Události, které jsme slyšeli v dnešním evangeliu, nám odhalují několik duchovních zákonů, které platí pro setkání člověka s Božím Synem. Otcové tvrdí, že bychom se s ním nemohli setkat, kdyby se On sám s námi nechtěl setkat. Evangelium vypráví o tom, jak Simeon přišel, veden Duchem Svatým, do chrámu. Mnoho dětí denně přinášeli rodiče do chrámu. Ale toto jedno dítě bylo v Duchu Svatém, zvláštně rozpoznáno. Duch Svatý zjevil Simeonovi, že toto je Spasitel světa. V podobné situaci se nacházíme, když jdeme ke sv. přijímání.
Vidíme bílý oplatek, jako mnoho podobných oplatků. Navenek se neliší od jiných. To, co vidíme svými smysly, je znak. Smysly mohou zachytit jen znak, ale to, co se skrývá v tomto znaku, to může vidět jen naše víra. Víru v srdci, může vzbudit jen Duch Svatý. Pouze Duch Svatý, nám může zjevit a vnitřně nás v tom ujistit, že toto je opravdu Kristus, že je to jeho pravé a životodárné tělo. A protože měl Simeon Ducha Svatého a On v něm vzbudil víru, poznal v dítěti očekávaného Spasitele a vyznal svou víru. První předpoklad sv. přijímání, je vedení Duchem Svatým, který vzbuzuje v srdci člověka víru v Ježíšovo Slovo. Ježíš říká: „Toto je moje Tělo“ a já věřím, neboť Duch Svatý mi to zjevuje.
Svaté přijímání se latinsky nazývá „comunio“, což znamená „sjednocení“. Smyslem svatého přijímání, je sjednocení s Kristem. A toto může nastat jen tehdy, když máme stejného Ducha, jakého má Kristus. Možná se zeptáme: „Jak mohu poznat, zda je ve mně Duch Svatý?“ Duch Svatý je tehdy a natolik v nás, nakolik myslíme, chceme a jednáme, jako Ježíš a když se nestavíme proti Božímu Slovu. Abychom měli Ducha Svatého, je důležité sjednotit se se Slovem Božím.
Přijetí Ježíše v Eucharistii se podobá manželství. Dvě osoby, které se milují, musí navenek vyjádřit, že se chtějí setkat a že se chtějí přijmout navzájem. Vnější gesta, symboly, slova vyjadřují lásku a láska je vnitřní silou, která způsobuje, že se jedna osoba, odevzdává druhé. Ne jiným způsobem se má odehrát naše setkání s Bohem, skrze Krista v Eucharistii. V Kristu nám Bůh Otec zjevuje Lásku, vyzývá nás k setkání se Sebou. Celý Kristův život hlásá sílu a moc sjednocení s Bohem. Člověk je dokonalý, když je sjednocený s Bohem, skrze Boží Slovo. Nejdříve tedy i my musíme přijmout Boží Slovo, musíme mu uvěřit, uvěřit v moc Boží. Vůlí se přiklonit ke Slovu Božímu. Rozhodnout se odpovědět Bohu v hloubce celé své bytosti, dobrovolně a vědomě: „Chci žít pro Boha!“
Přijmout ho můžeme jen natolik a v takové míře, nakolik se mu sami darujeme. Přijetí osoby může nastat jen v aktu vzájemného odevzdání. Přijímám svátostný znak, ve kterém je skutečně přítomen Kristus, jako osoba. Ale to mohu vidět jen vírou. Zde mi nepomůže ani rozum, ani smysly. Zde mi pomůže jen víra. To znamená: opřít se o Slovo Boží. Kristus sám říká: „Toto je moje Tělo”. Mohu se také opřít o svědectví kněze, který svoji víru vyjadřuje tehdy, když mi říká: „Tělo Kristovo”. A toto svědectví vydává ve jménu církve, která už téměř 2.000 roků, žije z tohoto tajemství. A ten, který přichází, má vědomě říci své „Amen” = „Věřím a chci přijmout Krista, jako osobu, chci mu odevzdat svou bytost, aby mě mohl v lásce přetvořit”. To „amen“ je nutné vyslovit v Duchu Svatém: „Vím o tom, neboť Duch Svatý mi to zjevil. Chci mít Syna Božího, chci mít Život Věčný.“
Pán Ježíš se každému z nás přimlouvá: „Hle stojím přede dveřmi a klepu. Kdo poslechne můj hlas a otevře mi dveře, vejdu k němu, budu večeřet s ním a on se mnou.“ (Zj 3,20). To klepání je výzva k víře při pozdvihování: „Hle, Beránek Boží…“ Otevření se, je zapotřebí, v duchu dokonat, otevřít se jemu a jeho vůli. Bez víry neexistuje žádné sjednocení, ale svatokrádež. Požívá se chléb, nepoznajíc vírou, že je to Kristus. Tehdy se nejedná o comunio, tehdy nenastane sjednocení, neboť to může nastat jen mezi osobami, jako vědomé setkání ve víře a lásce, čili v Duchu Svatém. Pokud zde není víra, svátost nepřináší ovoce. Proto je tolik lidí, kteří mnoho roků, třeba i každodenně, přijímají Pánovo Tělo, ale v jejich životě se nic nemění.
Proto nelze nikdy oddělovat od sebe přijetí svátosti od přijetí Slova. Vždyť Boží Slovo povzbuzuje naši víru a víra oživená Slovem Božím nás činí schopnými přijímat hodně a plodně, Tělo Kristovo. Proto před přijetím Svátosti, má existovat liturgie Slova. Nejprve přijímáme Ježíše vírou ve Slově, v modlitbě, potom ve svátosti, pak to pokračuje v životě, protože se snažíme chodit s Pánem, kterého jsme přijali. Chodit s Pánem, to znamená, ustavičně brát ohled na toho, kterého jsme přijali, a který v nás zůstává, pokud ho těžkým hříchem nevyhostíme. Toto sjednocení, comunio, má obsáhnout celý život. Jen tak můžeme zvítězit nad světem, tělem i ďáblem.
Na závěr slova Sv. Františka z Assisi: „Avšak ani Syn, pokud je rovný Otci, není viditelný jinak než Otec, ani ne jinak, jako Duch Svatý. Proto jsou zavrženi všichni, kteří sice viděli Pána Ježíše v jeho člověčenství, avšak neviděli ho v jeho a neuvěřili v něho, podle Ducha a Božství, že je pravý Syn Boží. Právě tak jsou zavrženi i všichni ti, kteří sice vidí svátost Kristova Těla, které je posvátně zpřítomňované v rukou kněze na oltáři, skrze slova Pána, pod způsobou chleba a vína, kteří však nevidí podle Ducha a Božství, že je to skutečně nejsvětější Tělo a Krev našeho Pána Ježíše Krista, jak to dosvědčuje sám Nejvyšší, když říká: „Toto je moje tělo, to je má krev nové smlouvy“ a „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný.“ Proto pouze ten, kdo má Ducha Páně, který přebývá v jeho věrných, přijímá nejsvětější Tělo a Krev Páně. Všichni ostatní, kteří nemají z toho ducha a odvažují se přijímat „jedí a pijí si vlastní odsouzení“
„Lidé, jako dlouho ještě chcete mít nechápavé srdce“, proč nechcete znát pravdu a „uvěřit v Syna Božího“? Pohleďte, denně se ponižuje, jako kdysi sestoupil z „královského trůnu“ do života Panny, denně k nám přichází v pokoře, denně sestupuje z Otcova klína v rukou kněze na oltář. A jak se ukázal svatým apoštolům ve skutečném těle, tak se nám dnes ukazuje ve svatém chlebu, a jako oni, když se na něj dívali, viděli jen jeho tělo, ale věřili, že je Pán a Bůh, protože na něho hleděli duchovním zrakem, tak i my, když vidíme tělesným zrakem chléb a víno, hleďme a věřme, že je to jeho pravé a živé, nejsvětější Tělo a Krev. A takovýmto způsobem, je Pán neustále se svými věrnými, jak sám říká: „Hle, já jsem s vámi, až do skonání tohoto věku.““