V dnešním evangeliu, které odhaluje atmosféru poslední večeře se mluví o Ježíšovi: „A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti.“ To, co dnes oslavujeme, co si dnes připomínáme, můžeme opravdu nazvat extrémem Lásky. Ježíš zjevuje Boží Lásku k svým až do krajnosti. Je zde výslovně řečeno k svým. Kdo miluje víc svůj hřích než Boha, nepatří mezi jeho lid, i kdyby se důkladně vyznal ze všech svých hříchů. Hřích nestačí vyznávat, ale s hříchem třeba bojovat. Lítost nespočívá v tom, že pláču nad svou bídou, ale že se na svůj hřích podívám Božími očima a zavrhnu jej. Pokud během všedního dne žiješ bez ohledu na Ježíše, nejsi jeho učedník. Ježíš říká, že láska k němu se projevuje v poslušnosti jeho příkazům.
V dnešním evangeliu vidíme jeden z extrémů Boží lásky. Bůh, jako nejpokornější služebník celého Vesmíru. Ježíš zjevuje Boha tím, co učí a koná, svým zjevem i gesty. Bůh se zjevuje jako služebník všeho, co stvořil. Bůh u nohou lidí. Bůh, který myje nohy svým učedníkům. Neslouží jim jako otrok, ale jako milující matka svým dětem. Petr dobře věděl, kdo mu chce umývat nohy, proto protestoval: „Pane, ty mi chceš mýt nohy?… Nohy mi umývat nebudeš! Nikdy!“ Petr nechápe, že Bůh chce sloužit. Ale Bůh nám skutečně slouží v každé chvíli. Nejúžasnější projev jeho lásky je v tom, že nás stvořil. Kniha Moudrosti charakterizuje Boží dílo stvoření takto: „Miluješ všecko, co je, a neošklivíš si nic z toho, co jsi učinil, vždyť bys ani nemohl připravit něco, co bys měl v nenávisti. A jak by mohlo cokoli trvat, kdybys ty to nechtěl, anebo být zachováno, kdybys to nepovolal k bytí? Šetříš všecko, protože to je tvé, Panovníku, který miluješ život. Tvůj neporušitelný duch je ve všem.“ (Mudr. 11,25-12,1) Kniha Moudrosti říká, že Bůh miluje všechno, co stvořil. Toto vyplývá z Boží svrchovanosti, z dokonalé svobody. Bůh netvoří jako řemeslník, kterého k práci vede nutnost. Pracuje jako umělec, zcela svobodně a s nadšením. Dokonce ani nepotřebuje svět k svému štěstí, protože je dokonale blažený sám ze sebe. Proto pohnutkou jeho stvořitelské aktivity může být jedině Láska.
Bůh nás nejen stvořil, ale nás v každé chvíli udržuje v bytí. Jsme stále předmětem jeho pozornosti. Křesťané v Rusku mluví o Bohu jako o Vsederžitelovi. My žijeme a těšíme se z toho, ale On je Život. On je ten tajemný proces, který řídí každou buňku našeho těla, který dokonce svou nesmírnou vůlí udržuje každý atom, protože ani to není běžný stav hmoty ve vesmíru. Bůh chce stvoření a nikdy to neodvolá, protože Boží Slovo je neodvolatelné a nezrušitelné. Je velmi důležité zabudovat tuto pravdu o Boží Lásce hluboko do svého srdce, protože ona nám zjevuje jakou máme cenu v Božích očích. Pokud bychom nebyli Bohem milováni, jaký smysl by měl potom Jeho příkaz lásky k Němu a náš zápas o přiblížení se k němu. Vědomí Boží lásky nám dává vědomí vlastní ceny.
První člověk byl stvořen s posvěcující milostí, byl tedy vybaven vnitřním, nadpřirozeným nadáním, které člověka před Bohem omlouvá a činí ho účastným Božské přirozenosti a zaměřuje ho k nahlížení Boha a k lásce, která z toho nazírání vyplývá. Člověk jako takový, je stvořen pro věčný život v bezprostředním vlastnění Boha. Nikdy u člověka neexistoval „stav pouhé přirozenosti“. Proto jsou celé dějiny lidstva od počátku dějinami zápasu mezi přijetím a odmítnutím tohoto nadpřirozeného Božího plánu s člověkem, a to natolik, že se této otázce nelze nijak vyhnout. Bůh vyžaduje od člověka ještě dnes, co člověk ztratil v Adamovi. Naše původní přirozenost je přirozenost Bohočlověka. Proto, abychom mohli znovu dosáhnout to, co jsme v Adamovi ztratili, ustanovuje Ježíš Eucharistii, jako další extrém své Lásky. Eucharistie, kterou dnes oslavujeme, se týká všech těch, kteří přijímají Ježíše jako svého Pána a Učitele. Na Eucharistii smí mít účast až člověk pokřtěn a Kristu oddaný, který se řídí jeho slovem a odmítá hřích. Kdo se chce spojit s Kristovým tělem, musí mít Kristova Ducha. To znamená, musí souhlasit s Bohem, který se nám zjevuje v osobě Pána Ježíše. Nemůže přebírat způsoby tohoto světa.
Neříkám tak proto, abych vás zastrašil, ale aby vám svaté přijímání nebylo na odsouzení ale na Spásu. Často zdůrazňuji, že vůbec nejde o to, abyste udělali laskavost tomu, kterou z nesmírné lásky za nás šel až na smrt. Ježíš byl poslušný až k smrti. My jsme přesný opak: „neposlušný až k smrti“. Kráčíme cestou svévole i za cenu toho, že to vede ke smrti. Katechismus nás poučuje, že svět člověka, se od momentu prvotního hříchu, dostal do moci zla a že člověk je hříchem vážně narušen. Boží přikázání nám musí přikazovat zcela normální a samozřejmé věci, protože my nejsme úplně normální. Protože zažíváme zlo, ačkoli jsme určeni pro dobro, máme sklon reagovat špatným způsobem na zlo. Díváme se jaksi pesimisticky, bez naděje a nevděční. Máme sklon rouhat se za své životní trable a problémy.
Ale zlo nemůžeme zničit zlem. Cesta ke svobodě od zla se uskutečňuje tím, že budeme žít dobro. Ne v nenávisti, ale v lásce, ne v hříšnosti, ale v ctnosti, ne v rouhání se Bohu, ale ve vděčnosti. I když zažíváme často skutečnosti, které chápeme jako zlo, přece nás Slovo Boží vyzývá, abychom za vše děkovali Bohu. Navzdory tomu všemu, co se dozvídáme o světě a o nás samých, nesmíme si myslet, že je vše ztraceno, že jsme Boha zaskočili a že On už s člověkem nepočítá. Kdyby nepočítal, neposlal by do tohoto světa svého Syna; kdyby nepočítal s námi, nepožehnal by žádnou rodinu dětmi. Každé dítě, které přichází na tento svět je znakem toho, že Bůh nám stále věří.
Sám Ježíš nás učí tomuto postoji ustavičného díku. On v tu noc, kdy byl zrazen, tedy nikoli v okamžiku pohody, vzal chléb, požehnal. Když děkujeme Bohu za všech okolností svého života, vyjadřujeme tím svou víru v Boží moc a v Boží moudrost. Děláme jakousi duchovní akrobacii, kterou se dostáváme blíže k Bohu. To, čím se nejvíce od Boha k vlastní škode izolujeme a škodíme sami sobě, je opak božských ctností: místo víry, nevěra; místo naděje, zoufalství a místo lásky, nenávist. To, čím si nejvíce můžeme zlepšit svou situaci v tomto světě, je víra, naděje, láska. Všechny tři obsahuje v sobě vděčnost. Eucharistie je tedy souhrnem a vrcholem naší víry: „Způsob našeho myšlení musí být v souladu s Eucharistií a naopak: Eucharistie posiluje způsob našeho myšlení.“
Sv. Augustin poučuje: „Když jste Kristovým Tělem a jeho údy, je to vaše svátost, která se nachází na stolu Páně: přijímáte tedy svou svátost! Odpovídáte Amen (Ano, je to pravda) na to, co dostáváte a podepisujete se pod to svou odpovědí. Slyšíš slova: „Tělo Kristovo“ a ty odpovídáš: „Amen“. Buď tedy Kristovým údem, aby tvé Amen bylo pravdivé!“