V den letnic promluvil apoštol Petr k lidu. Jeho řeč bychom mohli shrnout do tří vět: „Zabili jste Ježíše Nazaretského! Bůh ho vzkřísil! Čiňte pokání!“ Mám velkou touhu vzít tyto tři věty a oživit jejich uprostřed vás. Doufám, že se jím podaří proniknout naše srdce, jak pronikly srdce těch, kteří je slyšeli z úst apoštolů. Těch tři tisíce lidí, kterým Peter vmetl do obličeje tuto strašlivou obžalobu, jistě všichni nebyli na Kalvárii a nezatloukali hřebíky. Určitě všichni nebyly ani před Pilátovým palácem a nedožadovali se Ježíšovy smrti. Proč jim tedy nyní Peter vyčítá tuto strašlivou skutečnost. Proto, neboť patřily k národu, který ho zabil? Ale vždyť i sám Ježíš, Panna Maria a většina prvních křesťanů patřily k tomuto národu. Proto, neboť nepřijali Evangelium o Božím království, které se přiblížilo a nekonaly pokání? Možná jen proto, že když Ježíš procházel jejich ulicemi, možná zatáhli záclonu na svém obchodě, aby neměli problémy.
Připomínáme si tyto věci, ale dosud se cítíme dost v bezpečí. Ta věc se týká – zdá se nám – pouze těch, kteří žili v Ježíšově době v Palestině a ne nás. Tváříme se jako král David. Když slyšel od proroka Nátana zprávu o velkém hříchu, který byl spáchán ve městě, zvolal nakonec rozzlobené: „Kdo to udělal je synem Smrti!“ Ale. Co řekl prorok Nátan Davidovi? Ukázal na něj prstem a řekl: „Ty jsi ten muž, králi!“ Totéž dnes volá na nás Boží Slovo, když se snažíme zjistit, kdo zabil Ježíše: „Ty jsi ten muž! Tys zabil Ježíše Nazaretského! Tys tam byl onen den, tys křičel s davem: „Pryč s ním, pryč s ním, ukřižuj ho!“ Ty jsi byl Petrem, který ho zapíral, tys byl Jidášem, když ho zrazoval, tys byl s vojáky, který ho bičovali, tys přidal trn k jeho koruně, tys plival na jeho tvář!”
Tato jistota patří k podstatnému jádru naší víry. „Kristus byl vydán pro naše přestoupení (Kristus byl usmrcen pro naše hříchy)“ (Řím 4,25). Prorok Izaiáš dal už předem této pravdě výraz: „Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.“ (Iz 53,4-5). Všichni jsme vinni za jeho smrt, protože všichni jsme zhřešili, a pokud řekneme, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe. Avšak když řekneme: „Ježíš zemřel za naše hříchy”, je to – to samé, jako přiznání: „My jsme zabili Ježíše!“ O těch, kteří po křtu znovu hřeší, tedy o nás, říká list Židům, že „znovu křižují Božího syna a vydávají ho na posměch.“ (Žid 6,6).
Když ty tři tisíce lidí slyšeli hroznou obžalobu: „Vy jste zabili Ježíše z Nazareta“, proniklo jim to srdce a řekli Petrovi a ostatním apoštolům: „Bratři, co máme dělat?” Zmocnilo se jich velké zděšení a zmocňuje se v této chvíli i nás, pokud nejsme z kamene. Jak bychom se neměli děsit této myšlenky: Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, a naší celou odpovědí bylo, že jsme ho zabili! Zabili jsme Život!Dokud jsme neprošli touto vnitřní krizí, tímto strachem a zděšením, nejsme skutečně zralí křesťané, ale jsme jen na cestě ke světlu. Dokud ses ani ráz necítil opravdu ztracený, hodný odsouzení, jak ubohý ztroskotanec, nevíš, co to znamená být spasen Kristovou krví, nevíš, co říkáš, když nazýváš Krista svým Spasitelem. Skutečně, nemůžeš ani znát Kristovy útrapy a plakat nad nimi. Bylo by to pokrytectví, protože opravdu zná Kristovo utrpení jen ten, kdo je v hloubce přesvědčen, že ho sám zavinil, že mu ho sám způsobil. Ježíš by ti mohl říct jako zbožným ženám: „Neplač nade mnou! Pláč nad sebou a nad svými hříchy!“ (Lk 23,28)
Tato krize může mít dvojí řešení: buď jako Jidáš, který řekl: „Zradil jsem nevinnou krev!“ a šel se oběsit, nebo řešení apoštola Petra, který, když si uvědomil svůj hřích, hořce zaplakal. Když se Peter přesvědčil o síle pokání, může nyní poukázat ostatním na tuto cestu spásy a mocně volat: „Čiňte pokání!“ Ale co tato slova znamenají? Jak je můžeme uskutečnit? Uskuteční se tím, když projdeš ze stavu, kdy si přiznal svůj hřích, k vyznání hříchu. Když slyšíš zvěst o tom, že to ty jsi zabil Ježíše z Nazareta, a ty odpovíš se zkroušeným srdcem a ve vší upřímnosti: „Ano, já jsem zabil Ježíše!“ Tento přechod nezávisí jen od nás, je to dílo Ducha Svatého, který svět usvědčuje z hříchu. Je to něco zázračné. Když k tomu dojde, podobně jako v den Kristovy smrti pukaly skály, tak v nás pukne naše kamenné srdce a podobně jako se roztrhla opona v chrámu, roztrhne se závoj před našima očima a my uvidíme svůj hřích. Přestaneme se zabývat hříchy svých bližních, proto, že budeme velmi dobře vidět svůj hřích. Náš největší hřích je právě v tom, že svůj hřích nevidíme, ale zato velmi dobře vidíme hříchy svých bližních.
Sv. František nás všechny vyzývá: „Uvažuj člověče, k jaké důstojnosti tě povznesl Pán Bůh, když tě podlá těla stvořil k obrazu svého milovaného Syna a podlá ducha utvořil ke své vlastní podobě. A všichni tvorové pod nebem slouží svému Stvořiteli, poznávají ho a poslouchají podlá své přirozenosti lépe než ty. A ani zlí duchové ho neukřižovali: ale ty si ho v spolčení s nimi ukřižoval a dosud křižuješ, když máš své potěšení v neřestech a hříších.“
„Láska blaženého Františka k bolestem a utrpení Kristovu byla taková vroucí, že se nestaral o vlastní nemoci, které mu denně působily velké bolesti.“
„Ráz krátce po svém obrácení, když šel cestou kolem kostela Panny Marie v Porciunkule, dal se do hlasitého nářku. Jeden zbožný člověk ho potkal a myslel, že je nemocný. Zeptal se ho: „Co je ti bratře?“ Sv. František odpověděl: „Měl bych jít celým světem a bez ostychu oplakávat utrpení svého Pána.“ Zde onen člověk se dal s ním také do pláče a velmi naříkal.“