V evangeliu vidíme dva učedníky na cestě do Emauz. Evangelium říká: „Ještě ten den (první po sobotě) se ubírali dva z učedníků do vesnice zvané Emauzy, která je vzdálena od Jeruzaléma šedesát honů. Hovořili spolu o tom všem, co se stalo.“ Evangelium neříká, jaký účel měla jejich cesta. Možná si jen chtěli všechno v klidu promyslet, trošku si vydechnout z atmosféry, která vládla v Jeruzalémě. Víme, že ostatní apoštolové trávili svůj čas za zavřenými dveřmi. Nezdá se, že by tito dva ze strachu opouštěli Jeruzalém, neboť otevřeně mluví před neznámým poutníkem o tom, co se stalo a co si o tom oni myslí.
„Jak tak hovořili a uvažovali, přiblížil se k nim sám Ježíš a připojil se k nim. Ale jako by jim cosi zadržovalo oči, takže ho nepoznali.“ Učedníci si povídali a uvažovali, mohli bychom říci, že se chtěli dopátrat pravdy. Člověk má nad vším uvažovat. O nás často platí, že posloucháme nebo čteme, ale neuvažujeme. Uvažovat je od slova vážit. Tedy hledat pravdu, která se skrývá za slovy. Každou informaci podrobit kritice logického uvažování a osvětlit světlem Božího Slova. V tomto světě nemůžeme automaticky předpokládat, že každá informace, která se k nám dostane, je pravdivá. Týká se to především tak choulostivé oblasti jako jsou různá zjevení. Ďábel se velmi rád přestrojuje za anděla světla.
Hledání pravdy vede ke setkání s Kristem. Při hledání pravdy se i těmto dvěma učedníkům přiblížil Ježíš a šel s nimi. Jejich oči byly neschopné ho znát. Bez zvláštní milosti Boží budeme hledět na Krista a nebudeme ho moci poznat. Už žalmista říká: „Jen ve tvém Světle můžu Světlo vidět.“ Jen ve světle Ducha Svatého můžeme znát Krista jako Pravdu.
Zeptal se jich: „O čem to cestou spolu rozmlouváte?“ Pán Ježíš je spolu s námi i na našich cestách a i nás se ptá, totéž: „O čem si povídáte, nad čím přemýšlíte?“ Určitě ho potěší, když zjistí, že předmětem našich rozhovorů a úvah je On sám. A zajisté ho zarmucuje, když jsme „plný prázdných řečí“.
„Zastavili se celí smutní. Jeden z nich – jmenoval se Kleofáš – mu odpověděl: „Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo!“ Vyložili mu celé ubolené srdce až po své zklamání: „A my jsme doufali, že on vykoupí Izrael.“ Možná se tato slova častěji ozývala v apoštolském sboru. My jsme doufali, to znamená: „již nedoufáme, už jsme ztratili naději“. I nám se může stát, že když si zvykneme na mocného Ježíše konajícího velké zázraky a divy na stránkách evangelia, tak se můžeme jeho křížem a jeho slabostí cítit jaksi zaskočeni. I nás se může zmocnit pochybnost: „Správně jsem uvěřil, když jsem se pustil následovat Ukřižovaného Boha.“
„A on jim řekl: „Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?“ Potom začal od Mojžíše, (probral dále) všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech (částech) Písma na něj vztahuje.“ Víra ve Zmrtvýchvstalého nevisí ve vzduchu, ale opírá se o proroky. Zmrtvýchvstalý je plodem zaslíbení. Ježíš otevírá učedníkům smysl mnoha míst a událostí Písma. Naše srdce je bez jeho pomoci nechápavé a váhavé, neschopné uvěřit. Víra srdce je něco jiného než jen souhlas rozumu. Samozřejmě, souhlas rozumu je jakoby prvním stupínkem víry, ale vrchol je víra, která zasahuje srdce člověka. Jen zásah do srdce likviduje nevěru.
„Tak došli k vesnici, kam měli namířeno, a on dělal, jako by chtěl jít dál. Ale oni na něho naléhali: „Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil.“ Tak jako má zmrtvýchvstalý mnoho podob, tak používá i mnoho způsobů zjevování se. Jako by se dal na jakési Božské divadlo: „a on dělal, jako by chtěl jít dál.“ Ježíš zkouší jejich lásku. Není nic jednoduššího a pohodlnějšího, než nechat neznámého poutníka jít svou cestou do noci a do tmy. Vždyť s každým hostem jsou spojeny nějaké starosti a výdaje. Nakonec, vždyť tento tajemný poutník o nic neprosí a ničeho se nedožaduje.
Kdyby učedníci necítili vděčnost vůči tomu, který znovu probudil jejich ubitou víru, nechali by ho zajisté jít dál. Ale pro ně to byl Boží člověk poslán z nebe v pravý čas, aby vzkřísil jejich víru. A proto na něj naléhali: „„Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil.“ Opravdovou lásku projeví ten, kdo křísí v lidech víru. Velmi často rodiče kromě víry dají dětem všechno a potom se diví, že jejich vděčnost je nulová.
„Vešel tedy dovnitř, aby zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. (Vtom) se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel.“ Když jsou jejich oči osvícené vírou a začínají vnímat Krista, On jim najednou zmizí. Před očima zůstává rozlámaný chléb eucharistie. Celým příběhem nás chce Ježíš naučit, že ho můžeme potkat vždy, když hledáme pravdu, když čteme Písmo, když lámeme Eucharistii, ve společenství věřících. A tato podivná cesta „pryč ze společenství“ se po setkání s Pánem otáčí o 180 stupňů.
„Tu si mezi sebou řekli: „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?“ Ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma.“ Setkání se Vzkříšeným v jejich srdci znovu oživilo víru, naději a lásku. Znovu v sobě prožívají lásku k církvi a ještě v tu hodinu se vracejí do Jeruzaléma.
„Tam našli pohromadě jedenáct (apoštolů) i jejich druhy. Ti řekli: „Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi.“ Oni sami pak vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak ho poznali při lámání chleba.“ Církev již není společenstvím zklamaných a oklamaných lidí, ale společenství, ve kterém se zjevuje Vzkříšený Pán.