V neděli jsme slavili tajemství Krista Krále. Ježíš je však zvláštní král. Nechce dobýt svět násilím ale službou a láskou. Jeho království je vnitřní záležitostí každé duše. Spočívá v přijetí Ježíše, Božího Syna jako svého Pána. Co to však je přijetí Božího Syna? Přijetí Božího Syna je přijetí vtěleného Božího Slova. Chci tím říct, že to co nazýváme „svatým přijímáním“ tedy přijetím Božího Syna, nespočívá jen v tom, že otevřeme svá ústa poté, co jsme řekli „Amen“ ke Kristovu Tělu. Ve svatém a životodárném přijetí Božího Syna jde především o to, aby se Boží Slovo (II. Božská osoba) stalo vůdčím principem – životem, mého života. Tedy, abych se zřekl svého ega, abych se zřekl sebevlastněni. A toto je i nejvyšší chudoba, kterou jako řeholník mám žít. Toto je první a základní princip svatého přijímání. Prvořadé je přijetí Božího Slova. Snaha přijmout Boha, který se zjevuje v Slově. Snaha porozumět Bohu, který má Slovo, sjednotit se s ním ve vůli. To znamená: přijmout Ježíše jako svého Pána a Spasitele. Je to zároveň základní předpoklad duchovního boje. Pokud není Kristus v nás, určitě prohrajeme svůj zápas s ďáblem. A naopak, sv. Pavel říká: „Kristus ve vás, naděje slávy.“ Existují v podstatě tři možné stavy lidské duše ve vztahu ke Kristu, svému Spasiteli. Tyto tři stavy se projevují jako tři typy lidí:
1. Člověk přirozený – živočišný. Takový člověk vírou nepřijal Ježíše jako svého osobního Spasitele, buď proto, že ho nezná, nebo proto, že mu nechce podřídit svůj život. Nechce se vzdát svého sobeckého stylu života a své vůle nakloněné ke zlu. V Písmu svatém vidíme takový typ člověka v Herodovi, který za žádnou cenu nechce přijít o svou vládu. Je ochoten dokonce zavraždit i Mesiáše, jen aby neztratil vládu. Takový člověk se nechává ovládat svým sobectvím. Protože se neotevřel Bohu, není v něm Láska. Jeho zájmy jsou poddané vlastním choutkám, co se často končí pocitem a zážitkem disharmonie a nenaplnění života. Protože sám není vnitřní šťastný, prožívá i vnější svět jako špatný. Na všechno se dívá skrze své sobectví a skrze svou zkaženost. Jeho pohled není čistý, a proto se mu vše zdá špinavé. V konečném důsledku, pokud takový člověk nezmění svůj scestný styl života, postupně přijde až k zavrhování světa i sebe samého v něm, co často ústí do nenávisti vůči všem i sobě samému a může to vést až k sebevraždě. Takový životní styl ústí do satanismu.
2. Člověk duchovní – Je to takový člověk, který vírou přijal Ježíše jako svého Pána a Spasitele. Protože přijímá Boží Slovo, působí v něm a skrze něho Duch svatý. Kristus je na trůně života. Ego je detronizované. Všechny zájmy jsou poddané Božímu řízení. Výsledkem je život v harmonii s Božím plánem. V životě takového člověka se objevuje ovoce a dary Ducha Sv., o kterém píše sv. Pavel v dopise Gal 5,22-23: „Ale ovoce Ducha je láska, radost pokoj, shovívavost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost. Proti tomuto zákona není.“ O darech Ducha sv. pojednává v listu Korintským.
3. Tělesný křesťan – Je to třetí typ člověka a pravděpodobně v církvi nejrozšířenější. Je to člověk, který sice Krista zná a také jej přijímá, ale ne zcela a ne natrvalo. Neodevzdal mu svůj život, a proto se často cítí bezradný a znechucený, protože se spoléhá pouze na své vlastní síly ve snaze o křesťanský život. Avšak postupně zjišťuje, že není schopen změnit své nitro. Ježíš nám všem říká, že bez něj nemůžeme nic dobře udělat. Takový život je poddaný vlastnímu „JÁ“. Tedy egoismus je stále na trůnu života. Kristus sice vešel do tohoto života, ale člověk se mu zcela nesvěřil Jeho zájmy jsou poddané vlastním choutkám, co se často končí disharmonií a zážitkem deprese. Takový člověk nezná své duchovní dědictví a svou identitu. Nezná svou pravou totožnost v Bohu a nezná ani Boží zaslíbení. Nemá víru jako živý vztah ke slovu Božímu. Je neposlušný vůči Bohu. Má nedostatečnou lásku k Bohu i lidem. Jeho modlitební život je ubohý. Studium Božího slova je nedostatečné. Chybí mu hlubší touha po něm a nerozumí tomu, co čte. Má jen formální vztah k Bohu a nemá o něm ani správnou představu. Trápí ho nečisté myšlenky. Bývá často plný zloby, hněvu a kritiky, žárlivosti a znechucení. Nemá jasný a pravý životní cel.
I podlá toho, co jsme si vykreslili, můžeme pochopit, že sv. přijímání je jen tehdy svatým, pokud je to trvalý vztah odevzdanosti. Buď je moje odevzdání skutečné, nebo si pořád ponechávám svůj život jen ve své moci, žiji jen čisté z lidské síly. Kdybych se dokázal ráz navždy odevzdat Pánu a kdybych to nezkoušel znovu s hříchem, stačilo by jedno sv. přijímání na celou věčnost. Ale každý hřích představuje jakýsi politický převrat. V každém těžkém hříchu si beru úplně znovu vládu nad svým životem do svých vlastních rukou. Proto potřebuji obnovu skrze sv. zpověď a sv. přijímání. Pokud milost posvěcující není trvalým nebo alespoň převažujícím stavem mé duše, pokud není mou stálou snahou, nic mi to neprospěje ke spáse. Pokud chceš být zdrav, dáváš svůj život do rukou lékaře. Pokud by si své odevzdání odvolal, již ti lékař nemůže pomoci.
Přijetí Ježíše Krista, tedy i svaté přijímání, je podobné manželství. Přijímáme Ježíše jako trvalého společníka svého života a ne jako vedlejšího pobočníka, ale jako Pána a Spasitele. V každém aktu sv. přijímání hraje důležitou roli naše odevzdanost, sebezapření. Dobře to vyjadřuje modlitba, která se nám zachovala od sv. Ignáce z Loyoly: „Vezmi, Pane, a přijmi celou mou svobodu, mou paměť, můj rozum a celou mou vůli. Všechno, co mám a co vlastním, tys mi to dal. Tobě, Pane, to vracím; všechno to je Tvé, nakládej s tím celkem, podle své vůle. Dej mi jen svou lásku a milost, a to mi stačí.“