Právě jsme dočetli historický záznam Ježíšova umučení. Především bychom si měli ujasnit: „Kdo je zodpovědný za smrt Ježíše Krista?“ Byli to Židé, nebo okupační moc Římanů? Události se odehrály téměř před 2.000 lety. Pašije, které jsme právě dočetli, vyznívají tak, jakoby se o Ježíšově smrti rozhodlo v lidovém referendu: „Kdo je za Kristovu smrt, ať zvedne ruku!“ Nesmíme zapomínat, že Ježíš, kterému se v celém ději ubližuje, a který tak krutě umírá, je nejvznešenější příslušník Židovského národa. Ježíš je Žid, syn židovské matky. Apoštolové jsou rovněž Židé. Sv. Pavel, rovněž Žid, když uvažuje nad tajemstvím Izraele, píše v listě Římanům: „Copak Bůh zavrhl svůj lid?“ A sám si odpovídá: „Určitě ne!“ Na jiném místě hovoří o Božích darech a příslibech, které jsou neodvolatelně. Sám Ježíš v rozhovoru se Samaritánkou prohlašuje: „Vy uctíváte, co neznáte; my se klaníme tomu, co známe, neboť Spása je ze Židů.“
Kdo je tedy zodpovědný za Kristovu smrt? S jistotou můžeme prohlásit jen to, že to byly a jsou naše hříchy, jsme to my sami. Možná někdo namítne: „Já bych to nikdy neudělal, vždyť jsem dobrý člověk, chodím do kostela a také ke svatému přijímání přistoupím jednou za čas, jak jsem tedy mohl žádat jeho smrt? Vždyť jsem v té době ani nežil.“ Katechismus nás poučuje, že každý hřích je sebeláskou až po pohrdání Bohem. Největší iluzí, kterou v sobě nosíme, je iluze o dobrém a spravedlivém člověku, který se jmenuje „JA“.
První člověk v ráji žil z Božího Ducha, neboť Bůh při jeho stvoření vdech do jeho nozder svůj Dech, to čím On sám žije, svou Dobrotu. Duch Svatý je bytostnou dobrotou Boha. Ježíš nám zjevuje původní lidské určení a velikost. Toto je naše původní přirozenost, kterou Adam hříchem ztratil. Ježíš je člověk podstatně sjednocený s Božím Slovem, II. Božskou Osobou. Člověk, který je plný Ducha Božího a dokonale plní vůli Boží a proto je Božím Obrazem. V Ježíši je taková intenzita spojení s Božím Slovem, jakou Starý Zákon neznal.
Ale prvotní hřích zničil tento Boží Dech, tento Boží život v člověku. Když chce sv. Pavel vyjádřit naši situaci po prvotním hříchu, použije na to dva termíny: „bezbožnost a bezmocnost“. Tato bezbožnost nespočívá v tom, že bychom v Boha nevěřili, nebo že bychom nechtěli chodit do kostela, tato bezbožnost spočívá v tom, že my všichni se na tento svět rodíme bez vnitřní dobroty a duchovní moci, kterou byl Adam obdařen dříve než zhřešil, protože tato moc je z Boha. Rodíme se uzavření pro Boha, Lásku.
To, co se denně snažíme předvádět ostatním, je naše snaha o to, čím bychom chtěli být, ale jaký skutečně jsme, poznáváme když nás určitě věci a události zaskočí a my musíme reagovat spontánně. A obyčejně právě tyto reakce nejsou ani správně a ani dobré. Zda jsem dobrý nebo převážně agresivní tvor se ukáže právě v momentech překvapení, tehdy se totiž odhalí to, co je ve mně skryté pod pořádnou vrstvou lidské slušnosti. Člověk své nitro velmi dobře maskuje. Odhalí ho například až alkohol, když se opije, ukáže se v celé nahotě jaký je. Rovněž padají tyto zábrany slušnosti v demenci a skleróze. Zkoumejme své reakce, především ty spontánně a udělejme si úsudek sami. Co z vás vyletí, když nás zlo překvapí. Klejeme jako pohané. Přesně takoví jsme před obličejem Boha, který proniká všechno. Kdybychom byl vnitřně dobří jako Ježíš, vyšlo by z nás jen dobro. Si přesně takový, jaké je tvé srdce. Každý kdo odporuje Božímu Slovu, každý kdo se o něj nezajímá, zabíjí Božího Syna. „Kristus byl usmrcen pro naše hříchy!“ Říká apoštol Pavel v listě Římanům.
Co je to kříž? Zvykli jsme se dívat na něj jako na Znamení Spásy. Líbat ho, dívat se na něj s úctou. Ale podívejme se na něj očima těch, který ještě neznali Tajemství víry. Pro Římany byl kříž takovým velkým zlem a hanbou, že se mezi slušnými lidmi nepatřilo ani jen vyslovit jeho jméno. Pro Židy měl kříž podobný zvuk: „Zlořečený, kdo visí na dřevě“. Pokud se na kříž podíváme z právního nebo morálního hlediska, myslím teď na ukřižování Božího Syna, musíme říci, že z hlediska práva jde o největší zločin a z hlediska morálky o nejtěžší hřích. Na kříži vrcholí zloba. Kříž je zjevením zkaženosti lidského srdce. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby Velký pátek byl posledním dnem lidských dějin. Kdyby se v dějinách světa měla zjevit Boží spravedlnost, byl by to asi nejvhodnější okamžik. Všichni přistiženi při činu. Ale Bůh chce v lidských dějinách zjevit Lásku – Sebe samého. Kříž je zjevením Boží bolesti nad člověkem a zároveň nesmírne Boží dobroty. Je to sám Bůh, který všemu dává jiný smysl. Bůh na zlobu člověka odpovídá Dobrém. Bůh i tento Největší zločin, kterým je Ukřižování Božího Syna, promyslel na dobro.
Jeden Žid, věřící v Krista, takto mluví o Kristově oběti: „Je tak důležité, abychom tomu rozuměli, že jsme byli postaveni před tvář Boha Ukřižovaného za nás, a tu jsme opravdu začali vidět. Co jsme uviděli? Lidé, nikdy bychom neznali, co je to hřích, pokud jsme neviděli Ježíše na kříži. Dovolím si říci, že nikdo z nás nebyl v plnosti při kříži, protože když se tam jednou dostanete, nikdy nezhřešíte. Protože na tom kříži je oběť, Beránek, který byl zabit, jeho tvář znetvořená více než kterákoli jiná, vypadala horší jak kus masa. Tak vypadá hřích. Toto udělal náš hřích Bohu. Tento násilný Boží čin Smíření a Vykoupení nás postavil do pozice, ve které jsme viděli, co hřích opravdu je. Čiňte pokání! A v tom pokání nacházíme smíření s Bohem. Pokud oddělíte Smíření od Ukřižovaného Mesiáše, ztratíte svou cestu. V Mesiáši Bůh otevřel doširoka brány nebe a všichni, kteří po tom touží, mohou vejít.“
Křesťanství na rozdíl od židovství je náboženstvím milosti. Skrze Mojžíše byl lidem dán Zákon, tedy vnější norma chování, ale skrze Ježíše Krista přišla milost. Milost to je Boží zásah do nitra člověka. Změna nitra člověka. Změna ducha. Právě to, co zákon nedokáže, co nedokáže žádná výchova, to koná milost. Milost je darovaná spravedlnost a dokonalost. Ježíš nám tuto dokonalost zjevuje, ale Duch Svatý nám ji dává, jestliže po ní toužíme. Ježíš zjevuje moc, která pramení do lidského života, skrze spojenectví s Bohem. Jeho lidské srdce je podstatně sjednocené s Božím Slovem.
Kristus, Boží Slovo, je jako operační systém, který si musíme ve vlastním zájmu nainstalovat na své srdce, abychom se stali pro Boha přijatelní. A tak jako před instalací je dobré přečíst si nač daný systém slouží, co vyžaduje a co způsobuje, tak i my, pokud chceme Ježíše přijmout, musíme nejprve znát Boží Slovo, abychom věděli, k čemu říkáme své „ano“. A tak, jak před přijetím nového operačního systému probíhá formace disku, která smaže všechny předešlé soubory, tak se i my musíme zříci svého předešlého způsobu života, hříšné existence zaměřené jen na sebe, aby se v nás krása tohoto nového operačního systému, který se nazývá Ježíš Kristus – Boží Slovo, mohla zcela projevit. Ježíše máme přijmout jako Boží Slovo, jako Tělo, jako Život, jako Pravdu, jako svou Cestu. Toto je podstata pokání. Kdo to dělá, stává se Božím přítelem, synem a dcerou Nejvyššího. Kdo to nedělá, i když chodí do kostela, stále nepatří do okruhu Božích přátel.
Na závěr slova sv. Františka: „Tomu, který pro nás tolik zlého vytrpěl, a tolik dobra nám prokázal a ještě v budoucnu prokáže, tomu ať každé stvoření, které je na nebi i na zemi, v moři i podsvětí, vzdává chválu, čest, slávu i dobrořečení, protože On je naše Síla a Statečnost, jedině On je dobrý, On sám je Nejvyšší, On sám je Všemohoucí, Podivuhodný, Přeslavný a sám Svatý, hodný chvály a Požehnaný na věky věků. Amen!“ (List všem věřícím).