Známe mnoho svatých kněží, mnichů a poustevníků, známe i mnoho svatých řeholních sester a laiků, ale velmi vzácně narazíme na něco, co bychom mohli označit titulem dnešního svátku: „Svatá Rodina“. Rodina svatá nejen v jednotlivcích, ale ve svých vztazích. Starší a osaměle žijící lidé mají někdy dojem, že žijí svatě, protože všichni jim už zemřeli a oni se nemají s kým hádat. Je třeba rozlišovat mezi svatostí a nedostatkem příležitosti ke hříchu. Bůh chce, abychom byli svatí a pak budou svaté i naše vztahy. Když žiji sám, může se mi zdát, že jsem perfektní, ale stačí se mi setkat s jedním člověkem a hned zjistím, nakolik jsem sobec. My všichni, jako společenství, máme vytvořit jednu svatou rodinu lidstva.
Tak jako během evangelizace vyzýváme jednotlivce, aby přijali Ježíše jako svého Pána a Spasitele, podobně i rodina jako celek musí a má ve vlastním zájmu, přijmout Ježíše jako svého Pána a Spasitele. Proto také řadíme manželství mezi svátosti. Stojí v téže linii posvěcování jako křest, biřmování, svátost oltářní a ostatní svátosti. Je třeba otevřít před Ježíšem nový rozměr života, kterým je manželství. Odevzdanost, jako základní podmínka Božího království, se netýká jen jednotlivců, ale celého manželství. Celá rodina musí být odevzdána a tedy zasvěcena Ježíši. Manželé si musí často uvědomovat to, že je Ježíš pozval ke vzájemnému vztahu. Když každý jednotlivě odevzdá svůj život Ježíši, zjistí, že mají společné těžiště, že se milují opravdovou láskou, která spočívá v poslušnosti Ježíšovým příkazům.
Josef a Marie přijali Ježíše jako střed svého vztahu. On vytváří jednotu mezi mužem a ženou. Jinak platí to, co jednou řekl jeden humorista: „Ti dva (muž a žena) si nikdy nemohou rozumět, protože každý chce něco jiného. On chce ženu a ona chce muže.“ Pokud oba příjmou Ježíše jako svého Pána a Spasitele, zjistí, že mají společný střed, společný zájem. Ježíš je pro rodinu zdrojem a vzorem lásky, protože Láska je Bůh sám. Nespočívá především v prokazování si něžnosti, ale v poslušnosti Božím příkazům. Jen ti, kteří Ukřižovaného Krista přijali za model života, našli kouzlo a štěstí ve svém manželském životě. Manželství je a má být školou života žitého pro druhého, školou nezištného života.
Jak je předpokladem sv. přijímání, přijímat Ježíše v milosti posvěcující, v Duchu Svatém, tak to samé platí i o přijetí druhého člověka. Pouze tehdy je naše přijetí druhého člověka požehnáním, pokud se odehrává v Duchu Svatém. Pán Ježíš říká, že každé setkání s člověkem je současně setkání s ním samým. Proto nemohu se žádným člověkem zacházet libovolně. Každé přivlastnění si člověka bez Božího souhlasu a požehnání, můžeme klidně označit termínem „svatokrádež“. K člověku stejně, jako ke Kristu ve svátosti, přistupuji správně jen tehdy, pokud se mu přibližuji v Duchu Svatém, v Milosti Posvěcující. Pokud přijímáme druhého člověka jiným způsobem a v jiném duchu, tak je to svatokrádež, která se v životě těžce vymstí. Možná i proto potřebujeme zvláštní Boží požehnání, abychom dokázali bližního správně přijmout do svého společenství. Jedno staré ruské přísloví říká: „Když jdeš do boje, pomodli se jednou! Když jdeš na moře, pomodli se dvakrát! Ale když se jdeš ženit, pomodli se třikrát!“
Mnozí prožívají ve svých rodinách „peklo napjatých vztahů“, „život už s nemilovanou a nemilující bytostí“. Možná to není peklo, jen se to trošku peklu podobá. Je to očistec, neboť to jednou skončí. Je to očistec, kde člověk pyká za každou nerozvážnost. Člověk, kterého jste bezbožně přijali, téměř jako modlu, se vám krutě pomstí. Člověk není zdrojem lásky. Sám od sebe neumí lásku ani dávat a dokonce ani přijímat. Láska je Bůh.
Přijetí druhého člověka se dotýká nejen partnera v manželství ale i dětí. Rodiče by měli ke svým dětem přistupovat v postoji sv. Josefa. Starat se o ně jako o své a přece vědět, že především patří Bohu. I k nim se člověk musí přibližovat v Duchu Svatém. Děti jsou snad největším problémem moderních rodin. Přestože Boží Slovo říká, že žena se spasí svým mateřstvím, je mezi ženami málo takových, které ochotně dávají život. Je zajímavé, že když se kterékoli matky nebo otce zeptám, zda má rád své děti, přiznává, že je má velmi rád, že jsou pro něj takovou velkou hodnotou, že by je nedal nikomu a možná by se i proti Bohu postavil, kdyby mu je chtěl vzít. Je tu však otázka k zamyšlení, proč si tedy myslíte, že by to třetí nebo čtvrté bylo už něčím jiným, než velkým Božím darem, ve kterém budete sami úžasně obohaceni. Popřemýšlejte nad tím. Jedno slovenské přísloví říká: „Dětí a sklenic na zavařování, nikdy není v domě nazbyt.“
V rodině, podobně jak tomu bylo ve Svaté Rodině, musí být vědomí, že pravým Otcem všech lidí je Bůh, pro kterého všichni žijeme a jehož všichni máme poslouchat. Bůh sám je Otcem nás všech. Jakmile se muž stane otcem, má účast na Božím otcovství. Chvíli se může cítit jako Jeden ze svaté Trojice. Může podobně jako Bůh Otec říci: „Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil!“ Rodiče nevědí, kdo se jim narodí a jsou vždy překvapeni, kdo to přišel na svět. Jedině Bůh, který tvoří živou bytost v těle matky, ví, kdo se narodí. Jeho vůle stojí za každou bytostí. Jen, když si toto plně uvědomíme, vyhneme se tomu, abychom děti, nebo svého životního partnera křivili do své podoby a ke svému obrazu, který nese stopy po dědičném hříchu. Vyprošujte si dnes Boží požehnání pro svůj rodinný život, abyste se správně zhostili těch úkolů, do kterých vás postavila Boží prozřetelnost.