Slyšeli jsme podobenství o révě. Víme, že vinicí Páně, je jeho lid. Tato vinice, protože často počíná jen lidskou silou, rodí jen plánky. Člověk, postižený následky prvotního hříchu, dokáže vytvořit jen slušnost, ale nedokáže vytvořit skutečnou dobrotu. Opravdová Dobrota, kterou je sám Bůh, vstupuje do lidského bytí, skrze přijetí Ježíše. Na rozdíl od nás, kteří musíme přiznat, že jsme se v hříchu počali, Ježíš se počal z Ducha Svatého. Ježíš je Vtělené Dobro a Panna Maria se stává Vstupní branou tohoto Dobra do lidské přirozenosti a našeho světa.
Pán Ježíš nás poučuje, v jakém vztahu jsme k Bohu: „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař! Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřezává a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více. Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil.“ Vztah Boha Otce přirovnává ke vztahu vinaře k vinné révě a vztah sebe samého k nám ke vinné révě a ratolestem. Kdo se k tomuto kmeni připojí, ten má účast na novém životě. Ježíš je zdrojem života. Musíme se křtem a ostatními svátostmi nechat naroubovat do této révy. Bez tohoto základního skutku nemůžeme produkovat dobré ovoce, ale rodíme jen trpké plánky. Úrodu dokážeme přinášet jen v důvěrném kontaktu s Ježíšem. Mízou, která proniká do nás z tohoto spojení, je Duch Svatý. Musíme zůstávat s Kristem spojení, neboť bez něj uschneme a ztratíme vitalitu.
Bůh Otec vystupuje v tomto podobenství jako vinař. Podobně jako vinař i On sleduje jednotlivé ratolesti, a které nepřinášejí úrodu, ty odřízne a ty které přinášejí čistí, aby přinášely ještě více. Každý zásah nožem je bolestivý. Existuje bolest, v níž nakonec ratolest uschne a bude hozena na oheň, protože nechce spolupracovat s révou. „Kdo nezůstane ve mně, bude vyhozen ven jako ratolest; uschne, seberou ji, hodí do ohně – a hoří.“ Ale existuje i jiná bolest, která nás očišťuje a způsobuje, že jsme schopni přinášet stále více ovoce. „Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil.“ Tím nožem, kterým nás Bůh Otec čistí, je jeho Slovo. V listě Židům čteme, že Boží Slovo je živé a účinné, ostřejší než dvousečný meč, proniká až na rozhraní duše a těla a rozsuzuje myšlenky srdce. Sv. Augustin říká, že „Boží Slovo se nám nejprve může jevit, jako nepřítel naší duše, dokud nepochopíme, že je příčinou naší spásy!“ Když přijímáme do svého života tento láskyplný zásah Božího Slova, tehdy jsme stále víc a víc očišťování.
Je velmi důležité mít ustavičné spojení s Ježíšem. Ježíš neříká, že bude v nás jen pár minut po sv. přijímání, ale vyzývá nás, abychom „zůstávali v něm“. Když slibuje Eucharistii, tak zdůrazňuje: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ Tedy ve sv. přijímání nejde o nějakou laskavost vůči Ježíši, kterého na chvíli v sobě vydržíme, ale se jedná o stále výraznější odevzdanost a plnější ztotožnění se s ním. Máme jej přijmout a zůstávat v něm. Pokud s ním nejdeme do svého každodenního života, je naše přijímání podrazem vůči němu a je daleko od skutečné lásky. Smyslem posloucháni Božího Slova i přijímání Eucharistie je posílení Kristovy přítomnosti v nás.
„Zůstanete li ve mně a zůstanou ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to. Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce a osvědčíte se jako mojí učedníci.“ V něm zůstávat, to je vlastně stav milosti posvěcující, stav přátelství s Bohem. Jen když zůstaneme v Ježíši a jeho slovo zůstane v nás, můžeme prosit, co jen chceme a dostaneme to. Když chci mluvit s Angličanem, musím se naučit anglicky. Když se chci domluvit s Bohem, musím zvládnout Boží Slovo. Bůh nám rozumí jen tehdy, když mluvíme stejnou řečí, jakou mluví On k nám a jeho řečí je Boží Slovo. Tehdy se naše modlitba opravdu stává silnou přímluvou. Bůh chce byt oslaven naším životem. Když se necháme přetvářet Kristem, objeví se v nás dvojí ovoce. Za prvé, je to ovoce Ducha, který způsobuje změnu bytí a ta uschopňuje k lásce, plodí radost, klid, štěstí, trpělivost a všechny ctnosti, a za druhé je to ovoce dobrých skutků, které pramení z této změny bytí. Bůh Otec je oslaven tím, že přinášíme hodně ovoce a že se stáváme Ježíšovými učedníky.
Ježíš však v tomto podobenství nemluví jen o přebývání v něm, je zde také slovo o soudu. Ratolest, která nepřináší úrodu, bude vyťatá. Nejde tedy jen o to, že naroubovaní na Ježíše znamená jediný způsob, jak obstát před Bohem. Jde o život, o Věčný Život anebo Smrt. Skutečnost spásy a zatracení bychom neměli chápat jako odměnu a trest, ale jako výsledek celoživotní orientace. Ten, kdo je připojen ke Kristu, je pro Boha a tedy i pro věčnou budoucnost „použitelný“, neboť Bůh chce naše zbožštění a to se děje jedině tím, že přijímáme Boha, který se zjevil v Ježíši. Ten, kdo k němu nijak není připojen ani vírou, ani láskou, ani způsobem života, není ve věčnosti použitelný, nechce a nemůže tam být, protože není na kmeni života, kterým je Kristus.
Křesťanství skutečně člověku nenabízí málo. Mnozí křesťané ale zůstávají „před branami“, a tak je pro ně křesťanství dost chudé. Zachovávat přikázání, hledat v Bohu oporu, dělat dobré skutky, modlit se ráno a večer, chodit do kostela atd. – to všechno jsou věci dobré a užitečné. Křesťanství však nabízí mnohem víc, než jen toto. Ježíš v dnešním evangeliu ukazuje, že skrze víru, skrze žité křesťanství, vede cesta k existenci v Bohu a k setrvávání Boha v člověku, řekněme to přímo, cesta ke zbožštění člověka. Je tedy všechno to, co jsme jmenovali úplně zbytečné? V žádném případě, je to dokonce nutné. Ale zachovávání přikázání, konání dobrých skutků, není ještě celým křesťanstvím ani jeho vrcholem – a o toto jde. Setrvání v Bohu, o kterém mluví sv. Ján, totiž není výplodem zbožného citu, ale je to plnost odpovědného vztahu mezi člověkem a Bohem, který má zasahovat všechny vrstvy v člověku. A není to opravdu jen věc pocitů, protože ten, kdo v Bohu zůstává, přináší hojně ovoce.
A znovu musím zdůraznit, že to není ovoce lidského výkonu, ale ovoce Božího Života, který je nám skrze Krista darován. Mohli bychom říci, že tu jde o celo – bytostní sladění se silovým polem, ve kterém a z kterého vše těží svou existenci. Jen skrze toho, kdo se sladí se Slovem Božím, může proudit život. Toto naroubování na Krista je cílem všeho našeho poznávání Boha, našeho vnímání a chápání evangelia a našeho úsilí o prohloubení naší víry. Stojí zde jako protiklad k nemístní autonomii člověka, tak jasně ukázané v příběhu o prvotním hříchu. Člověk, který si chce sám stačit, který chce žít jen a jen ze sebe, který nestojí o to, aby byl na Krista naroubován, ten nemá v sobě Boží život. V praxi to znamená žít bez odpuštění, bez milosti, bez věčnosti v Bohu. Je to krutá daň za autonomii! Ale Bůh na to člověka upozorňuje a když pak takovou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, nemůže si člověk stěžovat.
Sv. Pascha Baylonský nám říká: „Protože největší touhou Boha je prokazovat lidem dobrodiní, měj u všech svých prosbách pevnou víru, že Bůh ti chce dát, a co ho prosíš. Nepros však o nic, co by ti Bůh předem nebyl vnukl, aby si o to prosil. On totiž je spíše připraven vyslechnout tvou prosbu, jako ty ji přednést. On stále vyčkává, abychom ho prosili. Ať tě tedy k prosbě vede spíše Boží vůle, jak tvá nezbytná potřeba; protože On tě chce obdarovat: vždyť modlitby se mají vždy konat s přihlédnutím na zásluhy tajemství života našeho Pána Ježíše Krista. Vytrvale cvič svou duši nepřetržitou a usilovnou činností, aby si přála jen to, co si přeje Bůh; vzdal od své vůle každé dobro nebo zisk, který by si mohl dosáhnout touto prosbou. Ano, vždy hleď na to, že především nám třeba hledat Boha. Opravdu je důstojné, abychom nejprve a nadevše hledali Boha, a to i z toho důvodu, že Boží Vznešenost si přeje, abychom i dosáhli to, o co prosíme, protože tím se stáváme schopnějšími jemu sloužit a můžeme ho dokonalejší milovat. Takový úmysl měj při všech svých modlitbách a prosbách, a když o něco prosíš, dělej to z lásky a pro lásku, a také důrazně a bez ohledu. Odpoutej své srdce od věcí této doby a znovu uvažuj, jakoby na tomto světě nebylo nic jiného, pouze ty a Bůh sám. Nikdy, i jen na chvilku, neodvrať své srdce od Boha. Ať je tvé smýšlení upřímné a pokorné; neúnavně pozoruj sebe samého a Boží láska ať se rozlévá na všechno jako olej.“