Dnes františkánská rodina oslavuje všechny svaté, kteří následovali Krista a svatého Františka a zachováváním jeho řehole dosáhli evangelní dokonalosti. Od 13. st. až do naší doby vzešlo z františkánské rodiny téměř 500 svatých a blahoslavených kněží, řeholníků, řeholnic a terciářů. Františkánská cesta posvěcení je vyjádřena v první hlavě regule: „Toto je regula a život menších bratří: Zachovat svaté evangelium našeho Pána Ježíše Krista životem v poslušnosti, bez vlastnictví a v čistotě.“ Tato cesta vede k plnosti Ducha a Duch Svatý rozhoduje o kvalitě našeho bytí.
Tak jako přikázání lásky máme žít stále, tak i svatost je něco stále, bytostné. Láska k Bohu se projevuje v poslušnosti jeho příkazům. V každé chvíli jsme pokoušeni a proto vždy můžeme dokázat lásku k Bohu. A to se děje tehdy, když dáme přednost Božímu Slovu před pokušením a když žijeme ve shodě se Slovem Božím. Neboť v té chvíli se stáváme příbytkem Ducha Svatého, který je pramenem každého posvěcení. A to je současně naplnění příkazu lásky k Bohu i k bližnímu. Cesta k dokonalosti vede přes kříž. Není svatosti bez odříkání a duchovního boje. Duchovní pokrok předpokládá askezi a sebe umrtvování, které vedou k životu v míru a radosti ve věčné blaženosti.
Již zesnulý kněz L. Hanus uvažuje: „Co je svatost jako lidský postoj? Především je to docela kladná odpověď – úplné „ano“ – na Boží výzvu ke svatosti. Je to naplnění Božího příkazu: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí!“ (Mt 22,37) Svatost je plnost, úplnost, totálnost. Plná otevřenost a oddanost Bohu. Je to život z Boha a k Bohu, a to totálně, bezpodmínečně. Ve všech varietách života si tuto orientaci k Bohu, tuto celou přináležitost k Bohu, toto kroužení kolem Boha jako ústředního slunce, bezpodmínečně zachová. Křižovatky života totiž člověka všelijak omotají a vzdálí od Boha. Mezi člověka a Boha navalí různé překážky. Poměr se oslabí a rozředí. Boží příkazy se neberou v plné přísnosti, ale vykládají se už jen metaforický. Světec, který se snaží o svatost má sluch otevřený na Boží hlas. Boží výzvu, Boží příkazy bere doslovně, v plné přísnosti: celým srdcem, z celé duše a ze vší síly. Zanechat všechno a následovat ho. Jak směřují k Bohu všechny jeho myšlenky, tak vztahuje k Bohu všechny své životní vztahy. Všechny své věci a věci světa vidí v Bohu a vztahuje k Bohu.
Sv. Bonaventura takto charakterizuje františkánskou cestu: „Když náš Spasitel říká na prvním místě: Blahoslavení chudí v duchu, vyzývá k dokonalému zřeknutí se časného majetku. Když pak říká: Blahoslavení tiší, vede ke zřeknutí se vlastní vůle a smyslů, kterými se člověk stává tvrdým a bezohledným. Když dále přidává: Blahoslavení plačící, nabádá k úplnému odvrácení od tělesných rozkoší. Nato pokračuje: Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, a blahoslavení milosrdní a tím vede ke spravedlivému, svědomitému a laskavému vztahu k bližním. Pak dodává: Blahoslavení čistého srdce a blahoslavení tvůrci pokoje. Tím nás volá, abychom se povznášeli k Bohu s čistou myslí a klidným, pokojným srdcem. Tak se duše dokonalého člověka stává podobnou Jeruzalému, jehož jméno se vykládá jako »město pokoje«. Když nakonec praví: Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, nebo jejich je nebeské království, jako by uzavíral kruh a vrací se na začátek, protože v tomto jediném se všechno naplňuje.
To potvrzuje svatý patriarcha chudých, František, když na začátku své řehole klade první tři body jako její živé základy: »Řehole a život menších bratří jest: zachovávat svaté evangelium našeho Pána Ježíše Krista životem v poslušnosti, bez vlastnictví a v čistotě«. Další tři pak doporučuje jako doplnění, po kterém mají toužit: »Ať se bratři snaží o to, po čem mají toužit nade všecko, totiž aby měli Ducha Páně a ten aby v nich svatě působil, aby se k němu modlili neustále čistým srdcem, aby byli pokorní, trpěliví v pronásledování a v nemoci a milovali ty, kteří nás pronásledují, ponižují a tupí.« Tím se dotýká oné druhé trojice, nebo na první místo klade povznesení se k Bohu, na poslední laskavost k bližnímu, doprostřed snášenlivost k nepřátelům.
Tak je tedy dokonalý člověk prvními třemi ukřižován světu a třemi následujícími se stává podobným Bohu, aby se jako šesti křídly serafa pozdvihoval od věcí světských k věcem božským. Zasloužil si tedy tento chudičký svatý, který dokonale zachoval dokonalost evangelia a učil jí, aby mu Kristus ve zjevení serafa vtiskl své jizvy jako stvrzující pečeť. Tak nám proti nebezpečné temnotě poslední doby ukázal znamení na cestě dokonalosti, a tak jsme byli poučeni, jak této dokonalosti dosáhnout, naučíme-li se nedívat příliš vysoko a budeme-li ochotně přijímat pokoření. (Apologia pauperum, kap. 3, 8-10: Opera Omnia, sv. 8, s. 246–247)