Když budeme v těchto dnech poslouchat evangelní zprávy o zmrtvýchvstalém Pánu, nevyhneme se jakémusi zvláštnímu dojmu určitého zmatku při poslechu informací o setkání se se vzkříšeným Pánem. Každý evangelista trochu jinak popisuje události vzkříšení. Když člověk čte povrchně evangelní zprávy, může se mu zdát, že tento zmatek je překážkou důkazu pravdivosti událostí.
Například evangelista Matouš mluví o Marii Magdaléně a jiné Marii, vzpomíná zemětřesení, vidění sestupujícího anděla, strážců, kteří strnuli strachem, ženám se při běhu od hrobu zjevuje Ježíš a vzpomíná také podplacení stráže.
U evangelisty Marka vystupují tři ženy: Maria Magdaléna, Maria Jakubova a Salome, které přicházejí ke hrobu, ale kámen je již odvalený. Anděla, v podobě mladíka, nacházejí sedět v hrobě. Vyšli a utíkali od hrobu a neřekli nikomu nic, protože se báli. Marek se v dalším pokračování opravuje a říká, že se první den v týdnu zjevil nejprve Marii Magdaléně. Ona šla a zvěstoval a to ostatním, oni jí nevěřili. Potom se zjevil dvěma z učedníků na cestě, i oni to zvěstovali, ale ani jim neuvěřili.
Lukáš shodně s Markem tvrdí, že kámen už byl odvalený, ale v hrobě seděli dva muži v zářivém oděvu. Ti jim zvěstovali událost vzkříšení. Říká, že k hrobu přišly ženy, které následovaly Ježíše z Galileje a byly i při ukřižování. Pak je konkrétně jmenuje: Maria Magdaléna, Jana a Marie Jakubova a s nimi i jiné to povídali apoštolům. Apoštolové jim nevěřili. Peter utíkal k hrobu. Popisuje podrobně příběh emauzských učedníků. Ve stejné době se Ježíš zjevil apoštolovi Petrovi.
Jan svou pozornost soustřeďuje na Marii Magdalenu, která nejprve viděla jen prázdný hrob a přišla to oznámit apoštolovi Petrovi a Janovi. Oni utíkali ke hrobu a přesvědčili se o tom, že je to pravda. Potom se učedníci vrátili domů. Maria, zřejmě Magdaléna, zůstala venku u hrobu a plakala. Nahnula se do hrobu a viděla dva anděly. Po rozhovoru s anděly se jí zjevil Ježíš v podobě zahradníka. Ona to zvěstovala ostatním apoštolům. Potom popisuje zjevení ostatním apoštolům kromě Tomáše, ještě týž den večer.
Nebudu dále srovnávat. Toto porovnávání si může každý udělat na domácí úkol. Při tomto porovnávání nás může napadnout myšlenka: Kdyby evangelisté chtěli lhát, určitě by si dali pozor na to, aby vypovídali úplně stejně. Avšak tyto texty nepůsobí dojmem nějaké literární uhlazenosti a přepracovanosti. Působí spíše dojmem, jako když mnozí chtějí najednou písemně zaznamenat něco, co se před nimi odehrálo v čase a v prostoru. Každý z nich se setká s poněkud odlišným okruhem svědků. Jeden ví toho víc než druhý. Jsou zde určité výpadky informace, což je běžné v našem životě. Ne všichni všechno vědí. Ne všichni jsou vždy při tom. Někdo je očitý svědek, někdo slyšel událost vyprávěnou od jiného.
Kdyby evangelium vznikalo jako padělek v kruhu vzdělaných literátů, nikdy by nevykazovalo takovou různost podání. Ale právě tato různost svědčí o tom, že v evangeliích je zachycen písemne kus života, který se odehrál v čase a v prostoru naší pozemské reality.
Chtěl bych se znovu spolu s vámi podívat do Římského katechismu, což se ještě z něho můžeme dozvědět o události vzkříšení: Vzkříšený Kristus navazuje se svými učedníky přímé vztahy dotykem a společným jídlem. Tím je vede k tomu, aby pochopili, že není žádným přízrakem, ale hlavně aby si ověřili, že vzkříšené tělo, ve kterém se představuje, je totéž, které bylo umučeno a ukřižováno, neboť dosud nese stopy po utrpení. Toto pravé a skutečné tělo však má zároveň nové vlastnosti oslaveného těla: není již omezeno prostorem a časem, ale může se libovolně zpřítomnit, kde chce a kdy chce. Proto je také vzkříšený Ježíš svrchovaně svobodný a může se zjevovat, jak chce: v podobě zahradníka nebo v jiných podobách, na které byli učedníci zvyklí, a to proto, aby vzbudil jejich víru.
Kristovo vzkříšení nebylo návratem k pozemskému životu, jako tomu bylo při vzkříšeních, které vykonal před velikou nocí, při vzkříšení Jairovy dcery, mládence z Naimu, Lazara. Tyto skutky byly zázračné události, ale osoby, které byly předmětem těchto zázraků, se Ježíšovou mocí vrátily do „obyčejného“ pozemského života. A po nějaké době znovu zemřeli. Kristovo vzkříšení je podstatné odlišné. On ve svém vzkříšeném těle přechází ze stavu smrti do jiného života, mimo čas a prostor. Ježíšovo tělo je při vzkříšení naplněno mocí Ducha Svatého: ve stavu své slávy se podílí na božském životě, takže sv. Pavel může o Kristu říci, že je to “člověk z nebe.”
„O opravdu blažená noc”, zpívá velikonoční chvalozpěv, ona jediná směla znát čas i hodinu, kdy Kristus vstal z hrobu. Nikdo totiž nebyl očitým svědkem samotné události zmrtvýchvstání, a žádný evangelista ji nepopisuje. Nikdo nemohl říct, jak proběhlo fyzický. Tím méně byla smysly vnímatelná jeho vnitřní podstata, přechod k jinému životu. l když je jeho zmrtvýchvstání historickou událostí, zjistitelnou podle znamení prázdného hrobu a na základě skutečnosti jednotlivých setkání apoštolů se vzkříšeným Kristem, přesto tím, jak dějiny přesahuje a překonává, zůstává ústředním předmětem víry. To je důvod, proč se vzkříšený Kristus nedává znát světu, ale svým učedníkům, „těm, kteří zároveň s ním přišli z Galileje do Jeruzaléma: ti jsou nyní před lidmi jeho svědky.
Kristovo vzkříšení je předmětem víry jako nás lidí přesahující zásah samého Boha do stvoření a do dějin: (po tomto zásahu už nikdo nemůže vytýkat Bohu, že mlčí): tři Božské osoby v něm společně působí a zároveň projevují svou vlastní originalitu. Dochází k němu zásahem moci Otce, který vzkřísil Krista, svého Syna, a tak dokonalým způsobem uvádí jeho člověčenství – s jeho tělem – do Nejsvětější Trojice. Ježíš se s konečnou platností „duchem svatosti“ prokázal jako mocný Boží Syn tím, že vstal z mrtvých“ Svatý Pavel zdůrazňuje projev moci Boží jako dílo Ducha, který oživil Ježíšovo mrtvé člověčenství a povolal ho do oslaveného stavu Pána.
A co se týká Syna, ten uskutečnil své vlastní vzkříšení svou božskou mocí. Ježíš oznamuje, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, zemřít a pak vstát z mrtvých (v činném významu slova). Na jiném místě výslovně prohlašuje: …”Dávám svůj život a zase ho přijmu zpátky…Mám moc život dát a mám moc zase ho přijmout!” (Jan 10,17-18): „Věříme, že Ježíš zemřel i vstal z mrtvých“ (1 Sol 4,14)
Otcové rozjímají o zmrtvýchvstání na základě Kristovy Božské osoby, která zůstává spojena s jeho duší i s jeho tělem, vzájemně od sebe oddělených smrtí: „Jednotou Božské přirozenosti, která zůstává přítomna v každé z obou částí, se tyto části znovu spojují. A tak smrt’ nastává rozdělením složené lidské bytosti a vzkříšení nastává spojením obou rozdělených částí.” Sv. Řehoř Nyssenský.
„A pokud Kristus nevstal, marné já naše kázání, marná je naše víra(1 Kor 15,1-4). Vzkříšení je především potvrzením všeho, co Kristus vykonal a učil. Všechny pravdy, i ty, které jsou lidskému duchu nejméně dostupné, nacházejí své odůvodnění, jestliže Kristus svým zmrtvýchvstáním podal konečný důkaz své božské autority, jak to slíbil.
Nejoblíbenější světec ruského národa, který je uznán za svatého i ze strany katolické církve, Sv. Serafin Sarovský, strávil celou desítku let v lese v mlčení. Nepřemluvil ani na svého řeholního spolubratra, který mu ráz za čas nosíval nějakou stravu. Nakonec na Boží pokyn toto své mlčení ukončil. A začali k němu přicházet mnozí lidé. Čím dál početnějším návštěvníkům vycházel vstříc se slovy: “Potěšení moje, Kristus vstal z mrtvých!”
Jen tehdy můžeme člověka nazvat potěšením, když vnímáme jeho úžasnou budoucnost Vzkříšení spolu s Kristem. Otevřeme dnes své srdce Vzkříšenému Pánu, aby nás mohl přetvořit svým oslaveným bytím skrze eucharistii.