V západní liturgii mají Hromnice název „Obětování Páně“. Je to náš svátek, protože my jsme lidé zasvěcení Bohu, žijeme tajemství obětování, odevzdání. Jsme zasvěcení a obětování. Ve východní liturgii se tento svátek nazývá svátkem „Setkání Pána“ a to na památku toho, že se stařec Simeon v malém dítěti setkal s Ježíšem v chrámu a rozpoznal v něm Spasitele světa. I my jsme dnes přišli na setkání s Ježíšem v Eucharistii a ve společenství církve. V tomto zamyšlení bych se chtěl podívat i na pozadí tajemství dnešního svátku na skutečnost, která je základem posvěcení člověka a následně vede také k vytvoření společenství. Hřích způsobil rozdělení, posvěcení vytváří společenství.
Všichni se rodíme s dědičným hříchem. Tento hřích je důsledkem prvotního hříchu, ve kterém se už první lidé, podle otců žijící na úrovni Bohočlověka, rozhodli vzít život do vlastních rukou a žít pro sebe a podle sebe. Tím ztratili Boží přátelství a zůstal jim jen život z vlastních sil. Z tohoto základního hříchu pramení bezmocnost vůči zlu. Bůh se vzdálil z lidského života, neboť k takovému svévolnému životu nedal ani svůj souhlas a ani své požehnání a ani svou záruku. Všichni, jak dědicové prvotního hříchu, se rodíme ve zvláštním stavu: na trůnu našeho srdce sedí naše Ego. Náš základní hřích a prvotní předmět Božího hněvu je naše bezbožnost, tedy fakt, že se rodíme jako bytosti bez aktivní Boží přítomnosti v srdci. A tato bezbožnost se projevuje i v odmítnutí oslavy Boha a díkůčinění, gr. eucharistein.
Další důsledek naší narušenosti je v tom, že od přirozenosti netvoříme společenství. Jakmile člověk ztratil spojení s Bohem, rozrušily se i vazby mezi lidmi navzájem. Hned po prvotním hříchu následovala bratrovraždy. Dokonce si lidé natolik přestali rozumět, že to vedlo až k babylónskému pomatený jazyků. Můžeme si položit otázku: „Proč si vlastně lidé přestali rozumět?“ Protože přestal vnímat a uznávat Boží Slovo jako princip svého života a každý sám sebe udělal normou pro sebe i svět. Lidé přestali myslet stejně.
Úplně na začátku našeho posvěcení stojí víra, jak nejzákladnější pozitivní vztah ke skutečnosti; z ní pramenící otevřenost umožňuje přijímání a přijímání způsobuje růst. Toto platí o těch nejzákladnějších biologických projevech života, ale platí to i o Duchovním životě. Vírou se otevíráme pro přijetí Božího Slova.
Společenstvím může vzniknout jen tam, kde se Boží Slovo, II. Božská osoba znovu stane středem lidských bytostí. Jen ti, kterým nejde přednostně o Ego, ale o Boha a jeho Slovo, se skutečně dokážou sjednotit, stejně myslet, stejně chtít. Společenství se objevuje tam, kde jsou všichni sjednoceni tím, že Kristus je jejich středem a Životem. Eucharistie je řešením tohoto základního problému člověka, protože v ní máme šanci znovu přijmout Boha i člověka zároveň. Spása člověka spočívá v tom, abychom trůn svého života odevzdal tomu, komu právem patří a tím je Boží Slovo, II. Božská osoba. Jde o to, abychom přijali Ježíše jako svého Pána a Spasitele, jako svůj Život. A toto vše se děje v eucharistii, ve svatém přijímání, které je aktem přijetí Ježíše, ale i aktem naší odevzdanosti, naší bohoslužbou a projevem vděčnosti.
Evangelium na příkladu starce Simeona nám odhaluje některé duchovní zákony, které nám mohou pomoci prohloubit naše osobní prožívání eucharistie. Svaté přijímání se po latinský nazývá „comunio“, což v češtině znamená „sjednocení“ nebo „spojení“. Smyslem svatého přijímání je tedy sjednocení s Ježíšem. Jde o sjednocení na všech úrovních lidské bytosti. V slavných katechezích sv. Cyrila Jeruzalémského čteme: „Pod způsobem chleba je ti dáváno tělo a pod způsobem vína krev, aby si účastí na těle a krvi Kristově měl s Ním tělesné a pokrevní příbuzenství“. „Tělo a krev“ v hebrejském myšlení představují celou realitu Ježíšovy bytosti. Nejedná se však jen o spojení se svátostným Kristem, ale jde také o vzájemně spojení věřících v lásce. My všichni totiž spolu tvoříme tajemné Tělo. Každý hřích je jakoby pancířem mezi jednotlivými buňkami tajemného Kristova Těla, kterým je církev a zabraňuje proudění života. Skrze eucharistii se stáváme příbuznými s Ježíšem i navzájem.
K tomu, abychom mohli přežít s někým plné sjednocení, nestačí jen tělesná blízkost a tělesný kontakt, ale potřebujeme znát jeho myšlenky, slova, city a touhy. Musíme se nejprve stát učedníky Božího Slova. K tomu, aby mohlo nastat sjednocení a abychom se mohli zmocnit Kristových zaslíbení, musíme nejprve vírou přijmout jeho Slovo. Proto před každým svatým přijímáním je nejprve ohlašováno Boží Slovo. Ono nám zjevuje Boží charakter. Když s ním souhlasíme a když ho chceme, způsobuje průnik Ducha do nás. Sv. František Assiský učí, že: „Skrze Boží Slovo hluboko do nás proniká Vznešenost našeho Stvořitele.“ Před svatým přijímáním jsme vyzváni říci své „Ano“ k „Božímu Slovu“. Pokud se Slovem Božím nesouhlasíme a odvažujeme se přijímat, tehdy pácháme svatokrádež. Toto nás v pravém slova smyslu vylučuje od svatého přijímání. Ne vědomí hříšnosti a nehodnosti, ale odmítnutí obrácení, záliba v hříších a neochota přijmout Boží postoje zjevené v Písmu. My všichni přece přímo v liturgii přiznáváme a vyznáváme: „Pane, nejsem hoden!“
Sv. František z Assisi učí: „Proto jen ten, kdo má Ducha Páně, který přebývá v jeho věrných, přijímá nejsvětější Tělo a Krev Páně, všichni ostatní, kteří nemají z toho Ducha a odvažují se přijímat, jedí a pijí si odsouzení.“ Znovu zdůrazním, že když se Slovem Božím nesouhlasíme a odvažujeme se přijímat, tehdy pácháme svatokrádež. Přijímáme sice Tělo a Krev Ježíše, ale ne v tom Duchu, ve kterém se nám On dává. Nejsme živý stejným Duchem jako Kristus. Pokud chceme existovat v Duchu Svatém, musíme svou bytost zharmonizovat se Slovem Božím. Duch Svatý je činný v nás v té míře, nakolik myslíme, chceme a jednáme jako Ježíš. Pokud Božímu Slovu neprotiřečíme, sjednocujeme se s Kristem stejným Duchem, začínáme existovat ve stejném Duchu jako Ježíš, v Duchu Svatém, v milosti posvěcující. A Duch Svatý je vhodným ovzduší pro Život, který nám Otec v Ježíši dává, a který právem od nás očekává.
Dokud Boží Slovo nezaujme v našich životech a bytostech čelně postavení, dotud si nemůžeme rozumět a ani se navzájem milovat. Naše úsilí má směřovat k vytvoření společenství. Společenství je však něco jiného než jen chození do kostela. Největší projev naší lásky spočívá často v tom, že si podáme ruce při znaku pokoje ve sv. mši. Samozřejmě všichni cítíme, že pokud nežijeme zcela pro Krista, jsme jeden pro druhého nebezpeční svou hříšností. Jsme lidé bez zákona a s těmi se nedá společenství vytvářet. Tedy první úkol k tomu, abychom mohli vytvářet společenství, je přijmout Boží Slovo jako normu pro svůj život a základ svého posvěcení. Stát se lidmi, kteří mají v srdci Boží zákon. Pak se budeme navzájem chápat a budeme mít i stejný cíl.
Evangelium říká, že Simeon přišel do chrámu vedený Duchem Svatým. Mnoho dětí denně přinášely rodiče do chrámu. Ale jen toto jedno dítě bylo v Duchu Svatém zvláštně rozpoznáno. Duch Svatý zjevil Simeonovi, že toto je Spasitel světě. V podobné situaci se nacházíme i my, když jdeme na svaté přijímání. Vidíme oplatku podobnou jiným oplatkám. Navenek se ničím neliší od jiných. To co vidíme svými smysly je znak. Smysly dokáží zachytit jen znak, ale to co se skrývá v tomto znaku, to může vidět jen naše víra. Víru v srdci dokáže vzbudit pouze Duch Svatý. Duch Svatý nám zjevuje a vnitřně nás v tom ujišťuje, že toto je opravdu Kristus, že je to jeho Pravé a Životodárné Tělo.
Znovu nechám promluvit Sv. Františka: „Proto jsou zavrženi všichni, kteří sice viděli Pána Ježíše v jeho lidství, avšak neviděli ho v jeho a neuvěřili v něho, podle Ducha a Božství, že je pravý Syn Boží. Právě tak jsou zavrženi i všichni ti, kteří sice vidí svátost Kristova Těla, které je posvátně zpřítomňováno v rukou kněze na oltáři skrze slova Pána pod způsobem chleba a vína, kteří však nevidí podle ducha a božství, že je to skutečně nejsvětější Tělo a Krev našeho Pána Ježíše Krista, jak to dosvědčuje sám Nejvyšší, když říká: „Toto je mé tělo, to je má krev nové smlouvy“ a „Kdo jí mé tělo a pije mou krev má život věčný“.
A protože Simeon měl Ducha Svatého a On v něm vzbudil víru, proto dokázal rozpoznat v dítěti očekávaného Spasitele a vyznal svou víru. Dalším předpokladem svatého přijímání, je vedení Duchem, který vzbuzuje v srdci člověka víru v Ježíšovo Slovo. Ježíš říká: „Toto je moje tělo“ a já věřím, protože Duch Svatý mi to zjevuje. Někdy zapomínáme na to, že víra je jistota v tom, že Boží Slovo je Pravda. Víra je bezpečnější a jistější než všechny lidské poznatky, neboť se zakládá na slovech samého Boha, který nemůže lhát. Víra je jistota v Božím Slově.
Sv. František znovu říká: „Nuže, lidé, jak dlouho chcete mít nechápavé srdce, proč nechcete znát pravdu a věřit v Syna Božího? Hle, denně se ponižuje, jako kdysi sestoupil z královského trůnu do života Panny, denně k nám přichází v pokoře, denně sestupuje z Otcova lůna v rukou kněze na oltář. A jak se ukázal svatým apoštolům ve skutečném těle, tak se nám dnes ukazuje ve svatém chlebe, a jako oni, když se na něj dívali, viděli jen jeho tělo, ale věřili, že je Pán a Bůh, protože na něj hleděli duchovním zrakem, tak i my, když vidíme tělesným zrakem chléb a víno, hleďme a věřme, že je to jeho pravé a živé nejsvětější Tělo a Krev.“
Přijetí Ježíše v Eucharistii se podobá manželství. Dokonce v tradici církve je to naznačeno i tím, že k prvnímu svatému přijímání se obvykle přistupuje ve svatebním obleku. A podobně jako manželství i svaté přijímání je jen tehdy skutečně svaté, když je trvalým, zodpovědným a plodným vztahem. Pokud jsme tento vztah porušili, máme ho ve vlastním zájmu, co nejdříve obnovit skrze lítost a Svátost smíření.
Dvě osoby, které se milují, musí navenek vyjádřit, že se chtějí setkat a že se chtějí přijmout navzájem. Vnější gesta, symboly, slova vyjadřují lásku ale láska je vnitřní silou, která způsobuje, že se jedna osoba odevzdává druhé. Podobně se může a má uskutečnit naše setkání s Bohem skrze Ježíše v Eucharistii. V Ježíši nám Bůh Otec zjevuje Lásku, vyzývá nás na setkání se Sebou. Člověk je dokonalý, když je sjednocen s Bohem, skrze Slovo a Tělo Kristovo. Nejprve tedy i my musíme přijmout Boží Slovo, musíme mu uvěřit, uvěřit v moc Boží a v dobrotu Boha, který se s námi chce setkat a s námi spojit. Vůlí se přiklonit k Slovu Božímu. Rozhodnout se odpovědět Bohu v hloubi své bytosti, dobrovolně, vědomě: „Chci žít pro Boha!“
Pán Ježíš ke každému z nás promlouvá: „Hle stojím přede dveřmi a tluču. Kdo uslyší můj hlas a otevře mi dveře, vejdu k němu, budu večeřet s ním a on se mnou.“ (Zj 3,20). To klepání je výzva k víře na pozdvihování: „Hle, Beránek Boží.“ Otevření třeba v Duchu dokonat, otevřít se jemu a jeho vůli. Bez víry neexistuje žádné sjednocení, ale jde o svatokrádež. Požívá se chléb, neznajíce vírou, že je to Kristus. tehdy se nejedná o comunio, tehdy nenastane sjednocení, neboť ono může nastat pouze mezi osobami jako vědomě setkání ve víře a lásce, čili v Duchu Svatém. Pokud zde není víra, svátost nepřináší ovoce. Proto je tolik lidí, kteří mnoho let možná i každodenně přijímají Pánovo Tělo, ale v jejich životě se nic nemění.
Proto nelze nikdy oddělovat od sebe přijetí svátosti od přijetí Slova. Neboť Boží Slovo vzbuzuje naši víru a víra oživená Slovem Božím nás uschopňuje přijmout hodně a plodně Tělo Kristovo. Proto před přijetím Svátosti má existovat liturgie Slova. Nejprve přijímáme Ježíše v Slově, pak v modlitbě, pak ve svátosti, pak to pokračuje v životě, protože se snažíme chodit s Pánem, kterého jsme přijali. Chodit s Pánem, to znamená, ustavičně brát ohled na toho, kterého jsme přijali, a který v nás zůstává, pokud ho těžkým hříchem nevyhostíme. Toto je sjednocení „comunio“, které má obsáhnout celý náš život. Jen takto můžeme zvítězit nad sebou a vytvořit společenství těch, kteří se narodili z Boha.
Eucharistie utváří církev. Ti, kteří přijímají eucharistii, jsou mnohem užší spojení s Kristem. Stejným poutem jich Kristus spojuje se všemi věřícími v jednom jediném Tele, církve. Přijímání obnovuje, posiluje a prohlubuje toto přivtělení k církvi, které již bylo provedeno prostřednictvím křtu. Křtem jsme byli povoláni utvořit jedno jediné tělo, eucharistií se naplňuje toto povolání: „Kalich požehnání, který žehnáme – není to účast v Kristově krvi? Chléb, který lámeme – není to účast v Kristově těle? Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebe.“ (1 Kor 10,16-17).
Přijímám svátostný znak, ve kterém je skutečně přítomen Ježíš jako osoba. Ale jen vírou to můžu vidět. Zde my nepomůže ani rozum, ani smysly. Zde my může pomoci jen víra. To znamená: „Opřít se o Slovo Boží“. Sám Kristus říká: „Toto je moje Tělo.“ Mohu se také opřít o svědectví kněze, který svou víru vyjadřuje tehdy, když mi říká: „Tělo Kristovo“. A toto svědectví vydává jménem církve, která již dvě tisíciletí žije z tohoto tajemství. A ten, který přichází, má vědomě říct své „Amen“ = „Věřím a chci přijmout Ježíše jako osobu, chci mu odevzdat svou bytost, aby mě mohl v lásce přetvořit.“ To „amen“ třeba vyslovit v Duchu Svatém: „Vím o tom, protože Duch Svatý mi to zjevil. Chci mít Syna Božího, chci mít Život.“ Sv. Augustin nás poučuje: „Když jste Tělo Kristovo a jeho údy, je na oltáři Páně předkládano vaše tajemství a vy přijímáte své tajemství. Odpovídáte: „Amen“ na to, co přijímáte, a touto svou odpovědí to podepisujete. Vždyť se ti říká: „Tělo Kristovo“, a ty odpovídáš: „Amen“. Buď tedy údem Kristovým, aby tvé Amen bylo upřímné.“
Přijmout ho mohu jen natolik a v té míře, nakolik se mu sám odevzdám. K lásce patří přijetí osoby druhého i výdej sebe samého. Někdy právě tento rozměr chybí v našem svatém přijímání. Přijetí osoby může nastat jen v aktu vzájemného odevzdání. Dát svůj život, svou bytost, abych získal Božský Život.
O sv. Františkovi z Assisi se říká, že: „Všechny tkáně jeho bytí hořely láskou pro svátost Pánova Těla, a nedokázal si sám vysvětlit, jak mohl On mít vůči nám takovou blahosklonnost a lásku. Pokládal za znamení chladného pohrdání, kdyby nebyl přítomen alespoň jedné mše za den, kdy k tomu měl možnost. Často přijímal s takovou oddaností, že i druhých k oddanosti strhával. Tuto vznešenou svátost obklopoval takovou úctou, že přinášel v oběť všechny své údy, a když obětovaného Beránka přijímal, obětoval mu svého ducha v ohni, který stále hořel na oltáři jeho srdce.“ (2 Cel 20).