Žil ve třetím století v Římě. Pravděpodobně pocházel ze Španělska. Byl jedním ze sedmi římských jáhnů a byl umučen čtyři dny po papeži Sixtu II. Podle legendy mu městský prefekt přikázal, aby odevzdal církevní poklady. On shromáždil chudé a nemocné, které církev zaopatřovala a přivedl je k prefektovi se slovy: „Tady jsou poklady církve.“ Legenda říká, že za trest byl opékaný na rožni. Takto ho zvykneme i zobrazovat.
Dnešní evangelium nám odhaluje, odkud pramenila jeho síla k mučednictví. Pán Ježíš nám všem říká: „Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.“ Tato slova byla vyslovena, když poutníci z Řecka, kteří přišli na svátky do Jeruzaléma, chtěli vidět Ježíše. Mohlo jít buď o Židy, žijící v Řecku, kteří si přišli splnit svou náboženskou povinnost, nebo i o nadšené konvertity z pohanství na monoteistický judaismus. Víme, že mnozí řečtí myslitelé a filozofové byli osloveni hloubkou židovské teologie, kterou objevovali u Mojžíše a Proroků a také je oslovoval příkladný život jednoduchých věřících Židů. Zvěst o Ježíši se dostala i k ním a oni ho chtěli vidět. V duchovním životě je velmi důležitá naše touha. Kdo opravdově touží po „vidění Krista“ nalezne ho.
Pán Ježíš jim jakoby v úžasně zhuštěném výroku podává podstatu svého hlásání. „Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.“ V tomto verši je celá bible v úžasné zkratce, jakési miniaturní vydání bible, které se vejde do jednoho pšeničného zrnka. Kdybychom byli tak chudí, že si nemůžeme dovolit koupit bibli, sežeňme si pšeničné zrnko a nad ním přemýšlejme, pozorujme ho a od něj se učme! V něm je obsaženo celé evangelium o životě, smrti i vzkříšení.
Pšeničné zrnko vyvrací naše mýty o smyslu pozemského života. Většina lidí je přesvědčena o tom, že na světě jsou proto, aby si užili, co nejvíce. Kdybychom si my sami hledali spolehlivého partnera mezi lidmi, asi bychom si nevybrali bezohledného egoistu, ale spíše bychom dali přednost člověku, který se umí obětovat. Pokud chce pšeničné zrnko přinést úrodu, což je jeho smysl a co od něj všichni očekáváme, musí padnout do země, doslova můžeme říci, že se musí „zahrabat“, odumřít a obětovat svou krásu i chuť, a až potom je schopno vzklíčit a přinést úrodu. Už těžší chápeme, že i Bůh má své pšeničná zrna, kterými jsme my lidé. Jsme podobně jako zrno určení přinášet úrodu a to jak v oblasti fyzické ve formě potomstva, tak v oblasti duchovní, pracovat na vlastním posvěcení a také ve formě duchovního potomstva.
I druhé pravidlo nám to potvrzuje: „Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný.“ Tato věta vystihuje kořen naší hříšnosti. Náš hlavní problém je láska k tomuto světu a životu v něm. Boží Slovo nám zjevuje, že po dědičném hříchu, žijeme daleko od Pána, ve vyhnanství, čekáme na svého vysvoboditele. Tento svět charakterizuje jako vyhnanství, které jednou skončí. Proto je směšné, když se snažíme usadit co nejpohodlnější ve svém vyhnanství. Každý sám sobě může položit otázku: „Jaký mám vztah ke svému životu na tomto světě? Sobecký na něm visím? Těším se na setkání se svým Pánem a Bohem, nebo se úzkostlivě obávám o svůj pozemský život? Chci si co nejvíce užít, nebo jsem ochoten obětovat se a přinášet úrodu? Jsem ochoten stát se Zjevením Boha – Lásky?“ Nejvíce nás v této oblasti prověří stáří. V jednom žalmu nacházíme výrok: „Tvá milost je lepší než život!“ Tedy existuje něco víc a lépe než pozemský život a to je Boží přátelství. Přátelství s Ježíšem, který o sobě samém řekne: „Já jsem cesta, pravda a život.” Nebo na jiném místě: „Já jsem vzkříšení a život.”
V tomto smyslu je i náš kněžský a řeholní stav určitou formou nenávisti vůči svému životu na tomto světě. Už teď se snažíme objevit Boží milost, která je lepší než život. Když kniha Zjevení sv. Jana popisuje zástup svatých mučedníků v nebi, tak je charakterizuje těmito slovy: „Nemilovali svůj život tak, aby se zalekli smrti“ Pochopili sílu a smysl Kristova kříže. Kříž je tak zabudován do plánu spásy, že ho nemůžeme obejít. Skrze kříž vítězíme nad světem. Sv. Pavel říká, že slovo o kříži patří k radostné zvěsti. Kříž není jen řešením naší hříšné minulosti, ale je i žebříkem do nebe.
Někteří z vás jsou už staří a také nemocní. Zkuste se takto postavit ke svým problémům, které život přináší. Nemilujte svůj život, pokud vaším životem ještě není sám Kristus. Ježíš je náš život. Ježíš chce žít v každém z nás. Sv. Pavel tvrdí: „Kristus ve vás, naděje slávy.“
„Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti od Otce.“ Jak zvláštně to zní nám lidem 21 st.? Sloužit, služebník! Zdá se nám to nehumánní. Bojujeme za osvobození zpod každé formy útlaku. I zpod „útlaku“ Božích přikázání. Na druhé straně nás neochota sloužit Bohu vrhá do otroctví našich nespoutaných vášni. Svobodní od zákona Lásky se stáváme otroky sebe a démonů. A naopak služba Bohu skrze Krista vede ke skutečné svobodě a oslavě člověka. Sám Bůh vzdává poctu člověku, který se stal jeho obrazem.
Často mluvíme o tom, že Bůh si zaslouží naši úctu, co je pravda. Ale Ježíš nám odhaluje, že sám Bůh si uctí člověka, který mu slouží skrze poslušnost Synovi. Sám Bůh vzdává poctu člověku, který se stal jeho obrazem. A to je něco nepředstavitelné a nepochopitelné. Bůh si dokáže uctít své stvoření, které ho poslouchá. Někteří protestanti nám vytýkají úctu ke svatým, ale sám Bůh si uctívá člověka, který naplnil jeho vůli. V knize Zjevení čteme: „Kdo vítězí, tomu dám usednout se mnou na mém trůnu, jako jsem i já zvítězil a usedl se svým Otcem na jeho trůnu.“ (Zj 3,21) Budeme sedět s Kristem na Božím trůne.