Dnes slavíme vzpomínku jména Panny Marie. Tento svátek byl v západní církvi zaveden papežem Inocentem XI. v r. 1683 jako projev díku, za vítězství nad Turky při Vídni za pomoci Jana Sobieského. Také dnes je stále velmi aktuální odkaz tohoto svátku, zvlášť když stále narážíme na terorizmus konaný ve jménu Islámu. Tvrdost Islámu byla přemožená zjevením Boží lásky vůči člověku ve jménu Maria.
Abychom dokázali správně pochopit první čtení z proroka Izaiáše, musíme zkoumat, co předcházelo tomuto zvláštnímu Božímu zaslíbení. V 7. kapitole proroka Izaiáše, v níž se nachází zaslíbení panenské Matky, se nejprve popisuje obléhání Jeruzaléma dvěma nepřátelskými králi, z nichž má Jeruzalémský král Achaz, velký strach. V situacích, kdy se jedná o život a existenci celého národa, si člověk nepomůže sám. Jedině Bůh může pomoci. Avšak člověk má problém a vážnou pochybnost. Stojí Bůh o mě a má mě rád? Zajímá se o můj život a o mé problémy?
Toto vše prožíval král Achaz. Do jeho strachu a obav zaznívá zvláštní Boží nabídka: „Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, buď dole z hlubin nebo nahoře z výšin.“ Prorok jménem Božím nabízí znamení, které má posílit víru Achaza. Nabízí znamení Božího zájmu. Neříká: „ Vyžádej si znamení od Boha!“, ani neříká: „Vyžádej si znamení od mého Boha!“ ale: „Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha!“ Chce tím naznačit, že zde nejde o boha, který nemá žádný osobní vztah k člověku. Nedá se zde dokonce těžit ani z prorokova vztahu k Bohu, ale Bůh musí být mým osobním Bohem. Jde o Boha, který je Bohem mého života.
Možná je v tom naznačena i jemná výčitka. Přestože chodíme do téhož chrámu a posloucháme totéž Boží Slovo, přece bůh našich představ nemusí být stejný. Krizové situace nejlépe prověří naši představu boha, zda je skutečně živý a mocný, nebo se zhroutí pod velikostí problému. Co z toho, že existuje nějaký bůh, když není současně mým Bohem, který mě osobně zná a miluje. Dokud neznám Boha, jako svého osobního Boha, jako Boha s kterým sdílím svůj život, jako Boha, který kráčí se mnou a nese moje starosti, tak nevím, co je to zbožnost a víra.
Bůh sám skrze proroka vyzývá krále, aby si žádal znamení, aby nepochyboval o Boží lásce a o solidaritě s člověkem. Aby nepochyboval, že Bůh je stejně jeho Bohem, jak je Bohem Abraháma, Izáka a Jakuba. Toto nabídnuté znamení má posloužit, aby člověk uvěřil v Boží lásku, Boží lásku k sobě, osobní Boží lásku. Člověk se bojí tohoto znamení Lásky, neboť poznání Lásky zavazuje. Bůh nechce od tebe peníze, ani majetek a zlato, ale chce tebe. Bůh chce, abys mu na Lásku odpověděl láskou, aby ses mu svobodně oddal. Často se podobáme rodičům, kteří se pokoušejí své plačící dítě utišit hračkou, aby se mu nemuseli věnovat osobně. Ale Boha nemůžeme oklamat náhražky naší pozornosti a lásky. Achaz se bojí žádat znamení, protože to zavazuje: „Nechci žádat a nebudu pokoušet Hospodina.“ Navenek se nám tato odpověď může zdát správná. Vždyť i Ježíš vytýká farizeům, že žádají znamení. Ale nezapomínejme, že zde sám Bůh nabízí znamení, a proto je důstojně a správně jej přijmout.
Proto prorok Izaiáš říká: „Slyšte, dome Davidův! Což je vám málo zkoušet trpělivost lidí, že chcete zkoušet i trpělivost mého Boha?“ Prorok prožívá Boha, jako svého Boha, jako Boha, ke kterému má osobní vztah. Izaiáš mluví o Bohu podobně, jako když zamilovaný řekne: „To je má holka!“ Izaiáš se nestydí za svého Boha. Položme si otázku k zamyšlení: prožívám Boha, jako svého Boha, nebo nemám s ním žádnou osobní zkušenost? Izaiáš obviňuje Izrael, že obtěžuje Boha. Jak a čím lze obtěžovat Boha? Určitě ne svými modlitbami. Boha obtěžujeme svojí nedůvěrou, svými nevěřícími postoji, svými falešnými představami o Něm.
„Proto vám dá znamení sám Panovník: „Hle, Panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel.“ Jaká je Boží odpověď na strach a pokušení k beznaději krále Achaza a spolu s ním celého Božího lidu? Boží odpovědí je veliké znamení: Panna a Matka, její dítě, které je Emanuel = Bůh uprostřed nás. Toto znamení musíme dešifrovat.
Možná se nám Boží odpověď zdá trochu od věci, ale ve skutečnosti Bohočlověk, Boží Vtělení, které je ohlášené tímto znamením, zjevuje velikost Božího zájmu o člověka a jeho svět a zároveň způsob Boží pomoci. Celé Dějiny spásy ukazují, že Bůh do našeho lidského světa vstupuje skrze člověka, doslova můžeme říci v závislosti na člověku. Svět, který nám Bůh dal, je skutečně naším světem a Bůh se v něm projeví skrze naši víru, naději a lásku, skrze to, co jsme v těle konali dobré. Už ve Starém zákoně můžeme vidět, že Bůh chce zjevit skrze člověka nejen svou lásku a spravedlnost, ale i svou moc. Bůh nechce stát kdesi mimo nás a zametat před námi, ale skrze své Vtělení, které má pokračovat v každém člověku, chce přímo v nás sdílet náš život a svou mocí nás vyzbrojovat k zápasu s hříchem. Bůh – Láska, není konkurentem člověka, ale náplní a smyslem jeho života. Člověk má ve svém tele tuto Lásku realizovat. Skutečnost Vtělení dále ukazuje, že Bůh chce přebývat v lidské přirozenosti a navzdory lidskému selhání neztratil zájem o člověka jako o svůj možný obraz. Bůh se chce skrze člověka zjevit tomuto světu. Skutečná dokonalost a velikost člověka je v Bohu. Spása je obnovou prvotního společenství člověka s Bohem, které prožívali první lidé v ráji. Spása spočívá v tom, co Ježíš celou svou bytostí zjevuje, spojenectví, Nová smlouva člověka s Bohem uzavřena v lidském těle a krvi Ježíše Krista.
Panenská Matka je zároveň poselstvím, že člověk nemůže počít Krista svou silou. Kristus je Novým stvořením, které se uskutečnilo v Mariině panenském těle mocí Ducha svatého pro její víru. Maria, v tajemství Zvěstování, stojí před námi jako první křesťanka, protože křesťanství začíná přijetím Ježíše. Toto je moment, od kterého můžeme mluvit o křesťanství jako náboženství rozdílném od židovství. Sv. Jan v prologu svého evangelia říká: „Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišly skrze Ježíše Krista.“ (Jan 1,18) Zákon byl schopen vychovat slušného člověka, který se navenek nedopouštěl hříchů, ale nedokázal změnit jeho hříšné srdce, jeho bezbožnost. To dokáže jen milost, která je v přijetí Ježíše Krista: „Ale těm, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“ (Jan 1,12)