„Když Ježíš seděl se svými učedníky, v duchu se zachvěl a s důrazem prohlásil: „Amen, amen, pravím vám: Jeden z vás mě zradí.“ Učedníci pohlíželi jeden na druhého v rozpacích, o kom to říká.“ V dnešním čtení vidíme, že Ježíš, ačkoliv je Synem Božím, prožívá utrpení zcela lidským způsobem. Jeho božstvo nezpůsobovalo necitlivost vůči bolesti a zradě. Dokonce bych se odvážil tvrdit, že jeho citlivost a vnímavost vůči utrpení, ať už cizímu nebo svému vlastnímu, byla nesrovnatelně větší. Potvrzuje to i zkušenost. Lidé, blízcí Bohu, jsou citlivější ve všech oblastech, a proto i více vnímaví na utrpení.
Kdo zažil důvěrnou atmosféru při slavení židovských svátků, jejichž slavení kromě chrámu a synagogy probíhalo a vrcholilo v rodinném kruhu, v domácnosti, ten pochopí, jak mohla všechny přítomné vyvést z míry a rozrušit Ježíšova poznámka o zradě. Možná bychom podobnou situaci řešili tím, že bychom raději o tom nemluvili a nerušili tak atmosféru zdánlivé pohody. Ale skutečná pohoda, ke které nás chce vést Bůh, je pohoda Pravdy. Není možná důvěrnost bez pravdy. Kolik manželství nežije v pravdě a proto ani nemohou zažít radost ze skutečné lásky. Ježíš je Pravda. Tam kde se zjevuje Pravda, tam je přítomen Ježíš.
„Jeden z jeho učedníků ležel na Ježíšových prsou, ten kterého Ježíš miloval.“ (Jan 13,23) Jeruzalémská bible překládá: „Jeden z jeho učedníku, ten, kterého Ježíš miloval, byl u stolu těsně vedla Ježíše.“ Český studijní překlad uvádí: „Jeden z jeho učedníku, kterého Ježíš miloval, spočíval u stolu v Ježíšově náručí.“ Pravděpodobně se toto místo dá přeložit různým způsobem. Dnes se často setkáváme s názorem, že způsob svatého příjímání, zaveden po II. Vatikánském koncilu, je neuctivý. To co udělal II. Vatikánský koncil, je jen návratem ke starokřesťanské praxi. Tam se přijímalo vestoje a na ruku. Kdybychom chtěli být ještě původnější a snažili se napodobit to, co nám zobrazuje dnešní evangelium, museli bychom přijímat ležíc – na kanape a to v důvěrné a rodinné atmosféře domova.
„Šimon Petr na něj kývl a vybídl ho: „Zeptej se, kdo to je, o kom to říká?“ On se naklonil k Ježíšovým prsům a zeptal se ho: „Pane, kdo je to?“ Ježíš odpověděl: „Ten je to, komu podám omočené sousto.“ Apoštol Petr se cítí zodpovědný za ostatní apoštoly. Je pravděpodobné, že ačkoli se na to Peter ptal, nedozvěděl se to. Totiž znak, který Ježíš volí na označení zrádce, byl výrazem veřejné pocty. Jedině Jan apoštol pochopil o co jde. Peter by ve své ohnivé povaze asi ihned tasil meč na obranu mistra.
„A vzal sousto, omočil ho a podal Jidášovi, synu Šimona Iškariotského.“ Každý syn je synem svého otce, proto jeho sláva je i slávou otcovou, ale jeho hanba je potupou celého rodu. Jidáš je synem Šimona Iškariotského. Smysl 4. Božího přikázání o úctě k rodičům je i tento: „Žij tak, aby se tvoji rodiče nemuseli za tebe stydět!“
„Po tom soustu vstoupil do něho Satan. Ježíš mu pak řekl: „Co chceš udělat, udělej rychle.“ Hřích, podobně jako milost boží, se váže na vůli člověka. Jidáš se už rozhodl. V srdci už zradil mistra. Proto už jde jen o způsob provedení. Ježíš ho pouští ze svého kruhu. Srdcem tam už Jidáš nebyl přítomen. Hostina lásky se stala pro něj trápením, proto ho Ježíš propouští. Ale odejít od Ježíše znamená, vydat se satanovi. Proto do něj mohl vejít satan. Vidíme, že ani satan nemůže působit bez božího dopuštění.
„Z ostatních, kteří byli u stolu, nikdo nerozuměl, proč mu to řekl.“ I v tom můžeme vidět Boží milosrdenství, které Jidáše veřejně neodhalilo. Svým mlčením Ježíš nechává otevřené jakoby zadní dvířka pro Jidáše, kdyby se obrátil a vrátil. Evangelista Jan dále píše, že nikdo tomu neporozuměl. Mysleli si, že ho Ježíš poslal něco nakoupit na svátky, nebo aby dal něco chudým. I z toho můžeme pochopit, že skupina kolem Ježíše nebyla zcela bez majetku. Pán Ježíš mohl a pomáhal i v ekonomických problémech chudých. Nebylo to první a jediný krát, co takhle posílal své apoštoly. Jinak by to evangelista nenapsal. Zřejmě to bývalo častěji.
„Když Jidáš odešel, Ježíš řekl: „Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm. Je–li Bůh v něm oslaven, oslaví Bůh i jeho v sobě; ano, hned ho oslaví.“ My všichni jsme stvořený pro Slávu a to nemůžeme v sobě zapřít. I Ježíš myslí na Slávu. Problém není v slávě jako takové, problém je v tom, od koho čekáme uznání a slávu. Farizeům Ježíš vytýká, že „slávu u lidí milovali víc než slávu u Boha“. Toto je jádro problému. Před událostí vzkříšení Lazara Ježíš řekl: „Tato nemoc není k smrti, ale na Boží slávu, aby jí byl oslaven Boží Syn.“ Tam kde se dějí zázraky, tam je oslaven Syn Boží, Boží Slovo. Ale když začíná jeho Křížová cesta říká o oslavě Syna člověka. Syn člověka kráčí ke své skutečné slávě cestou poslušnosti až k smrti a to k smrti na Kříži. Kříž je lékem pro naši narušenou přirozenost.
Oslava člověka má dvě fáze. První je snaha oslavit Boha ve svém těle na tomto světě a to činnou dobrotou. Bůh dá své uznání jen tomu, kdo žije ve shodě s jeho Slovem. Nejde o růst a realizaci našeho EGA, ale jde o to, abychom se stali prostorem pro zjevení Slova. Když se toto stane v našem pozemském životě, když je Bůh oslaven v nás, tak nás i Bůh v sobě oslaví. Svět se obrátí jakoby na ruby. Bůh, který je naším nejintimnějším vnitřkem, se najednou ukáže jako náš prostor, ve kterém budeme žít. Ten, který byl skrytou slávou našeho srdce, se najednou ukáže jako naše Oslava.
Na závěr dnešního evangelia Pán odhaluje Petrovi jeho slabost, o které Peter neví a ani si ji nepřiznává. „Svůj život za mě položíš? Amen, amen, pravím tobě: Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ Bůh nás zná lépe než my sami sebe a přece si nás povolává. I Petrovi mohlo toto vědomí pomoci ke skutečné lítosti, která se v člověku probouzí až tehdy, když pochopí, že může doufat v odpuštění. V Božích očích má velkou cenu už to, že to Petr chtěl udělat, že chtěl položit svůj život za Ježíše. Než to i dokáže udělat, musí přijmout skutečnost, že Ježíš položí život za něj. I v nás se objeví schopnost dělat dobro, až když přijmeme toto velké dobrodiní vykoupení od Pána.