V západní liturgii mě tento svátek název „Obětování Páně“. Ve východní liturgii se tento svátek nazývá svátkem „Setkání Pána“ – na památku toho, že se Simeon v dítěti setkal s Ježíšem, kterého nazval světlem k osvícení pohanům a slávou Izraele. Myšlenka k zamyšlení, ke které nás provokuje tajemství dnešního svátku je, jak vypadá moje osobní setkání s Ježíšem ve svatém přijímání. Události popsané v dnešním evangeliu nám odhalují pár duchovních zákonů, které platí pro setkání člověka s Božím Synem. Otcové tvrdí, že bychom se nemohli s ním setkat, kdyby se On sám nechtěl setkat s námi.
Evangelium říká, že Simeon přišel vedený Duchem Svatým do chrámu. Mnoho dětí přinášeli rodiče denně do chrámu. Ale toto jedno dítě bylo v Duchu Svatém zvláštně rozpoznáno. Duch Svatý zjevil Simeonovi, že toto je Spasitel světa. V podobné situaci se nacházíme i my, když jdeme na sv. přijímání. Vidíme oplátku, jako mnoho jiných oplátek, navenek se neliší od jiných. To co vidíme svými smysly je znak. Smysly mohou zachytit jen znak, ale to co se skrývá v tomto znaku, to může vidět jen naše víra. Víru v srdci může vzbudit jen Duch Svatý. Duch Svatý nám může zjevit a vnitřně nás v tom ujistit, že toto je opravdu Kristus, že je to jeho pravé a životodárné tělo. A protože měl Simeon Ducha Svatého a On v něm vzbudil víru, proto poznal v dítěti očekávaného Spasitele a vyznal svou víru. První předpoklad sv. přijímání, je vedení Duchem Svatým, který vzbuzuje v srdci člověka víru v Ježíšovo Slovo. Ježíš říká: „Toto je mé tělo“ a já věřím, protože Duch Svatý mi to zjevuje.
Svaté přijímání po latinský nazýváme comunio – „sjednocení“. Smyslem svatého přijímání je sjednocení s Kristem. A toto může nastat jen tehdy, když máme téhož Ducha, jakého má Kristus. Možná se ptáme: „Jak můžeme poznat, zda je v nás Duch Svatý?“ Duch Svatý je tehdy a natolik v nás, nakolik myslíme, chceme a konáme jako Ježíš. Když neprotiřečíme Božímu Slovu. Abychom měli Ducha Svatého je nutné, zharmonizovat se se Slovem Božím.
Přijetí Ježíše v eucharistii je podobné manželství. Dvě osoby, které se milují, musí navenek vyjádřit, že se chtějí setkat a že se chtějí přijmout navzájem. Vnější gesta, symboly, slova vyjadřují lásku a láska je tou vnitřní silou, která způsobuje, že se jedna osoba odevzdává druhé. Ne jinak se může odehrát naše setkání s Bohem skrze Krista v eucharistii. V Kristu nám Bůh Otec zjevuje Lásku, vyzývá nás na setkání se Sebou. Celý Kristův život hlásá sílu spojenectví s Bohem. Člověk je dokonalý, když je sjednocený s Bohem, skrze Boží Slovo.
Nejprve tedy i my musíme přijmout Boží Slovo, musíme mu uvěřit, uvěřit v moc Boží. Vůlí se přiklonit k Božímu Slovu. Rozhodnout se odpovědět Bohu v hloubi své bytosti, dobrovolně, vědomě: „Chci žít pro Boha!“ Před svatým přijímáním se obvykle modlíme Modlitbu Páně, Otče náš, která je naším konečným aktem přípravy na svaté přijímání, protože představuje Kristovu vlastní modlitbu, znamená, že akceptujeme Kristovu mysl jako naši mysl, Jeho modlitbu k Otci jako naši modlitbu, Jeho vůli, Jeho touhu, Jeho život – jako naše. Přijmout ho můžeme jen natolik a v té míře, nakolik se mu sami dáme. Přijetí osoby může nastat jen v aktu vzájemného oddání.
Přijímám svátostný znak, ve kterém je skutečně přítomen Kristus jako osoba. Ale jen vírou to můžu vidět. Zde my nepomůže ani rozum, ani smysly. Tu my pomůže jedine víra. To znamená: Opřít se o Slovo Boží. Kristus sám říká: „Toto je moje Tělo!“. Mohu se také opřít o svědectví kněze, který svou víru vyjadřuje tehdy, když mi říká: „Tělo Kristovo“. A toto svědectví vydává jménem církve, která již 2.000 let žije z tohoto tajemství. A ten, který přichází, má vědomě říct své „Amen“ = „Věřím a chci přijmout Krista jako osobu, chci mu odevzdat svou bytost, aby mě mohl v lásce přetvořit!“ To „amen“ třeba vyslovit v Duchu Svatém: „Vím o tom, protože Duch Svatý mi to zjevil. Chci mít Syna Božího, chci mít život.“ Pán Ježíš každému z nás hovoří: „Hle stojím přede dveřmi a tluču. Kdo uslyší můj hlas a otevře mi dveře, vejdu k němu, budu večeřet s ním a on se mnou.“ (Zj 3,20).
To klepání je výzva k víře na pozdvihování: „Hle, Beránek Boží …“ Otevření třeba v duchu dokonat, otevřít se jemu a jeho vůli. Bez víry neexistuje žádné sjednocení, ale svatokrádež. Požívá se chléb, neznajíce vírou, že je to Kristus. Tehdy se nejedná o comunio, tehdy nenastane sjednocení, neboť ono může nastat jen mezi osobami jako vědomě setkání ve víře a lásce, čili v Duchu Svatém. Pokud zde není víra, svátost nepřináší ovoce. Proto je tolik lidí, kteří mnoho let třeba i každodenně přijímají Pánovo Tělo, ale v jejich životě se nic nemění. Proto nelze nikdy oddělovat od sebe přijetí svátosti od přijetí Slova. Vždyť Boží Slovo vzbuzuje naši víru a víra oživena Božím Slovem nás uschopňuje přijmout hodně a plodně Tělo Kristovo. Proto před přijetím svátosti má existovat liturgie Slova. Nejprve přijímáme vírou Ježíše v Slově, pak v modlitbě, ve svátosti, pak to pokračuje v životě, protože se snažíme chodit s Pánem, kterého jsme přijali. Chodit s Pánem, to znamená, ustavičně brát ohled na toho, kterého jsme přijali, a který v nás zůstává, pokud ho těžkým hříchem nevyhostíme. Toto je sjednocení, comunio, které má obsáhnout celý náš život. Jen tak můžeme zvítězit nad světem, tělem i ďáblem.
Na závěr slova sv. Františka z Assisi: „Avšak ani Syn, pokud je rovný Otci, není nikomu viditelný jinak než Otec, ani ne jinak než Duch Svatý. Proto jsou zavrženi všichni, kteří sice viděli Pána Ježíše v jeho lidství, avšak neviděli ho v jeho a neuvěřili v něho, podle Ducha a božstva, že je pravý Syn Boží. Právě tak jsou zavrženi i všichni ti, kteří sice vidí svátost Kristova Těla, které je posvátné zpřítomňované v rukou kněze na oltáři skrze slova Pána pod způsobou chleba a vína, kteří však nevidí podle ducha a božstva, že je to skutečně nejsvětější Tělo a Krev našeho Pána Ježíše Krista, jak to dosvědčuje sám Nejvyšší, když říká: „Toto je mé tělo, to je má krev nové smlouvy“ a „Kdo jí mé tělo a pije mou krev má život věčný.“ Proto jen ten, kdo má Ducha Páně, kteří přebývá v jeho věrných, přijímá nejsvětější Tělo a Krev Páně, všichni ostatní, kteří nemají z toho ducha a odvažují se přijímat „jedí a pijí si odsouzení“.
Nuže „lidé, jak dlouho chcete mít nechápavě srdce“, proč nechcete znát pravdu a „věřit v Syna Božího“? Hle, denně se ponižuje, jako kdysi sestoupil z „královského trůnu“ do života Panny, denně k nám přichází v pokoře, denně sestupuje z Otcova lůna v rukou kněze na oltář. A jak se ukázal svatým apoštolům ve skutečném těle, tak se nám dnes ukazuje ve svatém chlebu, a jako oni, když se na něj dívali, viděli jen jeho tělo, ale věřili, že je Pán a Bůh, protože na něj hleděli duchovním zrakem, tak i my, když vidíme tělesným zrakem chléb a víno, dívejme se a věřme, že je to jeho pravé a živé nejsvětější Tělo a Krev. A takovýmto způsobem je Pán neustále se svými věrnými, jak sám říká: „Hle, já jsem s vámi až do skonání tohoto věku“.