V západní liturgii tento svátek nazýváme „Uvedení Páne do chrámu“ anebo „Obětování Páně”. Ve východní liturgii se tento svátek nazývá svátkem „Setkání Pána“ a to na památku toho, že se Simeon v malém dítěti setkal s Ježíšem v chrámě a rozpoznal v něm Spasitele světa. I my jsme dnes přišli na setkání s Ježíšem v Eucharistii. Evangelium nám na příkladu Simeona odhaluje některé duchovní zákony, které nám mohou pomoci prohloubit naše osobní prožívání eucharistie. Svaté přijímání se po latinský nazývá „comunio“, což v našem jazyce znamená „sjednocení“ nebo „spojení“. Smyslem svatého přijímání je tedy sjednocení s Ježíšem. Jde o sjednocení na všech úrovních lidské bytosti. V slavných katechezích sv. Cyrila Jeruzalémského čteme: „Pod způsobem chleba je ti dáváno tělo a pod způsobem vína krev, aby si účastí na těle a krve Kristovy měl s Ním tělesné a pokrevní příbuzenstvo“. „Tělo a krev“, v myšlení hebrejů, představují celou realitu Ježíšovy bytosti. Skrze eucharistii se stáváme příbuznými s Ježíšem.
K tomu, abychom mohli prožít s někým plné sjednocení, nestačí jen tělesná blízkost a tělesný kontakt, ale potřebujeme znát jeho myšlenky, slova, city a touhy. Musíme se nejprve stát učedníky Božího Slova. Proto před každým svatým přijímáním je nejprve ohlašováno Boží Slovo. Ono nám zjevuje Boží charakter. Pokud s ním souhlasíme a pokud ho chceme, způsobuje průnik Ducha Svatého do nás. Sv. František Assiský učí: „skrze Boží Slovo hluboko do nás proniká Vznešenost našeho Stvořitele”. Před svatým přijímáním jsme vyzváni říct své „Ano“ k Božímu Slovu. Když ho neříkáme a odvažujeme se přijímat, pácháme svatokrádež. Přijímáme sice Tělo a Krev Ježíše, ale ne v tom Duchu, ve kterém se nám dává. Ne jsme živý týmž Duchem jako Kristus. Toto nás v pravém slova smyslu vylučuje od svatého přijímání: odmítnutí obrácení, záliba v hříších a neochota přijmout Boží Slovo a nikoli vědomí hříšnosti a nehodnosti. Přece přímo v liturgii přiznáváme a vyznáváme: „Pane, nejsem hoden!“ Když chceme existovat v Duchu svatém, musíme svou bytost zharmonizovat s Božím Slovem. Duch svatý je činný v nás v té míře, nakolik myslíme, chceme a jednáme jako Ježíš. Pokud Božímu Slovu neprotiřečíme, sjednocujeme se s Kristem stejným Duchem, začínáme existovat v témž Duchu jako Ježíš, v Duchu svatém, v milosti posvěcující. A Duch Svatý je vhodným ovzduším pro Život, který nám Otec v Ježíši dává, a který právem od nás očekává.
Mnoho dětí denně přinášeli rodiče do chrámu. Ale jen toto jedno dítě bylo v Duchu svatém zvláštně rozpoznáno. Evangelium říká, že Simeon přišel do chrámu veden Duchem svatým. Duch Svatý zjevil Simeonovi že toto je Spasitel světa. V podobné situaci se nacházíme i my, když jedeme na svaté přijímání. Vidíme oplátku podobnou jiným oplatkám, navenek se ničím neliší. To co vidíme svými smysly je znak. Smysly dokáží zachytit jen znak, ale to co se skrývá v tomto znaku, to může vidět jen naše víra. Víru v srdci dokáže vzbudit jen Duch Svatý. Duch Svatý nám zjevuje a vnitřně nás v tom ujišťuje, že toto je opravdu Kristus, že je to jeho Pravé a Životadárné Tělo. A protože Simeon měl Ducha Svatého a On v něm vzbudil víru, proto dokázal rozpoznat v dítěti očekávaného Spasitele a vyznal svou víru. Dalším předpokladem svatého přijímání, je vedení Duchem svatým, který vzbuzuje v srdci člověka víru v Ježíšovo Slovo. Ježíš říká: „Toto je mé tělo“ a já věřím, neboť Duch svatý mi to zjevuje. Víra je jistota v tom, že Boží Slovo je Pravda. Víra je bezpečnější a jistější než všechny lidské poznatky, neboť se zakládá na slovech samého Pána, který nemůže lhát.
Přijetí Ježíše v eucharistii se podobá manželství. I k prvnímu svatému přijímání se obvykle přistupuje ve svatebním obleku. Dvě osoby, které se milují, musí navenek vyjádřit, že se chtějí setkat a že se chtějí přijmout navzájem. Vnější gesta, symboly, slova vyjadřují lásku ale láska je tou vnitřní silou, která způsobuje, že se jedna osoba odevzdává druhé. Podobně se může a má uskutečnit naše setkání s Bohem skrze Ježíše v Eucharistii. V Ježíši nám Bůh Otec zjevuje Lásku, vyzývá nás k setkání se Sebou. A podobně jako manželství i svaté přijímání je jen tehdy skutečně svaté, když je trvalým, odpovědným a plodným vztahem. Pokud jsme tento vztah porušily, máme ho ve vlastním zájmu, co nejdříve obnovit skrze lítost a svátost smíření. Nejde o přijetí na chvíli, ale o celoživotní vydanost.
Člověk je dokonalý, když je sjednocený s Bohem v Duchu svatém, skrze Boží Slovo a Tělo Kristovo. Nejprve tedy i my musíme přijmout Boží Slovo, musíme mu uvěřit, uvěřit v moc Boží a v dobrotu Boha, který se s námi chce setkat a s námi spojit. Vůlí se přiklonit k Slovu Božímu. Rozhodnout se odpovědět Bohu v hloubi své bytosti, dobrovolně, vědomě: „Chci žít pro Boha!“ Před svatým přijímáním se obvykle modlíme Modlitbu Páně, Otče náš, která je naším konečným aktem přípravy na svaté přijímání, protože představuje Kristovu vlastní modlitbu, znamená, že akceptujeme Kristovu mysl jako naši mysl, Jeho modlitbu k Otci jako naši modlitbu, Jeho vůli, Jeho touhu, Jeho život – jako naše.
Pán Ježíš se každému z nás přimlouvá: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. (Zj 3,20). To zaklepání je výzva k víře na pozdvihování: „Hle, beránek Boží.“ Otevření třeba v Duchu dokonat, otevřít se jemu a jeho vůli. Bez víry neexistuje žádné sjednocení, ale jde o svatokrádež. Požívá se chléb, neznajíce vírou, že je to Kristus. Tehdy se nejedná o comunio, tehdy nenastane sjednocení, neboť ono může nastat jen mezi osobami jako vědomě setkání ve víře a lásce, tedy v Duchu svatém. Když tu není víra, svátost nepřináší ovoce. Proto je tolik lidí, kteří mnoho let možná i každodenně přijímají Pánovo Tělo, ale v jejich životě se nic nemění.
Proto nelze nikdy oddělovat od sebe přijetí svátosti od přijetí Slova. Neboť Boží Slovo vzbuzuje naši víru a víra oživená Slovem Božím nás činí schopnými přijmout hodně a plodně Tělo Kristovo. Proto před přijetím svátosti má existovat liturgie Slova. Nejprve přijímáme Ježíše v Slově, pak v modlitbě, pak ve svátosti, pak to pokračuje v životě, protože se snažíme chodit s Pánem, kterého jsme přijali. Chodit s Pánem znamená, ustavičně brát ohled na toho, který v nás zůstává, pokud ho těžkým hříchem nevyhostíme. „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ (Jan 6,56). Ve svatém přijímání jde o sjednocení „comunio“, které má obsáhnout celý náš život. Jen takto můžeme zvítězit nad sebou a vytvořit společenství těch, kteří se narodili z Boha.
Přijímám svátostný znak, ve kterém je skutečně přítomen Ježíš jako osoba. Ale jen vírou to mohu vidět. Zde my nepomůže ani rozum, ani smysly. Zde my může pomoci jen víra. To znamená: „Opřít se o Slovo Boží“. Sám Kristus říká: „Toto je moje Tělo“. Mohu se také opřít o svědectví kněze, který svou víru vyjadřuje když mi říká: „Tělo Kristovo“. A toto svědectví vydává jménem církvi, která již dvě tisíciletí žije z tohoto tajemství. A ten, který přichází, má vědomě říct své „Amen“ = „Věřím a chci přijmout Ježíše jako osobu, chci mu odevzdat svou bytost, aby mě mohl v lásce přetvořit“. To „amen“ třeba vyslovit v Duchu svatém: „Vím o tom, neboť Duch svatý mi to zjevil. Chci mít Syna Božího, chci mít Život“.
Sv. Augustin nás poučuje: „Pokud jste tělo Kristovo a jeho údy, je na oltáři Páně předkládané vaše tajemství a vy přijímáte své tajemství. Odpovídáte: „Amen“ na to, co přijímáte, a touto svou odpovědí to podepisujete. Vždyť se ti říká: „Tělo Kristovo“, a ty odpovídáš: „Amen“. Buď tedy údem Kristovým, aby tvé Amen bylo upřímné“. Přijmout ho mohu jen natolik a v té míře, nakolik se mu sám odevzdám. K lásce patří přijetí osoby druhého i výdej sebe samého. Někdy právě tento rozměr chybí v našem svatém přijímání. Přijetí osoby může nastat pouze v aktu vzájemného odevzdání. Dát svůj život, svou bytost, abych získal Božský Život.
O sv. Františkovi z Assisi se říká: „Všechny tkáně jeho bytí hořely láskou pro svátost Pánova Těla, a nedokázal si sám vysvětlit, jak mohl On mít vůči nám takovou blahosklonnost a lásku. Pokládal za znamení chladného pohrdání, kdyby nebyl přítomen alespoň jedné mše za den, kdy k tomu měl možnost. Často přijímal s takovou oddaností, že i druhých k oddanosti strhával. Tuto vznešenou svátost obklopoval takovou úctou, že přinášel v oběť všechny své údy, a když obětovaného Beránka přijímal, obětoval mu svého ducha v ohni, který stále hořel na oltáři jeho srdce“ (2 Cel 20).