První čtení, které jsme slyšeli, nám znovu odhaluje určité pravdy o Bohu, které bychom měli zabudovat do své představy a poznání Boha. Jedná se v tomto čtení především o to: „Jaký má Bůh plán s lidstvem? K čemu jsme jako lidé pozváni?”
Slyšeli jsme v prvním čtení tuto myšlenku: „Jako se jinoch snoubí s pannou, tak se s tebou zasnoubí tvoji synové. Jako se raduje z nevěsty ženich, tak se tvůj Bůh zaraduje z tebe.“ Každý člověk a celé lidstvo má takové vznešené pozvání a možnost. Žít intimně s Bohem. Bůh miluje lidi a touží nám dát svou lásku. Bůh sám v sobě je Láskou a žádná skutečná láska není bez něho a mimo něj. Existují lidé, kteří mají strach z věčnosti. Na zemi nerad chodívali do kostela a nerad se modlili a cítí jakýsi podvědomý strach: Co budeme dělat ve věčnosti a věčně, když už tady na zemi mě Boží věci nudí? Nudí se proto, protože neznají svého Boha.
Bůh je Láska a skutečná a očištěná modlitba, to je milování se s Bohem. Když se dva lidé opravdu milují, nikdo se nedívá na hodinky, kdy to skončí. A pokud jde o skutečnou lásku, tak si nikdo ani nepřeje, aby to už skončilo. Po konci toužíme jen tehdy a tam, kde se objeví jakékoli zlo, jakákoli nedokonalost, protože zlo unavuje. Ale pohled na dokonalou Krásu, poznání absolutní Pravdy, zážitek dokonalé Lásky, ty nás nebudou unavovat.
Velmi často jsme uchváceni krásou stvořených věcí natolik, že se nám nechce z tohoto světa odejít. Vždyť je tak krásné mít svou ženu, která vás miluje, mít svého muže, který vám rozumí a mít své děti. Avšak uchváceni krásou stvořených skutečností zapomínáme na to, o co krásnější musí být jejich Původce.
V době, kdy jsem pracoval v nemocnici, slyšel jsem o případu klinické smrti. Kolega, jedné mé známé, dostal doma uprostřed své rodiny infarkt a než přišla sanitka, byl několik minut ve stavu klinické smrti. Když se ho podařilo oživit a nakonec přivést ke zlepšení zdravotního stavu, natolik, že byl schopen navštívit své spolupracovníky, dali mu zvláštní otázku: „Řekni, jak ti bylo, když jsi umíral a kolem tobě byla tvá rodina, tvoje žena a děti?” Všichni totiž o něm věděli, že měl svou manželku a své děti velmi rád a že byl dobrým manželem i otcem. Jeho odpověď jim vyrazila dech: „Prosím vás, co je to žena, co jsou to děti, v porovnání s tou Krásou, kterou jsem já viděl.”
To, že se někdo bojí tohoto věčně Krásného Boha, je znakem toho, že se cosi pokazilo ve vztahu člověka k Bohu. Bůh o člověka stále stojí. I skrze proroka nám Bůh všem promlouvá: „I nyní přísahám, že se už nebudu zlobit na tebe, ani tě více kárat nebudu. Hory se pohnou a kopce se budou třást, ale mé milosrdenství neodstoupí od tebe, má smlouva pokoje se neotřese, praví Pán, který se smlouvá nad tebou.“
Člověk se cítí vinen před Bohem. Člověk se skrývá před Bohem. Ten, který Boha svou nevěrou znesvětil, znovu a znovu Ho zraňuje svou nevěrou a nedůvěrou. Bůh nám přichází na pomoc a my křičíme jako posedlý: „Co tě do mě, přišel jsi mě zahubit.” To křičí ne člověk, ne jeho duše, ale satan, který člověka ovládá. Ak v sebe máš tento postoj vůči Bohu, když máš nevěřící strach z Boha, který té miluje, odřekni se tohoto ducha a vyprošuj si Ducha Svätého. Duch Svatý je správným vztahem Otce k Synu, k Bohu, k lidem, k sobě samému, k věcem. Duch Svatý to je bytostná dobrota Boha.
Evangelium mluví o farizejích a zákonících, že nepřijali Boží Slovo, které hlásal Jan a tak zmařili v sobě Boží úmysl. Pán Bůh má s námi ty nejlepší úmysly a nabízí nám tu nejúžasnější budoucnost, ale je k tomu zapotřebí činit pokání, obrátit se. Obrátit se tváří k Bohu a neutíkat od něho. Obrátit se tváří k Bohu, to znamená, poslouchat Boha, nechat se usvědčit z hříchu, uznat potřebu Boží korektury do svého života. Přestat se Boha bát, ale absolutně mu věřit. Kráčet k Bohu. Toužit po něm, milovat ho z celého srdce. Mít s ním ustavičné spojení skrze osobní modlitbu, skrze Slovo Boží, skrze svátosti církve. Jakmile se v nás objeví touha po Bohu, už je dobře s námi.
Pán Bůh nikomu, kdo po něm touží, neřekne: „Nechci tě!“ Zatracení není v tom, že by Bůh nějaké duši, která touží po jeho lásce, řekl: „Zmizni, nechci tě!“ Peklo je v tom, že nějaká duše řekne Bohu, který ji miluje: „Já tě nechci!” A to je hrozné, to je šílené utrpení, především pro samotného Boha a pak i pro duši, protože jen v Bohu je její Štěstí. Říci Bohu ne, to znamená, odříznout si pupeční šňůru životě, to znamená podříznout si tepny.
Každá mše svatá nás připravuje na setkání s Bohem, na přijetí Boha. Je třeba přijmout Boží Slovo. A skrze přijaté Slovo vstupuje do nás Duch Boží, a když máme v sobě Ducha Božího, probudí se v nás chuť po Bohu, začínáme mít správný vztah k Bohu. Dovršením tohoto přijetí je spojení s jeho životodárným Tělem. Kristus vstupuje do nás skrze Slovo, skrze Ducha Svatého i skrze své svaté člověčenství. Skrze nádheru svého Těla. Toho Těla, které je absolutně čisté, absolutně nesobecké, pro mě obětované. Toho Těla, které je pokrmem nesmrtelnosti. Toho Těla, ve kterém Ježíš zvítězil nad hříchem a smrtí. Bůh ví, že ne všichni jsme tak bystroumní, abychom mohli spásu pochopit a rozumět tomu, co nás učí, ale i ten nejprostější z nás, může přijít a jíst. Jez pokrm své spásy!