Dnes slavíme vzpomínku sv. Ignáce z Loyoly, zakladatele Tovaryšstva Ježíšova. Narodil se roku 1491 v Loyole v Kantabrii ve Španělsku. V mládí žil na královském dvoře a byl vojákem. Během bitvy u Pampelone byl vážné zraněn, a to ho vedlo k tomu, že se začal vážněji zamýšlet nad smyslem svého života. Po svém obrácení vystudoval teologii v Paříži, a když shromáždil kolem sebe skupinu stejně smýšlejících mužů, založil novou řeholí – „Společnost Ježíšovu“, lidově zvanou „Jezuité“. Má za sebou plodný apoštolát. Působil hlavně svými spisy i přímou výchovou svých žáků. Jeho společnost se zasloužila o vnitřní obnovu katolické církve v době reformace. Zemřel v Římě roku 1556. Jeho největším darem křesťanství je pravděpodobně systematicky zpracována nauka o rozlišování duchů, která je obsažena v jeho spisech a zvlášť jím vypracovaných exerciciích.
Rozlišování duchů mělo zvláštní místo v osobním vývoji sv. Ignáce. Důkazem toho jsou stručné, ale velmi výstižné poznámky z knížky „Exercicie“ v době, kdy ležel jako raněný voják na venkovském hradě, četl z dlouhé chvíle vše, co se mu dostalo do rukou: rytířské romány, ale i život Krista a životy svatých. Když zapadlo slunce, přemýšlel nad vším, co přes den přečetl, a oddával se fantazii. Někdy si představoval, že je sám rytířem, který bojuje s ručníkem od krásné dámy, jindy zas ve fantazii putoval do Jeruzaléma jako svatý František. Ani jedno ani druhé neodpovídalo jeho realitě, vždyť ležel s polámanými nohami na posteli. Přesto si všiml, že jeho myšlenky nejsou stejné a nepůsobí stejně.
Sv. Ignác byl typickým jižanem, s rozvinutou obrazností. Když si v duchu vylíčil nějaký obraz, měl z toho velkou radost a zapomínal na vše ostatní. Ale pak se obraz rozplynul, snění přestalo a v duši zůstaly dozvuky. A ty byly zajímavé. Jednou to byla zvláštní radost a jindy zase pocit prázdnoty a smutku. P. Gonzáles, který jako první literárně zpracoval jeho život, podle jeho vlastní autobiografie, o něm říká: „Zpočátku si tyto rozdíly moc nevšímal, ale najednou se mu otevřely oči. Zkušenosti došel k závěru, že jedny myšlenky ho dělali smutným, jiné radostným. Pomalu si začal uvědomovat různost duchů, kteří jím cloumali (zmítali, hýbali).“ R Gonzáles dodává k tomu poznámku, že to byly první úvahy sv. Ignáce o životě s Bohem.
Před jeho očima se otevřely nové horizonty, nové vnitřní zkušenosti. Objev vnitřního světa nebyl pro Ignáce méně závažný než objevení Ameriky pro lidstvo. Jak nezkušený plavec se pustil s nadšením na objevitelské cesty. V samotě v jeskyní v Manresa začíná znovu a naplno prožívat tyto vnitřní zážitky. Mohlo to skončit špatně, protože nepříznivé dojmy, nálady a představy ho dohnaly až k pokušení spáchat sebevraždu. Poznal, že zašel příliš daleko, ale neměl nikoho, kdo by ho vedl a poučil. Nezbývalo mu tedy nic jiného než dávat pozor a orientovat se sám. Poznal, že myšlenky jsou jako vítr do plachet. Jedním je třeba se vystavit a vlivu jiných je třeba se bránit. „Začal vidět věcí jinýma očima, začal rozlišovat a zakoušet dobré i zlé duchy.”
Stručné zápisky o těchto zkušenostech čteme v knížce Duchovní cvičení. Neobsahují možná nic nového. Jejich forma je téměř primitivní. A přece jsou cenné. Jejich cena je v tom, že je zplodila životní zkušenost. Jsou to rady, jak se zachovat v tom či onom okamžiku, v pochybnostech, při inspiracím, hnutích, náladách. Nemůžu v této krátké úvaze podat celé bohatství jeho duchovní zkušenosti, a tak alespoň něco. Jak jsem už řekl, první zkušenost, která sv. Ignáce překvapila, byla různost a intenzita vnitřních zážitků. Co všechno člověku neprojde hlavou ve chvílích ticha! Být sám, to je jako být na otevřeném moři. Tam je vítr silnější než v přístavu.
Ti, kteří se pouštějí do duchovních cvičení, začnou být zmítání „různými duchy”. Chvíli cítí nadšení, o chvíli zase znechucení. A to všechno svědčí o tom, že duchovní cvičení dělají dobře. Sv. Ignác říkal, že lidé, kteří ještě nemají duchovní zkušenosti, považují za dobré všechno, co jim překáží. Podobají se rozmazlenému mládenci, kterému se zdají dobří všichni, co mu pochlebují, a naopak, ti, co ho napomínají, se mu zdají zlí. Aby nepodlehl této slabosti, Ignác si stanovil první pravidlo, které pochází z prosté a jednoduché úvahy, mohli bychom říci, že je ovocem zdravého selského rozumu: „Kdo to s námi myslí dobře, pomáhá nám, když jdeme správně. Kdo nám chce škodit, dodává nám odvahu, když jdeme po špatné cestě.”
„U osob, které jdou od jednoho těžkého hříchu do druhého, má nepřítel obvykle ve zvyku, že jím předkládá zdánlivé potěšení. Představuji si smyslové radovánky a rozkoše. Tím jich lépe udrží a dokonce způsobí, že ještě budou pokračovat v neřesti a hříchu. U těchto osob působí zase dobrý duch opačně. Znepokojuje působí výčitky svědomí mravním soudem rozumu. U osob, které se usilovně očišťují ze svých hříchů a postupují od dobrého k lepšímu ve službě Boha, našeho Pána, je tomu zase opačně, než v prvním případě. Zlý duch nedělá nic jiného, pouze vyčítá, zarmucuje, klade překážky a znepokojuje klamnými důvody, aby člověk nepostupoval dopředu. Dobrý duch naopak dává mysli sílu, útěchu, slzy, vnuknutí, klid. Vše usnadňuje, odstraňuje překážky, aby člověk pokročil dopředu v konání dobra.“
Pravidlo samo se zdá zcela samozřejmé. Hluboké pravdy jsou nakonec vždy jednoduché. Jde spíše o to, abychom si je uvědomili. Zde jde o jeden ze základních životních postojů. Slaboch se dokáže rozhodnout jen podle toho: „co mu je příjemné”. Pravidla sv. Ignáce předpokládají opak. Ne vše příjemné je i užitečné. Zážitek příjemnosti závisí i na tom, jak jsme nasměrování, zda k Bohu anebo k Zlému. V převráceném člověku je příjemná zvrhlost. Člověk se nemá v konečném důsledku orientovat podle příjemnosti ale podle mravní hodnoty skutku.
Tato pravidla, kterých je podstatně více než jsem mohl v krátkostí zmínit, mohou i dnes modernímu křesťanu pomoci vyznat se v záplavě duchů, kteří na nás působí z různých médií. Kolik prázdnoty a nezodpovědnosti vystupuje ze stránek časopisů, které se běžně kupují a čtou i v našich křesťanských rodinách, dostávají se bez posouzení do rukou dětem a mládeži. Kolik zla se objevuje ve filmech a na internetu. A důsledky vidíme: Malý chlapec dotýrá svého ještě menšího bratra, protože si chce vyzkoušet to, co viděl v akčních filmech. Je to ojedinělý případ, nebo nás čekají takové těžké setkání s mládeží, která je psychicky a morálně narušená pod vlivem televize, filmu, internetu?
Samotné médium není špatné. Médium je jen zprostředkovatelem, ale důležitý je duch, který se skrze médium projevuje. Zvláště mladým a duchovně nezralým lidem neprospívá přístup ke všemu bez rozlišování. A pokud se již střetnutí nedá zabránit, tak do každého setkání vstupujme s Kristem! On nám ukáže, co je dobré a co je třeba zavrhnout. Při vzpomínce na sv. Ignáce vyprošujme i sobě samými, abychom věděli duchovně rozlišovat a vyhodnocovat své vnitřní zážitky při sledování filmů nebo při surfování po internetu a abychom se uměli rázně odtrhnout od toho, co nám v konečném důsledku ubližuje, i když se nám to zdá na první pohled příjemné a vábivé.