V dnešní den se nám nabízí zamyšlení nad smrtí. I když nám Písmo svaté mluví o smrti jako o trestu za hřích a v Knize Moudrosti dokonce nacházíme verše, které říkají, že „Bůh smrt neučinil, ani se netěší ze zahynutí živých“ (Mudr 1,13) a „ďáblovou závistí však vešla do světa smrt“ (Mudr 2,24), přece platí, že od okamžiku, kdy Ježíš svou smrtí naši smrt přemohl, stává se i biologická smrt člověka místem setkání s Bohem. Ježíš, Pravý Bůh a pravý člověk vstoupil do reality lidské smrti a dal jí jiný význam svým Vzkříšením. Sv. František se v odvaze víry nestydí nazývat tělesnou smrt sestrou. Ve svém chvalozpěvu na stvoření těmito slovy vyzývá smrt k oslavě Boha: „Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra smrt těla, žádný živý člověk jí nemůže uniknout. Běda těm, kteří zemřou ve smrtelných hříších. Blaze těm, které nalezne spojených s tvou nejsvětější vůlí, neboť druhá smrt jim neublíží.“
Proč můžeme mluvit o lidské smrti jako o dobrodiní? Stává se dobrodiním od okamžiku prvotního hříchu. V knize Genesis čteme, že když člověk zhřešil, v jeho bytosti se objevilo mnoho deformací (rozum se mu zatemnil, vůle se naklonila ke zlu, probudila se v něm žádostivost, v jeho životě se objevilo psychické trápení i fyzické nemoci a utrpení). V téže knize se píše: Pak jim Hospodin Bůh řekl: I řekl Hospodin Bůh: „Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky.“ (Gen 3,22) Když čteme tento text povrchně, můžeme mít dojem, že nám Bůh nedopřeje, abychom žili věčně. Ale když se lépe nad tím zamyslíme, zjistíme, že i v tom je projev milosrdenství a soucitu vůči narušenému člověku, který spočívá v tomto: Bůh nechce, aby člověk zůstal navěky ve stavu své narušenosti. Kdyby v takovém stavu jedl ze stromu života zůstal by navždy v narušené bytosti. A to by nebyl ten život, který pro nás připravil Bůh.
Sv. Ambrož říká: „Smrt sice nepatřila k lidské přirozenosti, ale stala se pak něčím přirozeným; Bůh neustanovil smrt od počátku, ale dal ji jako lék. Neboť člověk byl za svou zpronevěru odsouzen k denní lopotě, naříkal, těžce to nesl a začal mít nešťastný život. Bylo třeba učinit konec tomuto zlému stavu, a tak měla smrt navrátit, co život ztratil. Nesmrtelnost bez milosti by byla spíše břemenem než ziskem.“ (Z řečí nad hrobem jeho bratra Satyra)
Velmi dobře tyto skutečnosti chápeme, když umře nějaký tyran (např. Hitler, Stalin). Pro kolika lidí smrt takového člověka znamenala návrat k životu. Pravda o nás všech je, že každý člověk je více – méně tyranem ve svém prostředí. Všichni ubližujeme svou hříšností, a proto i když si někdy při pohřbu upřímně popláčeme, protože s tím, kdo se otevírá Kristu ztrácíme i kus Boží dobroty, přece se nám při smrti hříšného a narušeného člověka i trochu uleví.
Někdy se mi zdá, že nám chybí moudrost našich prarodičů. Zda se takto má chovat člověk ve vyhnanství, jak se často my chováme? Vždyť my se dokážeme obklopit takovým luxusem a přepychem a tak důvěřujeme svému vyhnanství a jsme do něj zamilovaní, že nás musí andělé násilím tahat z této země. Mnohem snadněji se opouštěla země z dřevěnice, kde se tisklo deset dětí, jak z výstavního domu, kde žije jedno po případě dvě děti a člověk ten dům ani nestíhá uklidit a udržovat. Jak často se i naši lidé natolik bojí přechodu k Bohu, že jejich smrt spíše připomíná tragédii ve třech dějstvích jako vysvobození z vězení a vyhnanství. Všechny problémy spojené se stářím můžeme z tohoto zorného úhlu chápat jako povolení k přistání na letišti v nebi.
Dnes se náš pohled zaostřuje ještě na zvláštní místo mezi nebem a peklem, na očistec. Jaké jsou naše představy o tomto místě? Mnozí křesťané mají v sobě představu, často živené lidskými spekulacemi a ne Božím Slovem, že je to jakási příšerná mučírna pod přímým Božím dohledem a vedením, kde se důsledně vyžaduje Spravedlnost a tresty za naše hříchy. Snad jediný rozdíl mezi peklem a očistcem spočívá v tom, že očistec jednou skončí. Ale přece sama církev nás učí, že Ježíš odčinil naše viny a zadost-učinil Otci za naše hříchy. (KKC 615) Toto platí pro ty, kdo svůj život Kristu odevzdali a nežijí již pro hřích i když ještě hříchu mohou podléhat.
Pro ty, které odmítají odevzdat svůj život a zřeknout se sobectví se může v očistci objevit i tento rozměr důsledně vyžadované Spravedlnosti a to tam, kde člověk nepřijal na své hříchy milost odpuštění skrze Kristovou krev a vyznání hříchu ve svaté zpovědi. Tam, kde člověk sám nechce odpustit, tam platí: „A budeš tam dotud, kým nezaplatíš do poslední halíře svůj dluh vůči Bohu.“ Nemusí to byt ještě věčné zavržení ale jakási Boží nemocnice s přísnější dietou.
Problém očistce tkví spíše v tom, co nazýváme časné tresty a co také ne vždy správně chápeme. Každý spácháný hřích má určité důsledky v nás ale i v celé společnosti. Každý hřích má i svou budoucnost. Minulost hříchu je v naší moci, když ji vyznáme a litujeme ve svaté zpovědi. Budoucnost hříchu často vidíme až po smrti. V očistci se řeší právě problémy se zraněními, které způsobuje náš hřích a s odpuštěním našeho hříchu ze strany stvořených bytostí. Dosáhnout odpuštění od lidí je mnohem těžší, než získat odpuštění od Boha.
Podle výpovědí lidí, kteří přežili setkání se smrtí, se dá říci, že očistec může být krásné a utěšeně místo. Může tam být dokonce nádherná příroda. Dokonce tam člověk může prožívat i určité poznání Boha. Někteří lidé, kteří prožili klinickou smrt, říkali, že se dostali na velmi temné místo. Jiní zase mluví o krásné zahradě, která ještě nebyla nebem. Zřejmě existuje více stupňů očistce. Otázka, která nás asi nejvíce zajímá, zní: Jsou tam bolesti a muka? Ano, jsou. A dokonce mohou být hrozné, protože jde o duchovní bolest.
Než budu pokračovat dál, zamyslíme se na chvíli nad smyslem bolesti. Už v lidském těle je prvotním smyslem bolesti upozornit nás, že něco v našem těle není v pořádku. Tato bolest má smysl, jen ho třeba správně pochopit. A pokud se jí chceme zbavit, je třeba něco udělat pro své zdraví. Je to jakási „vratná“ bolest, která má zmysel. I bolest duše je signálem. Duše trpí tehdy, když člověk nesměřuje ke svému věčnému cíli, kterým je Bůh. Duše trpí, když nežije lásku, tedy když žije hřích. Naopak duše se nesmírně raduje z každého přiblížení se k Bohu – k Lásce. Ale tak jako je to i s lidským tělem, když člověk tito signály nerespektuje, může se táto bolest nakonec stát bolestí „nevratnou“ a tato signalizuje již jen smrt a to je bolest zavržených.
V očistci už nemůžeme utíkat před svým nitrem a vidíme svou ubohost v celé nahotě. Ničím omamným nemůžeme přehlušit prázdnotu své duše, pokud v ní není Ježíš. Je tam bolest svědomí, jsou tam bolesti sebepoznání. Chcete alespoň na chvíli pocítit, jak to bolí? Asi tak, jako když nám někdo nemilosrdně zboří iluzi o nás samých a řekne nám pravdu rovnou do očí. V očistci se člověk setkává s absolutní pravdou a nemá ani víčka, že by mohl přivřít oči duše. Světlo pravdy mu osvěcuje nejskrytější místa jeho duše, o kterých nechtěl zde na zemi mluvit s nikým. To, co jsme celý život maskovali před ostatními lidmi, tam úplně vyplave na povrch. V očistci možná probíhají i diskuse o našich hříších. A to všechno proto, že skutečná láska je možná pouze v pravdě. I když toto odhalování strašně bolí, je nutné, abychom se mohli uzdravit. Očistec je místem konfrontace s absolutní Pravdou. Očistec je však zároveň místem setkání s absolutní Láskou. S Láskou, která nás miluje v pravdě našeho života. S Láskou, která je ochotna za nás, v nás i s námi trpět.
O sv. Františkovi a o jeho přípravě na smrt je napsáno toto: „Těch několik dní, které mu ještě chyběly k návratu domů, využil k tomu, aby Boha chválil a své milované bratry vyzýval, aby chválili Krista s ním. On sám, nakolik mohl, zpíval tento žalm: „Velkým hlasem k Pánu volám, o milost nahlas Pána prosím …“ Také všechny ostatní tvory vyzýval ke chvále Boha a slovy písně, kterou předtím složil, je vyzýval, aby Boha milovali. Dokonce i smrt, pro všechny hroznou a nenáviděnou, vyzýval ke chvále. Šel jí radostně vstříc a zval ji jako hosta. Lékaři řekl: „Jen odvahu, bratr lékař, řekni mi, jak blízko je už smrt, vždyť je jen branou k životu.“ Bratřím řekl: „Až uvidíte, že umírám, položte mě nahého na zem a tak dlouho nechte po smrti, než se přejde míle.“ A přišla jeho hodina, a protože se na něm všechny Kristova tajemství naplnily, vznesl se blaženě k Bohu.“