Dnes slavíme svátek Svaté rodiny. I když víme, že Ježíš přišel zvláštním způsobem na tento svět, jak to vyjadřujeme v Krédu: „počal se z Ducha Svatého a narodil se z Marie Panny”, přece Boží prozřetelnost určila pro něj život v úplné rodině. Ačkoliv by matka – panna a její syn, mohly působit větší věrohodností, jako vyplněné přislíbené znamení předpovězeno již prorokem Izaiášem, přece Bůh to takto nechtěl a nezamýšlel. Ježíš se narodil do úplné rodiny. Setkával se v ní s něžností matky i mužností otce. Víme, že Josefa nazýval otcem. Všichni sousedé byli přesvědčeni o tom, že Josef je jeho skutečným otcem. Pochybovačně se ptali: „Zdali to není syn Josefův?” Co nám tím chce Bůh říct? Chce nás poučit o tom, že úplná rodina je pro dítě velmi potřebná, že dítě má být formováno oběma rodiči. Otec i matka mají nezastupitelnou úlohu nejen při vzniku nového života, ale i při správné psychické formaci dítěte.
Boží Slovo z knihy Ekleziastikus vystihuje velmi pěkně potřebu obou rodičů: „Pán chtěl, aby otec byl od dětí ctěn, a potvrdil právo matky u potomstva. (Hospodin dal otci vážnost, která je vysoko nad dětmi a upevnil právo matky nad syny.)” Položme si otázku: V čem spočívá vážnost otce? Tato vážnost spočívá v tom, že otec v rodině má být předobrazem samotného Boha. Jestli si to ten – který otec uvědomuje nebo ne, všichni máme tuto zkušenost, že když nám poprvé kdosi ohlásí: „Bůh je naším Otcem“, každý si představí něco jiného, protože každý zažil iné otcovství. Někdo například vůbec nebude vědět, kdo je Bůh, protože svého otce v životě neviděl. Jiný zase pocítí velkou radost, protože Bůh se podobá jeho otci, jehož znal jako dobrého a spravedlivého. A zase jiný může prožít v sobě vzpouru, protože jeho otec byl alkoholik, surový a zlý člověk, nedokáže se pozvednout ve víře k tomu, aby důvěřoval Bohu Otci. Věří sice v Boha, ale má z něj strach, tedy nedokáže věřit Bohu.
Zážitek otce v rodině formuje náš duchovní život. Jaký je otec, taková bude i naše představa Boha. Pokud je otec přehnané tvrdý a přísný, dožije se toho, že jeho děti budou trpět skrupulemi a Boha se budou více bát jako milovat. Je velmi důležité, aby i otec projevil svou něžnost vůči dětem. Některé moderní výzkumy homosexuality ukazují, že pokud chlapec v dětském věku nezažije něžnost ze strany svého otce, někdy se snaží později naplnit tuto touhu ve vztahu k jinému muži. V dětském věku by prožil svůj vztah k otci bez erotického podbarvení, jak dospělý prožívá tyto touhy již s erotickým zabarvením, což je mu spíše na škodu a utrpení jako k dobru.
Postavení otce v rodině je velmi důležité. A jeho role je velmi náročná. Musí žít moudře, neboť především od něj závisí náboženský život jeho dětí. I když se nám zdá, že je to role matky, ve skutečnosti je to naopak. Matka učí děti modlit se, ale otec je učí věřit. Otec neformuje zbožnost děti natolik slovem, jak zjevem a bytím. Je zajímavé, že v židovské kultuře celá náboženská formace rodiny je v rukou muže – otce. Pokud se otec neprojeví jako věřící, i jeho děti budou mít potíže s vírou. Podle židovského myšlení je posláním muže předávat své ženě i svým dětem vzpomínku na Boha a jeho činy v dějinách.
Sv. Pavel říká: Vy otcové, nedrážděte svoje děti, aby neztráceli odvahu (nemalomyslněli)”. Malomyslnost je opakem toho, co chce Bůh. Je opakem víry, je vyhasínání víry. Kdy otcové dráždí své dítky? Když jejich rozkazům chybí moudrost a rozumnost, když se poroučí jen proto, aby se udržela autorita, když se něco prosazuje jen silou. Avšak největším hříchem proti rodině je alkoholismus. Pokud se otec opije, to je pro děti, jakoby se klátl Bůh na nebi. Tento hřích nejvíce ohrožuje víru dětí.
Boží Slovo však říká: „Kdo ctí otce, usmiřuje své hříchy:…dočká se radosti na vlastních dětech a bude vyslyšen, když se modlí.” Ať byl otec jakýkoli, jsme vyzváni, abychom si ho vážili jako toho, skrze něhož jsme přišli na svět. Mnohé hříchy nečistoty souvisejí právě s tímto nevděčným postojem vůči otci. Zatrpklost vůči Bohu – Otci, přináší jako ovoce nečistotu. Sv. Pavel na mnoha místech svých listů vyzývá k díku. Hlavním důvodem díků má být Ježíš, ve kterém se nám zjevuje nefalšované otcovství boží: „S vděčností zpívejte Bohu z celého srdce žalmy, hymny a duchovní písně. Cokoliv mluvíte nebo konáte, všecko dělejte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci.“
Manželský svazek, kterým muž a žena mezi sebou vytvářejí nejvnitřnější společenství celého života zaměřené svou přirozenou povahou na prospěch manželů a na plození a výchovu dětí, je mezi pokřtěnými povýšen Ježíšem Kristem na svátost. Manželství stojí v téže linii jako křest, biřmování, svátost oltářní, pokání, pomazání nemocných a kněžstvo. Manželství můžeme nazvat svátostí také proto, že je tajemstvím. Tajemstvím setkání člověka s Bohem skrze člověka. Bůh v tomto tajemství přichází jako partner. Pomáhá nám odpovědět na otázku: „S kým se vlastně setkávám, když se setkávám s druhým člověkem?“ Manželství je pouze tehdy svátostí, pokud se uzavírá v Kristu. Aby dva lidé byli schopni uzavřít v plném slova smyslu svátostně manželství, musí nejprve své individuální bytosti odevzdat Ježíši. To se děje při skutečném a svatém přijímání. Ježíš v nich je základem svátosti manželství.
Pán Ježíš říká, že každé setkání s člověkem, je současně setkání s ním samým. Proto nemohu s žádným člověkem zacházet libovolně. Každé přivlastnění si člověka, bez Božího souhlasu a požehnání, můžeme označit termínem „svatokrádež“. K člověku, stejně jako ke Kristu ve Svátosti, správně přistupuji pouze tehdy, pokud se mu přibližuje v Duchu svatém. Proto člověk potřebuje zvláštní Boží požehnání, aby dokázal správně přijmout do svého společenství svého partnera. Přijetí druhého člověka se dotýká nejen partnera v manželství ale i dětí. Rodiče by měli ke svým dětem přistupovat v postoji sv. Josefa. Starat se o ně jako o své vlastní a přece vědět, že jsou především Božím vlastnictvím. Také k nim se člověk musí blížit v Duchu svatém.
Děti jsou snad největším problémem moderních rodin. Přestože Boží Slovo říká, že žena se spasí svým mateřstvím, je mezi ženami málo takových, které ochotně dávají život. Je zajímavé, že když se leckteré matky nebo otce zeptám, zda má rád své děti, přizná, že je má velmi rád, že jsou pro něj takovou hodnotou, že by je nedal nikomu a možná by se i proti Bohu postavil, kdyby mu je chtěl vzít. Je zde však otázka na zamyšlení, proč si tedy myslíte, že by to třetí nebo čtvrté bylo již něčím jiným, než velkým Božím darem, ve kterém jste sami úžasně obohaceni. Popřemýšlejte nad tím. Jedno slovenské přísloví říká: „Děti a lahví na zavařování, nikdy není v domě nazbyt.“ Vyprošujte si dnes Boží požehnání pro svůj rodinný život, abyste se správně zhostili těch úkolů, do kterých vás postavila Boží prozřetelnost.