Dnešní vzpomínka se slaví přesně sedm dní po Nanebevzetí P. Marie. Sedm dní určité představuje plnost Slávy, kterou dosáhla P. Marie po svém Nanebevzetí. Dnes nám Církev nabízí pohled na Pannu Marii, Královnu vesmíru. Byla to touha člověka po Bohu a touha Boha po člověku, které svou silou vynesly Pannu Marii do nebe a byl to její spravedlivý a svatý život, zcela oddaný Bohu a jeho dílu, pro který ji sám Bůh Otec uctil. Pán Ježíš říká o všech, kteří se snaží žít ve shodě s Boží vůlí, že je uctí sám Otec.
Chlapeček, o němž mluví prorok Izaiáš, je syn Panny Marie a zároveň Otec věčnosti. Tak strašné a velebné je to, co se událo v Panně Marii, že je důstojně a správně, aby ji od té chvíle „blahoslavili všechny národy“. Církev učí: „Neposkvrněná Panna, uchovaná od jakékoli poskvrny dědičné viny, po skončení tohoto pozemského života byla s tělem i duší vzata do nebeské slávy a Pán ji povýšil za Královnu vesmíru, aby se stala ještě podobnější svému Synu, Pánu pánů a vítězi nad smrtí.“ Nanebevzetí Panny Marie znamená zvláštní účast na Vzkříšení a Nanebevstoupení jejího Syna i předzvěst vzkříšení ostatních křesťanů.
Biskup Amadeus Lausannský takto komentuje oslavu Panny Marie: „Podívej, jak správně, ještě před nanebevzetí, zazářilo obdivuhodné jméno Marie po celé zemi a všude se rozšířila slavná pověst o ní dřív, než se jí velebnost vznesla nad nebesa. A patřilo se, aby panenská Matka, i kvůli cti svého Syna, kralovala nejprve na zemi a tak až potom, slavné přijala nebe. Nejprve se stala známou tady dole, aby pak ve svaté plnosti pronikla do výšin. Jak ji Duch Páně přenášel od ctnosti ke ctnosti, tak stále k větší slávě.
Když byla v těle, zakusovala prvotiny nebeského království a nyní vystupuje k Bohu v nepopsatelné vznešenosti, nyní sestupuje k bližním v nevýslovné lásce. Tam ji obklopují pocty andělů, zde ji lidé uctívají službou. Slouží jí Jan s apoštoly v radosti, že jako panic dostal pod křížem do péče panenskou Matku. Oni se těší, že vidí královnu, tito paní a všichni ji zahrnují nábožnou oddaností.
Ona se usadila na nejvyšším hradě ctností, oplývá mořem božských darů a propastí milostí, kterými všechny převýšila a bohatým proudem je vylévá na věřící a žíznivý lid. Neboť tělům přináší zdraví a duším lék a má moc vzkřísit z mrtvých tělo i duši. Kdo kdy od ní odešel nemocný, nebo smutný, nebo bez poznání nebeských tajemství? Kdo se nevracel domů natěšený a s radostí, že dosáhl od Marie, Matky Páně, co chtěl?
Nevěsta oplývající tolika dobry, matka jediného Ženicha, líbezná a milá v radosti, pramen duchovních zahrad, studna živých a oživujících vod, které tečou proudem z Božího Libanonu, z hory Sion až ke všem okolním cizím národům, z nebe přivádí řeky míru a vřídla milostí. Když si tedy Bůh a jeho Syn, Král králů, za jásotu andělů, plesání archandělů a chvalozpěvu celého nebe, přiváděl Pannu panen, splnilo se proroctví žalmisty, který říká Pánu: „Po tvé pravici stojí královna v pestrém rouchu, zdobená zlatem.““
Pražský arcibiskup Ján z Jenštejnu říká: „Maria jediná vskutku stojí nade všemi, zůstávajíc v plnosti slávy nezměnitelná, neboť její přebývání bylo vždycky v nebesích a vždycky byla plná Krista, toho, jejž nosila pod svým srdcem. Stalo se tak zastíněním od Ducha svatého, který do ní vstoupil, zcela ji pronikl, zdokonalil a nade všechny andělské i lidské zástupy povýšil. Panenského a neporušeného jejího těla se z vůle Boží nedotkla žádná křehkost plodící zkázu hříchu. Neboť Maria byla milosti plná, byla dílem podivuhodným, jak se slušelo na božské Slunce, které v ní mělo přebývat, dílem převyšujícím všechnu dokonalost andělskou i lidskou. Nadmíru jasně se to zjevuje v početí Božího Slova.
Jaký to důvěrný svazek s celou Trojicí! Na zemi stojíc, nebes se dotýká, ano, proniká až do nejvyššího nebe a vidíme ji usedat na trůn po Synově pravici. Nepřichází z nejzazších končin země jako královna ze Sáby, aby slyšela moudrost Šalomounovu; přichází patřit na samu věčnou Moudrost, mít na ní účast, kochat se bez konce rozkoší nebeské blaženosti.
Ty slavná, vznešená, nade všechny vyvýšená Rodičko Boží neposkvrněná! Kdo by tě mohl vyzdvihnout po tvém Synu do větších výšin na zemi i na nebi, když ses směla stát Matkou nejvyššího Boha? Jak bychom tě my na zemi mohli ještě více vyvýšit, když tě na nebi Pán vyvýšil nade všemi hvězdami nebe a nade všemi zeměmi světa? Celá církev ti proto vzdává hold, zpívá ti písně a chvalozpěvy, vyznává svou oddanost a šíří světem tvou slávu, i když to není nic proti tvé slávě v nebeském Jeruzalémě.
Ano, paní naše, tys vždycky s novou silou vystupovala k Bohu, k tvé stále větší cti a slávě tě Bůh přijal za svou, a když tvůj Syn zasedl po Otcově pravici, zasedla jsi na trůn spolu s ním. Pamatuj proto na nás, kteří se topíme v hlubokém bahně, a podej nám svou pravici, abychom mohli povstat s tebou. Táhni nás za sebou, Královno milosrdenství, do výšin nebeské vlasti, ke tvému trůnu, a veď nás za vůní tvých olejů až do radosti věčné. Skrze Ježíše Krista, tvého Syna, který s Otcem a svatým Duchem žije a kraluje na věky věků.“ (Z homilií pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna (Hom. 2 super Exsurgens Maria: Cod. vat. lat. 1122, fol. 190 -191))