Petr jim odpověděl: „Obraťte se! A každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha Svatého.“ Vždy, když se skutečně odříkáme hříchu, dává nám Bůh Ducha Svatého. Z lidské strany je potřebná kajícnost, abychom se mohli setkat se Zmrtvýchvstalým. Není to jistota bezhříšnosti, která by nás přivedla k vidění Zmrtvýchvstalého Pána, ale je to kající pláč, který nám očistí oči srdce, abychom mohli správně vidět. Kajícnost je plodem pravé lásky, kajícnost očišťuje duši.
„Marie stála venku u hrobky a plakala.“ Možná si až velmi dobře uvědomovala, že Ježíš trpěl i za její hříchy. Nikdo tak vytrvale neplakal, jako Magdaléna. Tento pláč vytryskl ze srdce a byl to pláč očistné lítosti. Viděla své hříchy ve světle Kristova utrpení.
„Když tak plakala, naklonila se do hrobky a viděla tam sedět dva anděly v bílém rouchu, jednoho v hlavách a druhého v nohách toho místa, kde dříve leželo Ježíšovo tělo..“ Prázdnotu, která zůstala po viditelné přítomnosti Pána Ježíše, zaplňují andělé, Boží poslové. Před Pánovým umučením platilo, kde je smrt, tam není Bůh a teď, když se Magdaléna dívá do hrobu, vidí tam anděly. Kde je Ježíšovo Tělo, tam mají andělé ustavičnou adoraci.
Andělé se jí zeptali: „Ženo, proč pláčeš?“ Andělé zkoumají důvod jejího pláče. Boha zajímá důvod mého pláče, motiv mé lítosti, zda pláču ze sebelásky, nebo tak jako Magdaléna, kterou neumí potěšit ani přítomnost andělů. Je hříšný smutek, který způsobuje svět a touha po světských věcech a existuje i zármutek v Duchu Božím a ten není třeba litovat.
Říkala jim: „Vzali mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Magdalena pláče pro ztrátu Pána. Ježíš je její Pán. Bez Ježíše se cítí bez Pána. Ježíš je pro ni vším. Bez Ježíše i nebe, které je plné blažených duchů, nic neznamená. Ani vidění andělů nemůže uspokojit ty, kteří celým srdcem hledají Boha.
„Po těch slovech se obrátila a viděla za sebou stát Ježíše, ale nevěděla, že je to on.“ Maria Magdaléna hledá Pána Ježíše. Mrtvý Ježíš má pro ni větší cenu, než živí andělé. Magdaléna se obrátila. Chceme-li se setkat s Kristem, musíme obrátit svou pozornost od stvoření ke Stvořiteli. Viděla před sebou Ježíše, ale nevěděla, že je to Ježíš. Zmrtvýchvstalého lze vidět, ale bez Boží milosti ho nelze rozpoznat. On se ukazuje v různých podobách. Magdaléna ho považuje za zahradníka.
Ježíš jí dává znovu tutéž otázku jako andělé: „Ženo, proč pláčeš?“ a dodává: „Koho hledáš?“ Počínání Ježíše se nám může zdát zvláštní. On, který ví všechno se ptá. Neptá se kvůli sobě, ale kvůli nám. Tak těžko je zkoušena láska, než se jí dostane milost setkání s Kristem. „Koho hledáš?“ I každého jednoho z nás se možná denně zeptá Pán Ježíš skrze naše svědomí: „Koho hledáš? Kdo je miláčkem tvého srdce?“ V každém pokušení se mě Ježíš podobně jako apoštola Petra znovu a znovu ptá: „Miluješ mě více než…?“
„Ona myslela, že je to zahradník, a proto mu řekla: „Pane, jestliže tys ho odnesl, pověz mi, kam jsi ho položil, a já ho přenesu.““ To z ní říká bezmezná láska. To z ní říká úcta ke Kristovu Tělu. Toto Tělo, je takovým pokladem, že Maria ho chce sama hlídat, sama si ho chce odnést. „Ježíš jí řekl: „Marie!“ Ona se k němu obrátila a zvolala hebrejsky: „Rabbuni!“ ‒ to znamená „Mistře“.“ Konečně ji Ježíš osloví jménem jako starý přítel, jako učitel. Znovu se Maria obrací. Člověk, který hledá Krista, se musí stále obracet.
„Ježíš ji řekl: „Nezadržuj mě! Neboť ještě jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a oznam jim: ‘Vystupuji k svému Otci a k vašemu Otci, k svému Bohu a k vašemu Bohu.’“ Jinou mírou je Bůh Otcem našeho Pána Ježíše a jinou mírou našim Otcem. Ale Boží touha je, abychom se stali takovými jako jeho Syn, aby se k nám mohl přihlásit úplně jako ke svým dětem.
„Marie Magdalská tedy šla a zvěstovala učedníkům: „Viděla jsem Pána!“ ‒ a toto že jí řekl.“ Jen setkání se Vzkříšeným Pánem ji uschopnilo k tomu, aby odešla od prázdného hrobu a nesla radostnou zvěst ostatním. Prázdný hrob je symbolem víry bez obsahu. Pánu.