Chtěl bych k Vám alespoň v krátkosti promluvit a vyhodnotit duchovní stav většiny věřících katolíků. Jedná se o určité postřehy, jak svůj duchovní život utvářet lépe a chytřeji. Zvlášť chci promluvit k těm, kteří přistupují ke svátostem jen jednou za rok, případně jednou za pololetí. Pokusím se odpovědět na některé otázky:
1. Co je vaší největší chybou?
Většinou, když se sami nad sebou zamýšlíme, považujeme za svoji největší chybu, některou povahovou vlastnost, se kterou jsme se narodili. Obyčejně celé své úsilí obracíme proti této vlastnosti, ale vždy znovu a znovu zjišťujete, že si s tím nevíme rady a tak se náš duchovní život vyčerpává v tom, na co nemáme sílu. Naše situace je podobná situaci od narození postiženého dítěte. Žádný moudrý lékař mu nebude vyčítat, že je postiženo, protože je jisté, že by určitě bylo rádo zdravé. Lékař mu však může začít vyčítat tehdy, když mu naordinoval účinný lék a po čase zjistí, že dítě tento lék nebere. Toto přirovnání vystihuje o co se vlastně jedná v duchovním životě.
Pán Ježíš v evangeliu podle sv. Jana (Jan 15,22) říká na adresu farizeů: „Kdybych nebyl přišel, neměli by hříchu. Hřích je v tom, že neuvěřili v Syna Božího.” Ježíš přichází jako Spasitel poslán od Otce na naši záchranu. Přichází jako Božský lék proti naší smrtelné nemoci. Sv. Jan Evangelista tvrdí, že „těm, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.” Kdybychom byli odkázáni jen sami na sebe, nemohli bychom si pomoci. Celá skutečnost možné pozitivní změny je v přijetí Božího Syna. Celá skutečnost pozitivní změny tedy spočívá ve svatém přijímání.
2. Co to však je svaté přijímání? Je opravdu to, co každoročně děláte na Velikonoce svatým přijímáním?
Chci zdůraznit, že svaté přijímání určitě nespočívá jen v tom, že otevřete svá ústa poté, co jste řekli „Amen” k Tělu Kristovu. Ve svatém přijímání jde především o to, aby se Slovo Boží – II. Božská Osoba – Pán Ježíš – stal řídícím principem našeho života. Toto je první a základní princip svatého přijímání. Prvořadé je přijetí Božího Slova. Snaha vyslechnout Boha, snaha porozumět Bohu, který mě pro nás Slovo. Snaha sjednotit se s ním ve vůli. To znamená přijmout Ježíše jako svého Pána a Spasitele. Existují v podstatě tři možné stavy lidské duše ve vztahu ke Kristu. Na závěr této kapitolky je vykreslím a popíšu. Proč mám přijmout Boží Slovo? Protože určení, které mi Bůh dává je, „abych se stal Božím Obrazem” (srov. Gen 1,26). Člověk a Boží Slovo mají totéž poslání: Posloužit ke zjevení Boha. Boha zjevujeme jen tehdy a natolik, nakolik jsme sjednoceni se Slovem Božím. Natolik, nakolik uskutečňujeme toto Slovo.
Jsem-li v myšlení i ve vůli sjednocení se Slovem Božím, chci-li to, co chce Bůh, pokud toužím po Bohu, který se zjevuje skrze své Vtělené Slovo – Ježíše Krista, tehdy jsem otevřený Duchu Svatému. Skrze Slovo přijaté vírou a vůlí, vstupuje do mě Duch Svatý. Duch Svatý je Bytostná Dobrota Boha. Vzájemnost Otce i Syna. Boží Láska rozlitá v našich srdcích. (Řím 5,5). Je-li ve mně Duch Svatý a přijímám Kristovo Tělo, tehdy se jedná o skutečné a svaté přijímání, protože přijímám Krista v tom Duchu, ve kterém se mi On sám dává. Tehdy je to životodárný kontakt. V opačném případě se dá mluvit o „Jidášovem polibku”. Je to sice dotek s Kristovým Tělem, které je požehnáno, ale není to dotek lásky, ale zrady. Člověk, který nemá Ducha Kristova a opovažuje se přijmout jeho Tělo, je a pije si odsouzení: „Kdo však má pochybnosti, a přesto jí, je odsouzen, protože nejedná s plným přesvědčením. Všechno tedy, co není z přesvědčení, je hřích.“ (Řím 14,23).
Avšak chci upozornit na jedno nedorozumění a to ohledně „hodnosti” svatého přijímání. Přece mi všichni, přímo před svatým přijímáním, vyznáváme a přiznáváme slovy setníka z Evangelia: „Pane, nejsem hoden!” O hodnosti zde tedy nemůže být ani řeči. Nikdo z nás není hoden a kdo si myslí, že je, se velmi mýlí! Ohledně svatého přijímání by se mělo spíše než o hodnosti, uvažovat o „disponovanosti”, „způsobilosti”. Ona totiž spočívá právě ve sjednocení se Slovem Božím. Ke svatému přijímání je třeba, abych chtěl to, co chce Bůh, a odmítl všechny opačné postoje. V tomto zřeknutí se opačných postojů, postojů protivících se Slovu Božímu, spočívá opravdová lítost, která je potřebná i k tomu, aby moje zpověď byla dobrá a platná.
Dalším velkým nedorozuměním je přijetí Ježíše jen na určitou dobu a občas. Buď je mé odevzdání skutečné, nebo si stále ponechávám svůj život ve své moci, žiji jen čisté z lidských sil. Pokud svaté přijímání, není pro mě trvalým nebo alespoň převládajícím stavem, nic mi to neprospěje ke Spáse. Pokud chceš být zdravý, dáš se do rukou lékaře. Pokud bys své rozhodnutí změnil, už ti lékař nepomůže. Svaté přijímání je podobně manželství. Vzpomeň si, jak jsi byl oblečen při prvním Svatém přijímání. Přijali jsme Krista jako trvalého společníka svého života. Dovolili jsme Kristu, aby zaujal místo v našem srdci a to natrvalo. Pokud to není natrvalo, nic to nepomůže k naší Spáse. Jen vánoční nebo velikonoční přijímání je jen jakousi laskavostí vůči Bohu, ale má to velmi daleko od skutečné a plodné lásky. Připomínáme mi to „velkodušnou“ návštěvu rodičů, které jsme odložili do starobince a přijdeme za nimi raz za rok. Sestry i lékaři říkají, že se po takové návštěvě obyčejně zhorší stav chovanců. Pokud to není trvalé přijetí, není to láska.
Ke časté účasti na svatém přijímání jen takovou poznámku. Čas není překážkou ke svatému přijímání! Nemají pravdu lidé, kteří tvrdí, „přerušil jsi, už nesmíš pokračovat“ Existuje jedině opravdové přerušení přátelství s Bohem a to je smrtelný hřích. Smrtelný hřích definujeme jako vědomé a dobrovolné přestoupení Božího příkazu ve velké věci. Do oblasti smrtelného hříchu nepatří různé povahové slabosti. Rovněž sem nepatří běžné lidské konflikty, které nekončí nenávistným odmítnutím bližního. Smrtelný hřích je jakési chladnokrevně plánované zlo.
Lehký hřích není nutnou matérií zpovědi. Lidově řečeno, kvůli lehkému hříchu nemusím jít ke zpovědi. Je nám odpouštěn pokud ho skutečně litujeme, chceme-li napravit to, co jsme udělali. Samozřejmě na konto hříchu je třeba ještě říci, že si člověk nesmí dovolit „luxus“ hříchu, neboť žádný hřích není tak malý, že by netvořil překážku na cestě ke sjednocení s Bohem. Posuzování hříchů je velmi relativní věc. Co je důležité se naučit pro správný duchovní život: V hříchu se konalo proti Bohu, po hříchu člověk existuje ve stavu „odmítnutí Boha“ a to je velmi nebezpečný stav. Tento stav je třeba co nejdříve napravit. Nikdy nemáme setrvávat v hříchu. Všední hříchy stačí správně litovat. Těžký hřích potřebuje svátostný zákrok. Pouto, které se těžkým hříchem, vytvořilo mezi námi a Zlým duchem je tak silné, že ho nejsme schopni sami roztrhnout. Svatá zpověď je účinným exorcismem, kterým jsme vysvobozováni od moci Satana.
3. Kdy má být v našem životě další zpověď?
Všichni prožíváme po přijetí Pána Ježíše po zpovědi určitou vzestupnou tendenci. Dá se říci, že v milosti odpuštění hříchů a v síle tohoto pokrmu, dokážeme určitou dobu žít pozitivně křesťansky. Avšak po určité době si začínáme uvědomovat, že už neumíme být dobří. Nastupuje jakási sestupná tendence, pokušení návratu do starých kolejí. Tento okamžik je nejvhodnějším časem pro další svatou zpověď. Jakmile zjišťuji, že přitažlivost směrem ke Zlému narůstá, musím znovu hledat cestu k vysvobození se od svých hříchů a jejich důsledků. Tento čas je věcí velmi subjektivní. Někdo potřebuje svatou zpověď velmi často, někomu stačí ráz za měsíc, u starších a vyrovnaných lidí, i ráz za několik měsíců (čtvrtletí).
Mnozí bratři a sestry, kteří přistupují ke svaté zpovědi jen ráz za pololetí, se dopouštějí podobné chyby, jako horolezci, kteří každý pokus o zdolání vrcholu osm tisícovky začínají od samého začátku. Vždy, když nadchází noc, se znovu vracejí do tábora. Správný duchovní život je podobný horolezcům, kteří budují základny, vždy tam, kde je přikvačila noc. Takto vypadá duchovní život, který přijímá svátosti podle vlastní potřeby a ne podle církevních svátků a je to mnohem chytřejší. Chybný styl duchovního života nakonec člověka unaví, protože navzdory mnohaletému úsilí zdolat vrchol, nikdy nevystoupí výše než dříve. Avšak správný styl duchovního života nabízí radost z nových vítězství.
O co se vlastně jedná při svatém přijímání, zkusím ještě podrobněji vyjádřit, jak jsem to na začátku přislíbil. Ve vztahu ke Kristu Spasiteli existují tři možné situace, nebo tři možné postoje, které člověk zaujme. Z těchto tří postojů pak vyplývají tři typy lidí, o kterých mluví sv. apoštol Pavel ve svých listech:
Člověk přirozený – živočišný. Takový člověk vírou nepřijal Krista jako svého osobního Spasitele. Buď proto, že o něm nic neví, nebo proto, že mu nechce podřídit svůj život. Nechce se zřeknout své vůle nakloněné ke Zlu. Sv. Pavel o takových lidech píše v listu 1 Kor 2,14: „Ovšem člověk se schopnostmi pouze přirozenými nepřijímá ty pravdy, které pocházejí od Božího Ducha. Zdají se mu hloupé a nemůže je pochopit, protože ty věci se dají posoudit jen s pomocí Ducha.“ Živočišný člověk nepřijímá věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je pochopit, neboť je třeba je duchovně posuzovat.
Takový člověk se nechává vést svým egoismem. Protože se uzavřel před Bohem, není v něm Láska. Jeho zájmy jsou poddány vlastním choutkám, což často končí pocitem a zážitkem disharmonie a nenaplnění života. Tento člověk prožívá svět jako špatný, protože se na všechno dívá skrze své sobectví a skrze svou zkaženost. Jeho pohled není čistý a proto se mu všechno zdá špinavé. V konečném důsledku, pokud takový člověk nezmění svůj pomýlený styl života, přijde až k zavrhování světa i sebe samého, což často ústí do nenávisti vůči všem i sobě samému a může to končit sebevraždou. Takový životní styl ústí do Satanismu.
Člověk duchovní. Je to typ člověka, který vírou přijal Ježíše jako svého Pána a Spasitele. Protože je ochoten poslouchat Boha, přebývá v něm Duch Boží, který se v něm projevuje ovocem a dary.
Sv. Pavel o takových lidech říká v listu Ef 3,14-19: „Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož mají původ všecky rody na nebi i na zemi, (a prosím ho): ať vám ze své bohaté božské slávy dá to, že ve vás mocně zesílí skrze jeho Ducha vnitřní člověk, aby Kristus vírou přebýval ve vašem srdci, abyste zakořeněni a upevněni v lásce byli schopni pochopit ‒ jako všichni křesťané ‒ celou tu šířku a délku, výšku i hloubku, poznat Kristovu lásku přesahující všechno poznání a dosáhnout plné míry Božích (darů) (aby vás naplnila Boží plnost celá).”
Jak tvrdí sv. Pavel, tento vnitřní člověk může v nás zesílit mocí Ducha Svatého. Kristus skrze víru přebývá v takovém člověku. Kristus to je nové stvoření, člověk podstatně sjednocený se Slovem Božím. Duch Svatý v člověku vytváří osobnost Krista. Víra to je schopnost otevřít se a přijmout do sebe Ducha Božího. Je základním předpokladem lásky. Kristus v nás způsobuje zážitek a také skutečnost lásky.
U duchovního člověka je Kristus na trůnu života. Naše EGO je detronizováno. Všechny zájmy jsou poddány řízení Božímu. Výsledkem je život v harmonii s Božím plánem. V životě takového člověka se objevuje ovoce Ducha svatého, o kterém píše sv. Pavel v listu Gal 5,22–23: „Ale ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost. Proti takovým věcem se nestaví žádný zákon.“ O darech Ducha Svatého se pojednává v 1 Kor 12. Prvním plně duchovním člověkem na naší planetě byla Panna Maria, protože ona jako první přijala Ježíše jako svého Pána a Spasitele.
Tělesný křesťan. Je třetí typ člověka a pravděpodobně nejrozšířenější typ křesťana. Je to člověk, který Krista zná a také ho přijal jako svého Pána a Spasitele, ale ne zcela a ne natrvalo. Neodevzdal mu svůj život. A proto se často cítí bezradný a znechucený, neboť často spoléhá jen na své vlastní síly ve snaze o křesťanský život. Avšak není schopen z vlastních sil změnit svoje nitro. Ježíš nám všem říká, že bez něho nemůžeme nic dobrého udělat. Sv. Pavel o takových lidech pojednává v 1 Kor 3,1-3: „Bratři, já jsem s vámi nemohl mluvit jako s lidmi duchovními, ale jako s tělesnými, jako s dětmi nedospělými v křesťanské víře. Krmil jsem vás mlékem, ne tuhým pokrmem, protože byste ho nebyli snesli. Dokonce ani teď ho ještě nesnášíte, protože jste pořád ještě tělesní. Neboť je-li mezi vámi žárlivost a spory ‒ nejste dosud tělesní, nechováte se lidsky?“
Takový život je život poddaný vlastnímu „JÁ“. Tedy Egoismus je stále na trůnu života. Kristus sice vešel do toho to života, ale člověk se mu úplně nesvěřil. Jeho zájmy jsou poddány vlastním choutkám, což často končí disharmonií a pocitem deprese. Takový člověk nezná své duchovní dědictví – boží zaslíbení. Nemá víru jako vztah ke Slovu Božímu. Je zlobivý. Má nedostatečnou lásku k Bohu i k lidem. Jeho modlitební život je ubohý. Studium Slova Božího nedostatečné. Chybí mu touha po něm a nerozumí tomu, co čte. Má jen formální vztah k Bohu. Trápí ho nečisté myšlenky. Bývá často plný zloby, hněvu a kritiky, žárlivosti a znechucení. Nemá životní cíl.
Zkusme to shrnout:
1. Naší největší chybou je naše domnělá soběstačnost vůči Bohu.
2. O svatém přijímání se dá mluvit jen tehdy, když se děje v Duchu Svatém.
3. Duch Svatý vstupuje do nás v takové míře, v jaké se sjednotíme se Božím Slovem.
4. U svatého přijímání nejde o hodnost ale o dispozici.
5. Aby bylo přijímání Spásnou skutečností, musí být trvalé a pro lidskou křehkost znovu a znovu obnovováno.
6. Svatá zpověď je účinným exorcismem, který nás vysvobozuje od moci Satana.
7. Zpověď potřebuji tehdy, když už neumím být dobrý.
8. Správný duchovní život to je chození s Kristem, snaha stále ho v sobě mít a snaha stále se mu víc a víc líbit.
Na závěr myšlenku od svatého Františka ohledně svaté zpovědi:
„Moji požehnaní bratři, klerici i laici, ať vyznávají své hříchy knězem našeho řádu. Když to není možné, ať se zpovídají jiným svědomitým, katolickým kněžím. A ať vědí a mají na paměti naprosto jasně: Když přijmou pokání a dostanou rozhřešení od kteréhokoli katolického kněze, budou zcela jistě zbaveni hříchů, jen když se snaží pokorně a svědomitě vykonat uložené pokání. Když však nemohou zrovna vyhledat kněze, pak mohou vyznat hříchy některému bratrovi, jak říká apoštol Jakub: „vyznávejte se jedni druhým z hříchů.” Proto se však nesmějí přestat obracet na kněze, protože moc zadržovat a odpouštět hříchy mají jen kněží. A po této lítosti a zpovědi ať přijmou Tělo a Krev našeho Pána Ježíše Krista s hlubokou pokorou a úctou a mají při tom napaměti, co sám Pán říká: „Kdo je mé Tělo a pije mou Krev, má život věčný”, a “to dělejte na mou památku.”
Ještě jednu myšlenku od sv. Františka o svatém přijímání: „Otec přebývá v nepřístupném světle. Bůh je Duch a Boha nikdo nikdy neviděl. Protože Bůh je Duch, je viditelný, jen v Duchu. Neboť co dává život je duch, tělo samé nic neznamená. Avšak ani Syn pokud je roven, Otci, není nikomu viditelný jinak než Otec, ani jinak než Duch Svatý. Proto jsou zavrženi všichni, kteří sice viděli Pána Ježíše Krista v jeho člověčenství, avšak neviděli ho a nevěřili v něho podle ducha a božství, že je pravý Syn Boží. Právě tak jsou zavrženi i všichni ti, kteří sice vidí svátost Kristova Těla, které je posvátné zpřítomňováno v rukou kněze na oltáři skrze Slovo Páně ve způsobu chleba a vína, kteří však nevidí a nevěří podle, Ducha a Božství, že je to skutečné Nejsvětější Tělo a Krev našeho Pána Ježíše Krista, jak to dosvědčuje sám Pán.