V tajemství „Uvedení Páně do chrámu“ („Obětovaní Páně”) jde o uznání toho, že Bůh je Otec a Původce tohoto krásného daru – dítěte, kterým je Boží Syn. Písmo Svaté nám říká: „Když nadešel den očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli (Ježíše) do chrámu, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně…” Zkusme z této myšlenky vyvodit několik závěrů pro svůj osobní i rodinný život:
a) „Přinesli Ježíše do chrámu“ Chrám symbolizoval rajskou zahradu, místo, kde měl člověk společenství s Bohem. Přinést někoho do chrámu, znamenalo, uvést jej do společenství s Bohem, představit mu Boha Otce, Stvořitele a Pána. Rodiče dluží svým dětem toto svědectví. Toto svědectví může být formulována ve stejném smyslu, jak ho v knize Makabejské formuluje matka pro své syny: „Nevím, jak jste vznikli v mém lůnu, já vám nedarovala ducha a život, ani jsem nikomu z vás nedala dohromady všechny části těla. Proto tedy Stvořitel světa, který dává vzniknout člověku při zrození a zná původ všech věcí, vám ve své milosti daruje život znovu, když teď dáváte přednost jeho zákonům před sebou samými.“ (2 Mak 7,22-23)
Nebo si člověk může sám toto svědectví vydat sám a pomodlit se Žalm 139, který říká: „Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal. Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky, toho jsem si plně vědom. Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země. Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal.“ (Ž 139,13-16)
Každý otec a matka dluží dětem svědectví o Boží lásce, která nám darovala všechno, co potřebujeme k existenci, nejen svět kolem nás, ale nás samých. Jedině Bůh ví, kdo se počne v životě matky. V knize proroka Jeremiáše nacházíme takovou myšlenku: „Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky , znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě pronárodům za proroka.“ (Jer 1,5) Bůh tvoří dítě od úplného začátku v životě matky. Je třeba, aby oba rodiče, otec i matka, vydali toto svědectví svým dětem o jejich zázračném původu, o úžasnosti Boha, který je stvořil, protože svědectví dvou vyznívá přesvědčivě.
b) „představit ho Pánu“ Co to znamená? To znamená uznat Boží svrchovanost nad svým dítětem. Bůh tento život stvořil lidským prostřednictvím, ale je třeba za tento přijatý dar přijít poděkovat. „Představit Pánu“ to znamená mluvit Bohu o svém dítěti, čili modlit se za něj. A stejně přivést dítě do života modlitby, do tajemství osobní modlitby. Víra je důvěrný vztah ke Kristu, to je základní dar Ducha Svatého. I mezi námi jsou mnozí, kteří nikdy neměli důvěrný vztah k Bohu, kteří nikdy neřekli Bohu: „Bože, ty jsi můj Bůh, už od úsvitu tě hledám, za tebou touží duše za tebou touží mé tělo.“ Nikdy osobně Pána Boha neznali.
Cely život užívají ve styku s Bohem modlitební knížku, ale nikdy se osobně a ze srdce Pánu Bohu nepřimluvili. Nikdy se Bohu nepředstavili, nikdy Bohu neřekli: „Jsem Tvůj syn a mám takové a takové starosti a problémy.“ Osobně se s Bohem neznají, ačkoli možná už roky přijímají svátost Kristovy Lásky, Tělo Kristovo. nikdy je nikdo Pánu nepředstavil. Možná jsou to dnes již staří lidé a nikdy nebyli uvedeni do tajemství osobní modlitby, osobního vztahu k Bohu.
c) „jak je psáno v Zákoně Páně…“ Rodiče, kteří neuznávají Pánův zákon, nejsou skutečnými rodiči, protože hříchem ničí štěstí a život svého dítěte. Kolikrát slyšíme nářky ze strany rodičů: „Však jsme mu všechno dali.“ Toto není poslání rodičů. Ani nesmírně dobrotivý Bůh nám nedává vše oč prosíme, ale jen to, co je prospěšné pro nás. Poslání rodičů je také v tom, umět říci ne. Nemůže tříleté dítě komandovat celou rodinu, jak si dupne, tak budou skákat otec, matka, dědeček, babička. Rodiče mají povinnost svým životem ukázat poslušnost Božímu zákonu, který nám byl dán jako návod ke šťastnému životu. Prorok Izaiáš nás jménem Božím napomíná: „Kdyby sis všímal má přikázání, tvůj klid by byl jako řeka.”
Knězi Helimu (z 1 Sam) Bůh vyčítá slovy: „Syny si vážíš více než mě (Boha)!“ Je zajímavé, že Heli sice napomínal své syny, ale nikdy je nepotrestal, alespoň Bible o tom nic neříká. Nikdy nevyvodil důsledky z jejich špatných činů. Rodiče nemají jen napomínat, ale i trestat. Možná právě spravedlivý trest je tou obětí, kterou má přinést otec, aby překonal svou živočišnou lásku k dětem a ukázal, že Boha a jeho zákon miluje nadevše. A nakonec právě tímto způsobem dokonaleji miluje i své dítě. Hélimu, který nechtěl trestat, se podařilo vychovat syny bez bázně a úcty k Bohu a jeho službě. Dopouštěli se mnoha špatných věcí. Kněžskou službu konaly pouze jako svou živnost a snažili se z ní zbohatnout.
d) „Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu!“ Proč je třeba toto zasvěcení a nejen u prvorozených, ale u všech dětí. Protože to vyplývá ze složité situace, do které se narodí každé dítě. Od Boha dostává dar osoby, je to úžasný Boží dar jeho lásky. Bůh se zavázal, že vždy, když dva lidé vytvoří podmínky pro vznik nového života, On dá dar osoby. Toto Boží Slovo, tak jako každé Boží Slovo, je nezrušitelné. Bůh nikdy neodvolává své Slovo. A platí to i tehdy, když přichází na svět dítě nemanželské nebo předmanželské, nebo dokonce dítě, které přichází na svět jako plod znásilnění. Každá nová bytost je posvátná. Bůh každému dává dar osobního ducha. Od rodičů však dítě dědí tělo, v němž přebývá hřích a smrt. Narodí se do světa, který už není Božím Královstvím, narodí se do světa, kde vládne hřích a smrt. Pokud chceme, aby toto dítě bylo šťastné, alespoň nakolik je to možné na naší zemi, je třeba udělat tento úkon zasvěcení Pánu. V křtu se přihlašujeme ke svému Vykupiteli. V moci Kristovy smrti na kříži, je toto dítě osvobozované z moci Satana a předává se Bohu jako jeho vlastnictví.