Podívejme se nejprve na svědectví života obou apoštolů. Sv. Šimon – apoštol, evangelisty nazývaný Kananejský nebo Horlivec, pocházel pravděpodobně z Kány Galilejské. Je předpoklad, že to byla právě jeho svatba, na níž Ježíš proměnil vodu na víno. Druhé pojmenování může poukazovat na jeho příslušnost k nacionalistické straně – zelótů.
Sv. Juda Tadeáš – apoštol, obvykle se ztotožňuje s Judou, bratrem Jakuba, jednoho z „Pánových bratrů“, a autorem Judova listu. Sv. Jan se o něm zmiňuje při poslední večeři: „Řekl mu Juda, ne ten Iškariotský: „Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, ale ne světu?“ Ježíš mu odpověděl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova. A slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal.“ (Jan 14,22-24)
O obou je zmínka ve Skutcích apoštolských, že byly ve večeřadle o Letnicích: „Když přišli do města, vystoupili do horní místnosti domu, kde pobývali. Byli to Petr, Jan, Jakub, Ondřej, Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš, Jakub Alfeův, Šimon Zélóta a Juda Jakubův. Ti všichni se svorně a vytrvale modlili spolu se ženami, s Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho bratry.“ (Sk 1,13-14)
O jejich životě po rozeslání apoštolů po Letnicích se traduje, že oba odešli spolu do Persie, kde hlásali evangelium a tam zemřeli mučednickou smrtí. V umění je Šimonovým atributem člun, s knihou nebo bez ní, krátký meč, kterým ho podle tradice pohanští kněží dosekali na smrt. Na některých zobrazeních drží rybu, pravděpodobně proto, že prý jako příbuzný Zebedea poslechl totéž vnitřní volání jako on. Na Východě se jeho svátek světil 1. července, den, kdy se traduje jeho smrt (u řeckokatoliků má svátek 10. května).
V moderních dobách se apoštol Juda stal poměrně oblíbeným jako patron beznadějných případů. Říká se, že jeho patronát vznikl i díky tomu, že dlouho ho nikdo nevzýval a o nic neprosil, neboť jeho jméno se tak velmi podobá menu Jidáše, který zradil Pána; právě proto pomáhá i v těch nejzoufalejších situacích. Možná zde i jde o určitou rehabilitaci jména Juda, lidově Jidáš, neboť toto jméno se stalo označením pro příslušníky židovského národa. Od něho je i název země Judea. V umění je Judovým obvyklým atributem hůl, nástroj, kterým mu způsobily smrt, na jiných zobrazeních drží v ruce loďku. Na Východě se slaví Juda sám 19. června. Na západě mají oba společný svátek 28. říjen. Je možné, že je to den přenesení jejich ostatků do chrámu sv. Petra v Římě.
V evangeliu vidíme, že Pán Ježíš potřeboval také modlitbu. Teologie nás poučuje, že Ježíš je Pravý Bůh a pravý člověk a jako člověk potřeboval i modlitbu. A tak jako pro mnohé lidi platí, že noc bývá časem nejintimnějších setkání v lásce, tak i pro Ježíše je noc časem nejintimnějšího setkání s Otcem. Modlitba nespočívá jen v tom, abychom Bohu cosi řekli, ale zralá modlitba se rovná milování, vzájemnému pronikání a oplodnění. Duše je v modlitbě oplodňována Duchem Svatým a během modlitby se v ní počíná živé a účinné Boží Slovo.
Všimněme si jaké důsledky měla Ježíšova modlitba: Získává světlo pro rozum, aby se uměl správně rozhodnout a správně si vyvolit apoštoly z množství těch, kteří ho následovali. Vybrat nikoliv nejlepších podle lidského úsudku, ale vyvolit těch, které chce Otec spojit s ním a se šířením Božího Slova a dokonce vyvolit i toho, který se stane nástrojem naplnění proroctví o zradě. Tedy ve své modlitbě rozpoznat ty, které chce Otec.
Modlitba má vliv i na sílu jeho dotyku a vyzařování. Čteme: „A každý ze zástupu se ho snažil dotknout, poněvadž z něho vycházela moc a uzdravovala všechny.“ (Lk 6,19) Z modlitby pramení síla uzdravení i pro naše okolí. Osobně můžeme prožívat modlitbu jako něco bolavé a těžké a přece vždy z ní pramení síla uzdravení pro nás i pro naše okolí.
Lidé, kteří následovali Ježíše, přicházeli ze dvou hlavních důvodů. Přišli, „aby ho slyšeli“ a to je prvotní. Neboť základ uzdravení je v přijetí Božího Slova. V přijímání Božího Slova a v podrobeni lidské vůli Božímu Slovu je odstranění duchovních kořenů mnoha tělesných nemocí. Skrze proroka Izaiáše praví Hospodin: „Jen kdybys dal pozor na má přikázání, byl by tvůj pokoj jako řeka a tvá spravedlnost jako mořské vlny,..“ (Iz 48,18)
Druhý důvod je „dali se uzdravit ze svých nemocí“. Přicházeli, aby se daly uzdravit ze svých nemocí. I z takového důvodu se dá jít za Ježíšem a tento důvod může být i naším důvodem následování Ježíše. Je to důvod vrcholně rozumný a Bůh se těší, když člověk začíná uvažovat rozumně. Následovat Slovo to znamená kráčet cestou Života. Hledat plnost života. Pán Ježíš přišel i proto, abychom měli život, a abychom ho měli v hojnosti. Bůh je Život a stojí na straně života. I do smrti vstoupil jen proto, aby ji přemohl.
„Uzdravování byli také ti, které trápili nečistý duchové.“ Boží Slovo má moc i nad nečistými duchy. Staré Ruské přísloví radí lidem, kteří mají problémy s alkoholem: „Když tě chytí chuť na alkohol, vezmi Písmo a čti!“ V kontaktu s Božím Slovem může člověk zvítězit nad nečistými duchy nezřízenosti a závislosti na alkoholu a drog, nad duchy, kteří chtějí zotročit člověka. Kristův dotyk uzdravoval tehdy a uzdravuje i dnes. Nemůžeme se ho sice pokaždé dotknout v Eucharistii. Ale církev zná jednu svátost, kterou nám dává na naši životní pouť a tou je Boží Slovo. Sv. Augustin nazývá Boží Slovo výrazem „Sacramentum audibile“ – „Svátost poslechu, slyšení“.