Sv. Alfons Maria de Liguori

Dnes slavíme vzpomínku sv. Alfonse. Narodil se v roce 1696 v Maranellu při Neapoli jako prvorozený syn šlechtice. Byl velmi nadaný a již jako 14. roční dosáhl doktorátu občanského i církevního práva. Roku 1726 se stává knězem a roku 1732 zakládá kongregaci Nejsvětějšího Vykupitele – Redemptoristů. Rozvinul ohromný apoštolát. Jeho spiritualitu vystihuje i jeho představa o řeholním životě: „Doma kartuzián, venku apoštol.“ Roku 1762 ho papež Klement XIII. jmenoval biskupem v Neapoli. Své jmenování bral jako misijní poslání mezi nejmenší a nejprostší lidí. Jeho duchovní oporou byla Svátost Oltářní a dětinská úcta k Matce Boží. Od roku 1775 až do své smrti prožíval velké nepochopení ze strany svých spolubratrů i ze strany církve. I tuto dobu temna přijal svou velkou láskou a často adoroval s křížem v ruce. Ve svých spisech nám zanechal tyto krásné myšlenky:

„Veškerá svatost a dokonalost duše spočívá v lásce k Ježíši Kristu, našemu Bohu, našemu nejvyššímu dobru, našemu Vykupiteli. Lásce přísluší spojovat a chránit všechny ctnosti, které činí člověka dokonalým. A nezaslouží si snad Bůh všechnu naši lásku? On nás miloval od věčnosti. „Uvažuj o tom, člověče,“ říká nám, „já jsem byl první, kdo tě miloval. Ještě jsi nespatřil světlo světa, a ani svět ještě nebyl, a já už jsem tě miloval. Tak jak jsem od věčnosti, miluji tě.“

Bůh věděl, že člověka lze získat dobrodiním, a tak si ho chtěl zavázat k lásce svými dary. „Do jakých sítí se lidé dají chytit, do takových je chci vtáhnout, aby mě milovali: do pout lásky!“ A k tomu směřovaly všechny dary, jimiž zahrnul člověka. Dal mu duši jako svůj obraz, obdařenou pamětí, rozumem a vůlí; dal mu tělo, vybavené smysly; stvořil pro něj také nebe a zemi a takové množství tvorstva: to všechno Bůh učinil z lásky k člověku, aby všechno tvorstvo člověku sloužilo, a člověk aby ho za tolik dobrodiní miloval.

A nechtěl nám dát jenom krásné tvorstvo. Aby si získal naši lásku, šel dokonce tak daleko, že se nám sám cele daroval. Věčný Otec šel tak daleko, že nám daroval svého jediného Syna. Co učinil, když viděl, že jsme všichni následkem hříchu mrtví a schází nám jeho milost? Puzen nesmírnou láskou, ano, jak říká apoštol, přílišnou láskou k nám, poslal svého milovaného Syna, aby vykonal pro nás zadostiučinění a povolal nás zpět k životu, který nám byl odňat pro naše hříchy. Když nám Bůh daroval svého Syna a neušetřil ho, aby nás ušetřil, daroval nám zároveň s ním všechno dobré: milost, lásku a ráj. Neboť to všechno je jistě menší než Syn. Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všechny, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní?

Podobně učí i apoštol Pavel v dnešním prvním čtení:

„Bratři, teď už není odsouzení pro ty, co jsou v Kristu Ježíši; vždyť zákon Ducha, který dává život v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti.” Velmi často se i mezi našimi věřícími lidmi objevují postoje odsouzenců na smrt. I lidé, kteří chodí denně do kostela, bývají na konci svého života plný zoufalství nad sebou samým, nad svou hříšností. Bojí se přísného Božího soudu. Jde o velké nedorozumění. Sv. Pavel nás ujišťuje, že „už nehrozí odsouzení těm, co jsou v Kristu Ježíši …“ I Pán Ježíš prohlašuje totéž: „Kdo ve mne věří, nebude souzen …“

Co musím splnit ze své strany, abych nešel před soud? Musím být nalezen, jako ten, kdo je v Kristu Ježíši. Jak se to může stát? My všichni podléháme od svého početí zákonu hříchu a smrti. Ale v přijetí Krista je nový zákon. „Těm, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi!“ Je to zákon Ducha Života. Od momentu Kristovy smrti sestupuje na tento svět Duch Života. Sestupuje na ty, kteří nejprve vyjádřili souhlas s Božím Slovem. Tento Duch nás přetváří do podoby Kristovy. Kristův život je v nás stále silnější a jeho projevy jsou stále mohutnější. Nakonec síla Kristova života definitivně v nás poráží zákon hříchu a smrti.

„Co bylo nemožné zákonu pro slabost lidské přirozenosti, to uskutečnil Bůh, když pro hřích poslal svého Syna v těle podobném hříšnému a v těle odsoudil hřích, aby se požadavek zákona splnila v nás, co nežijeme podle těla ale podle Ducha.“ Bůh sám naplnil Zákon. My sami jsme to pro slabost své přirozenosti nedokázali. Zákon měl roli usvědčit nás z hříchu. Mnozí z nás žijí jen v znalosti svých hříchů, ale nevědí nic o Novém zákoně – Ducha Života. Bůh dává svého Ducha těm, kteří ho poslouchají. Důležitá je naše ochota, naše ochotná vůle a srdce. Když se podřizujeme v poslušnosti, která je zároveň láskou, Bohu, On sám přichází svým Duchem na pomoc.

Bůh, skrze Kristovo lidství, odsoudil hřích, abychom již více nežili podle těla, ale podle Ducha. Tělo spěje ke smrti, ale Duch dává život. Na tomto je postavena křesťanská morálka. Pokud se člověk snaží umrtvovat jen z vlastních sil, velmi brzy se unaví a může mu ztvrdnout srdce. Ale Bůh dává Ducha, abychom mohli mocí Boží umrtvovat své hříšné sklony a špatné žádosti. Bez odumření sobě nelze přijmout Jeho.

Sv. Alfons hlásá totéž co apoštol Pavel: „Když nám Bůh daroval svého Syna a neušetřil ho, aby nás ušetřil, daroval nám zároveň s ním všechno dobré: milost, lásku a ráj. Neboť to všechno je jistě menší než Syn. Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všechny, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní?“

Sv. Alfons poslední roky svého života strávil v krásné vyrovnanosti. Zemřel 01.08.1787. Skrze svůj kříž dosáhl velké vítězství.