Když budeme v tomto týdnu poslouchat evangelní poselství o Zmrtvýchvstálém, neubráníme se pocitu jakéhosi zmatku. Budete mít pocit, jako kdyby po smrti Pána Ježíše nastal zmatek v duších apoštolů a učedníků. Ještě se do toho zapletou zprávy žen, které vidí spíše srdcem než rozumem a máme dojem, že už tomu začínáme rozumět. Zmatek v evangeliích, který se zdá velmi výrazný, zvláště když se jedná o Zmrtvýchvstalého Ježíše, najednou přestane být zmatkem, když si tyto zprávy důkladně porovnáme.
Velmi obtížně se sbírají údaje o žijícím člověku. Kdo se pokusí psát životopis někoho, přežije často, že různí lidé se k téže věci vyjadřují různě a doplňují to, co jiní prohlásili za kompletní. Všichni podléháme zapomnětlivosti. Ne všichni jsme vždy informováni o všem. A tak to je i ve zprávách evangelií o Zmrtvýchvstalém. A právě tento evangelní zmatek je znakem toho, že se nejedná o výmysl a hrané divadlo podle určitého scénáře, ale o život, který se vždy žije v čase a v prostoru, který je vždy v pohybu. Právě tyto evangelní zmatky ukazují, že se to opravdu stalo, že to není mýtus.
První konstatování bylo to, co ukazuje Jan apoštol. Maria Magdaléna byla neodolatelně tažena ke hrobu toho, kterého velmi milovala, neboť jí hodně odpustil. Ona jediná nepovažuje hrob za konečnou stanici. Možná meditovala nad slovy Pána, které již dříve řekl, že bude trpět, ale třetí den vstane z mrtvých. Maria Magdaléna se totiž znovu a znovu vrací ke hrobu. Nejprve sama, potom jdou spolu tři Marie. Láska se totiž nikdy nemůže vyrovnat se smrtí. Smrt a láska si protiřečí. Milovat znamená říci: „Ty budeš věčně žít“. Právě Logika Lásky vyžaduje vzkříšení. Maria nejvíc miluje, neboť jí bylo nejvíce odpuštěno.
„V první den po sobotě ráno, ještě za šera, Maria Magdaléna přišla ke hrobu a viděla, že kámen je od hrobu odvalený.“ První den po sobotě nebyl pro židy žádný sváteční den. Byl to všední den. Ještě za šera, když ty ještě pohodlně spíš. Maria Magdaléna hledá toho, kterého z té duše miluje. Ve všednosti života, v námaze dne, v brzkém vstávání spěchá na cestě ke hrobu, my všichni jsme vlastně na cestě ke hrobu. Všichni se blížíme, jestli to chceme, nebo nechceme, jestli po tom toužíme nebo netoužíme ke svému hrobu. Život je vůbec na cestě ke hrobu. A na tomto hrobě leží kámen zmařených lidských nadějí.
„V první den po sobotě, ráno, ještě za šera, Marie Magdaléna přišla ke hrobu a viděla, že kámen je od hrobu odvalený.“ Pokud umíráš spolu s Kristem, umíráš-li v síle Kristově svému vlastnímu sobectví, pokud se spolu s Kristem posvěcuješ v nezištné lásce, i z tvého hrobu je odvalen kámen. O Ježíšovi všichni proroci svědčí, že každý, kdo v něho věří, pro jeho Jméno dosáhne odpuštění hříchů.“
„S Kristem jste vstali z mrtvých, proto hledejte, co je nahoře, kde Kristus sedí po pravici Boha, myslete na to, co je nahoře, ne na to, co je na zemi!“ Zdánlivě totiž žiješ na zemi ztrátový život, když se obětuješ, zdánlivě z toho nemáš žádný prospěch, ale tento tvůj prázdný hrob, má být naplněn vzkříšeným Kristem. Jinak je naše křesťanství vírou v prázdný hrob, tedy vírou v něco neznámého a tajemného. Ale my jsme vyzváni k tomu, abychom šli na setkání s Kristem. A my se s ním setkáváme ve svátostech církve. Svátosti proto mohou existovat a fungovat, že Kristus stal z mrtvých pro naše ospravedlnění. Kristus svou smrtí přemohl naši smrt a z jeho kříže vytryskly prameny spásy, jsou to svátosti církve.