Dnes slavíme Pánovo Zmrtvýchvstání. O vzkříšení zvykneme většinou meditovat a kázat pouze ve vztahu k nám. Mluvíme o jeho důkazech a důsledcích ve vztahu k nám. Po případě řekneme, že Vzkříšení je pečetí důvěryhodnosti od Boha Otce. To, že Kristus zemřel za svou pravdu je svědectvím toho, že byl přesvědčen o tom, že má pravdu, ale to, že vstal z mrtvých, je potvrzením z Boží strany, že skutečně měl Pravdu. Boží Slovo nám tvrdí, že vzkříšení není jen pouhým faktem, sloužícím jako „bezpečný důkaz“ pravosti Ježíše, není také především důkazem pravdy nebo moci ani není především počátkem církve a nového stvoření. To vše přichází jako důsledek, jako ovoce. Vzkříšení se nesmí zužovat na čistě veřejný, vnější fakt, který se týká dějin nebo církve, jakoby snad Bůh Otec Ježíše vzkřísil jen kvůli těmto skutečnostem a nikoli pro něj samého.
P. Raniero Cantalamessa pravdivě tvrdí, že Vzkříšení je především aktem nesmírné něžnosti, s níž Bůh Otec v Duchu Svatém svým Všemohoucím Slovem budí Ježíše, Syna člověka ze smrti. Ježíš, který je Pravý Bůh ale současně skutečný a pravý člověk, je jako člověk buzený Božím Slovem, které je živé a účinné. Sv. Pavel na začátku listu Římanům říká, že Syn, který tělem pochází z rodu Davidova, byl Duchem Svatým ve svém zmrtvýchvstání uveden do moci Božího Syna. (Srov. Ř 1,1-4) Tedy Vzkříšení je především aktem nesmírné něhy, se kterou Otec v Duchu Svatém svým Všemohoucím Slovem budí svého Syna ze smrti po nesmírném utrpení a ustanovuje jej Pánem. Pokud zde užíváme slovo Pán, máme na mysli to, co toto slovo u Židů znamenalo. Víme že bylo náhražkou za Boží jméno, které s převeliké úctě vůči Bohu nevyslovovali. Ježíš i jako člověk je po svém Vzkříšení zbožštěn. Vzkříšení je aktem celé Nejsvatější Trojice. Je to samotný vrchol Božího konání v dějinách, největší důvod jeho slávy. Od tohoto okamžiku bude Bůh známý jako „ten, který vzkřísil z mrtvých Ježíše Krista“ (2 Kor 4,14; Gal 1,1; Kol 2,12).
Vzkříšení je především darem Otce jeho vyvolenému Synu, ve kterém našel zalíbení; je opětovným objetím po krutém „rozdělení“ kříže, činem nesmírně něžnosti Otce. Je jakýmsi Božím výkřikem, jak to naznačuje prorok Izaiáš 42,14. „Byl příliš dlouho ticho, mlčel, přemáhal se, ale teď křičí“. Ježíšovo Vzkříšení je výkřikem, kterým Bůh přerušil své „mlčení“. I v historickém sledu patří lidským svědkům této události až druhé místo. Okamžiku Vzkříšení nebylo přítomno žádné lidské stvoření, kromě Ježíše samotného. První slova, která církev vedená Duchem, vložila do úst Vzkříšeného Syna v introite velikonoční mše, jsou radostným zvoláním Syna k Otci: „Vstal jsem z mrtvých a znovu jsem s Tebou!“ Tato slova jsou převzata ze žalmů (3; 138) a od nejstarších dob jsou připisovány vzkříšenému Ježíši.
Oblíbený výraz autorů Nového zákona pro skutečnost Vzkříšení je řecké sloveso „egeiro“. Vyjádřené obrazně, Otec v hrobě přistoupil k Ježíši jako když se tiše blíží otec nebo matka k postýlce spícího dítěte a probudil ho ze spánku smrti. Evangelium vypráví, že Ježíš přistoupil k márám a dotkl se jich; ti, kteří je nesli, se zastavili. Řekl: „Chlapče, pravím ti, vstaň!“ Mrtvý se posadil a začal mluvit; Ježíš ho vrátil jeho matce.“ (Lk 7,14). A teď Bůh Otec jedná podobně. Přistupuje k Ježíšovi ležícímu v hrobě a volá: „Synu můj, říkám Ti, vstaň!“ A Ježíš se zvedá a vstává z mrtvých. Tato Otcova aktivita se týká Krista jako člověka, protože Věčné Slovo nikdy nepodlehlo porušení. Proto pokud takto jednal s jedním z nás kvůli nám ostatním, můžeme doufat, že i s námi bude jednat stejně kvůli němu.
Den Vzkříšení je skutečně „den, který učinil Pán“, „tento zázrak se stal před našimi očima“, jak to zpíváme ve velikonoční liturgii. Ježíš je „kámen, který stavitelé zavrhli, ale před Bohem je vyvolený a vzácný“. Bůh Otec z něho udělal základní kámen nového světa. Tím ukázal, že Synovu oběť přijal a jeho poslušnost mu je milá. Vzkříšení je v tomto smyslu korunou oběti na kříži a my při každé mši svaté můžeme říci: „Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, kým nepřijdeš v slávě …”
Sv. Peter ve svém listu říká: „Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás ve svém velkém milosrdenství vzkříšením Ježíše Krista z mrtvých znovuzrodil pro živou naději …“ První list Petrův dává do zvláštní souvislosti se Vzkříšením Pána právě ctnost Naděje. Vzkříšením Ježíše nám nedal Otec jen „bezpečný důkaz“ o sobě, ale také „živou naději“. Křesťanská naděje se narodila na Velikonoce. Evangelia zaznamenaly mnoho výroků o víře a o lásce, ale o naději ani jeden. Za to v učení apoštolů po Velikonočních událostech dochází doslova k jakési explozi naděje jako pojmu ale i k jejímu prožívání a naděj si vydobývá postavení jedné ze základních součásti křesťanského života, spolu s vírou a láskou. (1 Kor 13,13).
Můžeme hovořit nejméně o dvou důvodech naděje. Prvním je skutečnost, že Bůh vzkřísil Krista pro naše ospravodlivení. V Kristově vzkříšení Bůh ničí korunní důkaz, corpus delicti našeho hříchu. Zjevuje nám Lásku, která je tak mocná, že může zničit naše hříchy i s jejich důsledky, pokud děláme pokání. Zjevuje nám Lásku, která má moc oživit ti, jejž zahubil náš hřích, která má moc vzkřísit potracené děti, nebo vyhynulé druhy rostlin a zvířat, které člověk svou hříšností zničil a stále ničí.
Druhým důvodem naděje je, že Kristus svým zmrtvýchvstáním otevřel možnost života s Bohem po smrti. Jak to vyjadřujeme alespoň v Slovenskem překladu liturgických textů v každé sv. mši: „očekáváme splnění blažené naděje …“ To co SZ spravedliví mohli vidět jen jakoby z dálky a po čem toužili, po ustavičném přebývání s Bohem, protože být s Bohem je vrchol radosti, to se teď v Kristu naplnilo. Prolomil hroznů zeď smrti a tímto průlomem jej nyní všichni mohou následovat. V něm se člověk dostal až na nebesa a on je Cesta, Pravda i Život. Naše Cesta, Pravda i o nás, a náš Život.
Můžeme otevřít své srdce živé naději pramenící z Kristova Vzkříšení a můžeme se vystavit její obnovujícímu dechu. Sv. Peter tento stav nazývá „znovuzrozením“. Právě rodící se naděje vedla apoštoly k tomu, že radostně ohlašovali „Vstal z mrtvých!“ Církev se rodí z naděje a pokud si přejeme nový rozměr víry, která by znovu dobyla svět pro Krista, musí se znovu v nás oživit tato naděje, bez ní to nejde.
Nejoblíbenější světec ruského národa, který je uznáván za svatého i ze strany katolické církve, sv. Serafín Sarovský, strávil celou desítku let v lese v mlčení. Nepromluvil ani na svého řeholního spolubratra, který mu ráz za čas nosil nějakou stravu. Nakonec na Boží pokyn toto své mlčení ukončil. A začali k němu přicházet mnozí lidé. Čím dále početnějším návštěvníkům vycházel vstříc se slovy: „Potěšení moje, Kristus vstal z mrtvých!“ Jen tehdy můžeme člověka nazvat potěšením, když vnímáme jeho úžasnou budoucnost „Vzkříšení spolu s Kristem“. Otevřeme dnes své srdce Vzkříšenému Pánu, aby nás mohl přetvořit svým oslaveným bytím skrze eucharistii.