Slyšeli jsme pašije podle sv. Jana. Přečtu vám jedno svědectví, které popisuje zážitky poutnice Egerie ze Svaté Země. To, co popisuje se dělo na Velký pátek, někdy ve čtvrtém století v Jeruzalémě. Píše: „Po každém čtení a modlitbě, nastává takové vzrušení a nářek celého lidu, že až div; není nikoho, ani starého, ani mladého, kdo by v tento den během těchto tří hodin nepředstavitelným nářkem neoplakával, co Pán za nás vytrpěl. Když se blíží devátá hodina, přečte se místo z evangelia podle Jana, kde Pán odevzdal ducha. Po čtení je modlitba a propuštění.“
Proč jsem začal tímto čtením? Možná i proto, abychom si uvědomili, že na Velký pátek stále děláme to samé, jako v křesťanském starověku, ale hlavně, abychom si uvědomili tvrdost našich srdcí. My jsme také poslouchali stejné pašije jako oni, ale oni plakali a vzdychali a nás to ani nehnulo. Čím to je? Je pravda, že lidé ve starověku byly více citliví na slyšené slovo a my jsme více stavěni na viděné. Možná jste si někteří poplakali při sledování filmu o umučení Páně. Možná se stydíme projevit navenek své city? Možná nejsme až takoví tvrdí lidé. A možná jsme opravdu tvrdí lidé, které tak snadno nedojme nic.
Bůh nám dnes před oči klade pohled na zmučené Kristovo tělo. Proč se musíme na něj dívat? Proto, že On je Pravda. Ježíš zjevuje Pravdu o Bohu i o člověku, ukazuje, co náš hřích způsobuje nám samým, protože každým hříchem ničíme sami sebe, ale také ničíme Boha, Boží obraz v nás. Každý hřích je mučením Boha. Sv. Lev Veliký říká, že „Kristus bude trpět, dokud bude na světě hřích!“ Možná až pohled na zmučeného Krista probudí v nás spásný strach z našich hříchů. Sv. František zastává názor, že „Krista křižuje každý, kdo má zálibu ve svých hříších a neřestech“. Koho z nás se to netýká?
Zvykli jsme si dívat na Kříž jako na znamení spásy. Ale takto ho vnímáme jen my, věřící. Člověk, nezasažený naší křesťanskou kulturou, při pohledu na Kříž, řekne: „To je ukrutný zločin!“ To, co jsme udělali Kristu na Kříži, je opravdu nejstrašnější podlost, super-hřích a super-zločin. Možná se ptáme, proč tedy hledíme na Kříž i přesto všechno s vírou, nadějí a dokonce s láskou. Ano, je pravdou, že opravdu na Kříži vrcholí hřích člověka, ale je pravdou, že na Kříži se skrze zmučeného Krista, zjevuje Láska, která je větší než zločin, než hřích. Ježíš dělá z tohoto zločinu, který byl na něm spáchán, dobrovolnou oběť. Bůh Otec tomuto všemu dává jiný smysl ve své geniální prozřetelnosti. A všechno se to děje v Duchu Svatém.
Situace, kterou prožíváme ve vztahu ke Kříži a k Ukřižovanému, se velmi podobá té, kterou prožili Jákobovi synové, když se jim dal poznat v Egyptě Jozef, jejich bratr. Oni mu způsobili mnoho zla a prodali ho do otroctví a on se vypracoval až na zachránce Egypta a celého světa. Doslova ho jeho současníci titulovali jako „spasitel světa“. Když před svými bratry odhalil svou skutečnou totožnost, polekali se, byli zděšeni a očekávali spravedlivý trest. On jim však řekl: „A teď se netrapte a nesužujte, že jste mě prodali, neboť Bůh mě sem poslal před vámi, abyste zůstali na živu. Jen se nebojte! Zda-li jsem já na Božím místě? Vy jste si sice snovali zlo, ale Bůh to obrátil v dobro, aby uskutečnil to, co je dnes, aby zachránil život mnoha lidem.“ Originál vyznívá ještě zajímavěji: „vy jste mysleli na zlo, ale Bůh to promyslel v dobro.” Toto je síla a čistota Božích myšlenek. Bůh i tento Největší zločin, kterým je Ukřižování Božího Syna, promyslel na Dobro.
Zmučený Kristus zjevuje nejen lidskou zločinnost, ale i úžasnou lidskou velikost, svatost a dokonalost. Kristus je dokonalým obrazem Otce, stává se tím, čím máme z vůle Boží být všichni a tak naplňuje spravedlivé Boží očekávání ohledně člověka a smiřuje nás s Otcem. V sobě spojuje člověka s Bohem. Ježíš je pravý Bůh ale i pravý člověk. Ježíš je člověk, který vydržel Boha, který unesl jeho šílenou lásku až k smrti, člověk poslušný až k smrti. My všichni jsme v každém hříchu šíleně neposlušní až k smrti. O Ježíši jako člověku, můžeme prohlásit, že miluje Boha až k smrti. Proto ho Bůh neponechal v podsvětí, ale vyvýšil ho a posadil po své pravici.
Ukřižovaný Kristus je takovou branou k Bohu, kterou může projít každý a dokonce i zločinec, pokud chce skutečně konat pokání. Sv. Bonaventura se takto dívá na kříž: „Kristus je cesta a brána. Kristus je jako slitovnice položena na Boží schráně a tajemství skryté od věků. Kdo se pozorně podívá na tuto slitovnici, čili kdo se s vírou, nadějí a láskou, zbožně a s obdivem, s radostí a uznáním, s chválou a jásotem zahledí na toho, co visí na kříži, ten s ním koná „paschu“, čili přechod; aby pomocí hole kříže přešel přes Rudé moře; z Egypta vkročil do pouště, kde ochutnává skrytou manu; a s Kristem odpočíval v hrobě jako navenek mrtvý, avšak slyšící, nakolik je to v putování vůbec možné, co řekl Kristus zločinci, když při něm visel na kříži: „…. říkám ti: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji“.“ Zemřeme tedy a vejděme do tmy, umlčme starosti, žádostivosti a přeludy. Odejděme s Ukřižovaným Kristem „z tohoto světa k Otci“, aby nám ukázal Otce a mohli jsme s apoštolem Filipem říci: „To nám postačí.“ (Z putování mysli do Boha).