Sešli jsme se na bohoslužbu a zároveň obláčku sestry. Tímto obřadem začíná kanonický noviciát. Doba noviciátu je dobou zkoumání. Za prvé: společenství sester bude skrze magistru zkoumat pravost povolání novicky. Za druhé novicka zkoumá pravost svého povolání. Právě proto se obláčka nekoná slavnostním a veřejným způsobem, neboť nemusí vždy končit vstupem do řehole. Odchod z noviciátu není žádným zločinem a nemá žádné církevně – právní důsledky. Člověk v čase noviciátu má hlouběji poznat důvody, proč se rozhodl pro řeholní život. Zda jsou jeho motivy pravé nebo falešné. Právě k odhalení falešných motivů mu má pomoci magistra a duchovní vedení.
I když si může někdo myslet, že se do řehole vstupuje proto, protože se někomu líbí povolání učitelky nebo zdravotní sestry, není to pravda. Do každé řehole se vstupuje především proto, abychom se v ní setkali s Bohem a abychom se ho učili milovat a svou lásku vůči němu projevily modlitbou a dobrým životem. Zvláště u kontemplativních řádu platí, že jde o bezprostřední lásku k Bohu. Naplnit přikázaní lásky k Bohu, které v plné verzi zněje: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány.“
Tento text, který židé označují výrazem „Shema (Slyš)“, tvoří zároveň základní židovskú modlitbu, která do dnešního dne zaznívá z domácností věřících židů každé ráno i večer – má tedy veliký význam v židovské tradici. Jde tu vlastně o liturgický text, který je určen k tomu, aby se stále opakoval, aby si ho člověk připomínal. Boží Slovo má v sobě náboj – potenciál, který se trvalým opakováním v člověku uvolňuje.
Zvykneme říkat, že se jedná o přikázání lásky k Bohu. Možná nás překvapí skutečnost, že při hlubším studiu člověk zjistí, že to vlastně v pravém významu slova není příkaz, lépe by bylo mluvit o normě, zákonitosti, která platí mezi člověkem a Bohem. „Shema“ popisuje princip, který platí mezi Božím Slovem a jeho působením v nás. Při gramatickém rozboru hebrejského textu čtenář objeví zajímavou skutečnost. V daném textu nacházíme jen jedno sloveso ve tvaru rozkazovacím, ostatní jsou ve tvaru oznamovacím. Sloveso v rozkazovacím tvaru je právě ono první – „Slyš!“ (slyš a poslouchej) Všechna další jsou ve tvaru oznamovacím. Měli by tedy spíše znít „Miluješ – Milovat budeš“ – ne v zmysle příkazu, ale spíše v zmysle něčeho, co se s námi děje, když vírou přijmeme do sebe Boží Slovo. Prvním z následků slyšení a poslouchání je, že miluješ Boha, dále máš Jeho Slovo ve svém srdci, v duši, v mysli, text pokračuje: vštěpuješ je svým synům a dcerám – vyzařuje to z tebe a také je to vidět kolem tebe – na tvých veřejích, branách… Totiž kdo Boha poslouchá, ten jej miluje! V textu se konstatuje, že následkem lidského poslouchání Boha se v nás objeví Láska, která pramení zevnitř.
Když mluvíme o Božím Slovu, musíme si uvědomit, že tímto termínem označujeme dvě skutečnosti: Boží slovo jako inspirovanou sbírku knih, tedy Bibli ale zároveň Boží Slovo jako II. Božská Osoba, tedy Logos. Tímto Slovem je Boží Syn, jeden ze svaté Trojice, který je jedné podstaty s Otcem. Skrze Něho a pro Něho bylo všechno stvořené. A toto Boží Slovo je Živé a Účinné. Když ho slyšíme a vírou přijímáme, vstoupí do našeho srdce a naše duše se začne rozvíjet k dokonalosti. Ježíš je Život naši duši. Až tedy člověk miluje Boha, protože Bůh je Láska a bez něho žádná skutečná láska není možná.
Druhé slůvko hovoří o tom, komu je toto přikázání adresované: „Izrael!“ Slovo Izrael se překládá jako „Boží bojovník, Boží hrdina, Bůh zápasí“. Jakub dostal toto jméno po svém zápase s Bohem o požehnání. Když se chceme Bohu líbit, musíme v tomto světě přijmout zápas jako normu života. Bez zápasu ze sebou, bez zápasu se zlým duchem tohoto pomýleného světa a především bez zápasu o Boží požehnání, nemůžeme mluvit o lásce k Bohu. My všichni máme být Izraelem a stáváme se jím natolik, nakolik zápasíme se zlem z lásky k Bohu. Sv. František říká, že „každé překonané pokušení je jakoby snubní prsten, kterým se Pán zasnubuje s duší svého služebníka“.
Můžeme si ještě položit otázku: O co jde když se řekne, že si slova Boží uvážeš na ruku, nebo si je píšeš na veřeje domu a také vštěpování, o kterém se zde mluví, nejde opět o příkaz, ale o jakousi přirozenou reakci člověka, který je toho pln a proto to tak dělá. Protože je člověk pln Božího Slova a z něho proudící lásky k Bohu, tak kudy chodí, je to z něj cítit. I když leží, nebo sedí, chodí, vstává, dělá – je člověk tak pln, že to z něj vyzařuje. Jakmile člověk slyší a je naplněn Božím slovem a láskou je to na něm prostě vidět. Láska proniká naše ruce, prochází do konání dobrých skutků. Jak na rukách, tak na tváři, na domě, na bráně – pravděpodobně se myslí na brány města – i v městě, kde lidé poslouchají Boha je to vidět. Nemůže to zůstat skryto.
Pán Ježíš doplňuje toto první přikázání ještě o další rozměr. Nejdříve řekne: „Slyš a budeš milovat svého Boha… a pak dodá – tím také miluješ svého bližního! Milování Boha není oddělitelné od milování člověka. Do člověka naslouchajícího Bohu, je vloženo Boží Slovo a to Slovo proniká zevnitř ven a to nejen k hranicím vlastních dveří, nebo brán, ale také za ně – k dalším lidem, domům. Jedině takto možno dělat evangelizaci, protože jedině takový člověk má svou zkušenost s Bohem a má v sobě svědectví o Boží moci. (Jak jsem již hovořil tento text není příkazem. Vždyť jak si může člověk uvázat na ruku, čelo, nebo na vrata slova, která jsou v srdci?! Zbožní židé berou tato slova Boží tak vážně, že si skutečně na ruky i čela uvazují schránky, ve kterých je kousek papíru se slovy Shema. Vyznávají tím, že tato slova, pro ně mají nedozírný význam a hlubokou cenu a chovají k nim tak velikou úctu. I my bychom měli mít častěji tato slova na mysli a možná i na očích.
Pro krátkost času uzavřu slovy sv. Františka, které stručně vyjadřují, co to znamená milovat z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly: „Buď vůle Tvá, jako v nebi tak i na zemi; abychom Tě milovali celým srdcem, když na Tebe budeme stále myslet; celou duší, když po Tobě budeme stále toužit; celou myslí, když k Tobě budeme směřovat všechny své úmysly a ve všem budeme hledat tvou čest; a celou svou silou, když dáme všechnu svou energii a schopnosti duše i těla do služby Tvé lásky a nikam jinam, a abychom milovali svého bližního jako samí sebe, kéž strhneme všechny, jak jsme jen schopni, k Tvé lásce a když se budeme radovat z dobra druhých jako z vlastního, budeme mít účast na jejich utrpení a neublížíme nikomu.“ (zpracované podle C. Čák (CASD) „Shema“)