V dnešním evangeliu můžeme pozorovat jakousi radikální neschopnost člověka uvěřit v evangelium. Evangelista Marek na několika místech podotýká, že apoštolé nemohli uvěřit a to z různých důvodů. Vzpomíná tvrdost srdce ale i velkou radost. Nakonec Ježíš tito těžko věřící lidi mocí Ducha svatého uschopňuje k tomu, aby šli a druhých přiváděly k víře. Aby se člověk skutečně obrátil je třeba zažít Boha. Nemyslím teď jen na obrácení ve smyslu: „Uvěřil jsem v existenci Boží“, ale ve smyslu: „Uvěřil jsem v dobrotu Boha, přestal jsem podezřívat Boha ze zla.“
První čtení ze Skutků apoštolských nám ukazuje, že pro mnoho lidí je třeba zažít zázrak, aby dokázali uvěřit. Ne zázrak ve smyslu senzace nebo jakési cirkusové atrakce, ale zázrak ve smyslu přelomu Boží moci do nemoci nebo neschopnosti člověka. Zázrak je průnikem Božího království a Božího řádu do našeho světa, který leží v moci zla. Není něčím okrajovým při hlásání evangelia. Je jakoby průkazem vyslanců Božího království. Apoštolé se modlili za to, aby se i skrze jejich ruce děly velké věci, aby tak mohly více lidí přivést na správnou cestu. Zázrak sice nevede automatický k víře. Tak to pozorujeme i u členů velerady. Bylo jim nad slunce jasnější, že se stal skrze apoštoly zázrak, zjevný všem obyvatelům Jeruzaléma a nemohli to popřít. Ale oni nechtěli Ježíše a proto jim nepomohl ani zázrak. Jejich náboženství jim bylo cennější než Boží Zjevení, než sám Bůh. Ostatní lidé oslavovali Boha za to, co se stalo, protože zázrak je zážitkem Boží dobroty a moci již zde na této zemi, kde ještě vládne hřích a smrt.
Dnešní čtení ze Skutků apoštolských nám dává ještě jinou lekci a to lekci o „pravé poslušnosti“. Apoštol Petr takto odpovídá členům Velerady: „Posuďte, zda je před Bohem spravedlivé více poslouchat vás než Boha; neboť nemůžeme nemluvit o tom, co jsme viděli a slyšeli.“ Pravá poslušnost je poslušnost Bohu. Bůh se zjevuje v lidském svědomí, které je osvíceno Božím Slovem. Pravá poslušnost vede k tomu, že člověk dostává Dar Ducha Svatého. Sv. Peter vyjadřuje tuto zákonitost takto: „Bůh dává svého Ducha těm, kteří ho poslouchají.“ Nesprávná poslušnost může duši uvést do vnitřních zmatků. Boha třeba nadevše poslouchat a člověka natolik, nakolik žádá souhlasně s Bohem. Svědomí má být osvícené Božím Slovem, protože naše svědomí je hlasem Božím ale v tom smyslu, že nám říká: „Rob dobře a vyhýbej se zlu“, ale člověk po prvotním hříchu a zatemnění rozumu nemá zcela jasné, co je dobré a co špatné a právě toto nám zjevuje Bůh svým Slovem.
Tato věta nám odhaluje i pramen svědectví. Svědectví se nedá nastudovat. Svědectví se rodí z osobní zkušenosti. Apoštolé mají takovou zkušenost s Bohem, že nemohou nemluvit o tom, co viděli a slyšeli. Dokud v sobě ještě nepociťujeme tento vnitřní tlak, dokud nemáme v sobě toto vědomí velkých věcí, které nám učinil Bůh, tak naše svědectví ještě není zralé. Ale když spolu s Pannou Marií můžeme říct: „Velké věci mi učinil, ten který je mocný!“, tehdy náš život dozrál ke svědectví. Sílu svědčit získáváme ze zkušeností s Bohem, při setkání s ním skrze čtení Božího Slova, skrze osobní modlitbu a přijímání svátostí církve a hlavně skrze prožívání Boží přítomnosti a Boží Spásy v srdci.