Vírou i zkušeností poznáváme, že v našem světě se pohybuje množství démonů, kteří jsou Boží i naši nepřátelé. Avšak neviditelný svět kolem nás, lépe řečeno, svět nepoznatelný tělesnými smysly, neobývají jen vůči nám nepřátelsky ladění démoni, ale máme v tomto světě i mnoho pomocníků, inteligentních duchů, kteří jsou nadaní Boží dobrotou. Podobně, jako jsou zlí duchové nositeli špatných myšlenek a zlých citů, jsou zase tyto inteligentní a dobré bytosti nositeli správných myšlenek a rozhodnutí a také nositeli šlechetných citů. Myslím si a říkám to i za celou naši přetechnizovanou společnost, že právě to, čím naše společnost nejvíce trpí, nedostatkem šlechetných citů a pohnutek, je dáno i tím, že se pomalu vytrácí vědomí těchto našich od Boha poslaných pomocníků. Jeden křesťanský filozof v návalu spravedlivého rozhořčení nad spikleneckým mlčením, jehož obětí se stali právě andělé, napsal tato slova: „Popírat existenci andělů znamená roztrhat každou druhou stránku bible … a to ještě nemluvíme o rituálu (kniha obřadů katolické církve).”
Paul Claudel zase říká: „Od anděla z Ráje k andělu z Apokalypsy, který oznamuje konec časů, od anděla, který se zjevuje Manoachovi, až k tomu, který osvěcuje Zachariáše, od božských poslů, kteří ztrestali Heliodora, až k té andělské bytosti, která vede mladého Tobiáše, od toho anděla, který utěšuje Hagar, až k onomu, který vysvobozuje sv. Petra, na trasách, po kterých k lidem směřuje všechno, co je posvátné, všude tam se pohybují tito obávaný a soucitní bratři, jejichž úkolem je nás poučovat.” Tajemná přítomnost andělů totiž prostupuje celou bibli. To, že jsou přítomni a že působí, lze vycítit i tehdy, když se viditelně nezjevují, jako je to například v knize Genesis, v Apokalypse, v knize Tobiáš, knihách Makabejských, evangeliích a v Skutcích apoštolů.
V knize Tobiáš vidíme archanděla Rafaela v podobě mladého průvodce na cestách, jak se snaží vyléčit ze slepoty starého Tobita, kterému se přihodila ta nejbanálnější nehoda, spadl mu totiž do očí teplý trus z vrabčího hnízda. Téhož Rafaela slyšíme jako dává mladému Tobiáši ponaučení o manželské morálce, slyšíme jak mu připomíná, že povinnost projevovat Bohu vděčnost je přednější než všechny ostatní závazky a lidské city. Mladý Tobiáš na konci své pouti, na níž ho doprovázel archanděl Rafael v podobě mládence, takto vyjadřuje svou vděčnost vůči němu za jeho službu: „Otče, kolik mu mám za jeho služby dát? I když mu ponechám polovinu jmění, které se mnou přinesl, neprodělám na tom. Přivádí mě živého a zdravého, vyléčil mou ženu, přináší se mnou peníze a nakonec uzdravil tebe! Kolik mu mám dát ještě za to?” (Tob 12,2-3) Tato slova mladého Tobiáše vyjadřují, jaké materiální a duchovní dobrodiní můžeme očekávat od andělů (anděla strážného).
Toto poslání andělů dobře vystihují i slova 91 žalmu: „Neštěstí se na tebe nemůže snést, k tvému stanu se nepřiblíží pohroma, on o tobě dal příkaz svým andělům, aby té chránili na všech tvých cestách. Na svých rukou té ponesou, abys nohou nenarazil o kámen; po šelmě a zmiji budeš kráčet, pošlapeš lvíče a draka.” (10-13) Podle komentáře jednoho z církevních otců, sv. Roberta Bellarmína, S], můžeme tento výrok chápat doslovně i v přeneseném smyslu. Andělé chrání lidi před fyzickým nebezpečím stejně jako nad nimi rozprostírají o. svůj ochranný plášť v nebezpečí morálním. Dosvědčuje to i Písmo: andělé nejsou lhostejní k ničemu, co se týká lidí: zajímá je vše, co se tak či onak týká osudového lidského putování směrem k věčnosti. Andělům bychom mohli připsat slova latinského historika Terenta: „Jsme přátelé lidí a nic z toho, co se týče lidských bytostí, není nám cizí.” Běsnění přírodních sil, útoky divoké zvěře, lidské vášně, intriky, spiknutí, války – to vše se může stát předmětem rozhodného andělského zásahu, jakmile je v nebezpečí věčný osud Božích přátel.
Podívejme se ještě na to, co učí o andělech Římský katechismus: „Boží prozřetelnost svěřila andělům, aby udržovali pořádek mezi národy, zároveň mají dbát o kosmický, společenský a náboženský řád (zákon). Andělé jsou rozumné a svobodné bytosti, které mají svým svobodným rozhodnutím směřovat ke svému poslednímu cíli. Mohou ovšem sejít z cesty. A ve skutečnosti někteří opravdu zhřešili. Tím vstoupilo do světa mravní zlo. Existence duchovních netělesných bytostí, které Písmo sv. obvykle nazývá anděly, je pravdou víry. Svědectví Písma je tak jasné, jako i jednomyslnost tradice. Jako bytosti čistě duchovní mají rozum a vůli: jsou to bytosti osobní a nesmrtelné. Všechny viditelné tvory převyšují dokonalostí, jak o tom svědčí lesk jejich slávy (Dan 10,9-12).”
Kristus je středem andělského světa. Jsou to „jeho andělé”: „Až přijde Syn člověka ve své slávě v doprovodu všech andělů …” (Mt 25,31) Jsou jeho, protože jsou stvořeni skrze něho a pro něho: „neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebesích i na zemi, viditelné i neviditelné, Trůny, Panstva, Knížectva, Mocnosti; všechno bylo stvořeno skrze něho a pro něho.” (Kol 1,16). Jsou jeho ještě více, protože z nich udělal posly svého plánu spásy: „Což oni všichni nejsou duchové pověřeni službou, posílaní, aby sloužili těm, kteří mají zdědit spásu?” (Žid 1,14) Stejně tak se těší z tajemné a mocné pomoci andělů celý život církve. Církev se spojuje v liturgii s anděly, aby se klaněla Trojsvatému Bohu, vzývá jejich pomoc: „Přikaž svému svatému andělu přenést tyto dary na tvůj oltář …” Nebo v pohřebních obřadech: „Ať tě provází andělé …” nebo také v Cherubínskem hymnu z byzantské liturgie se slaví zvlášť památka některých andělů – sv. Michala, Gabriela, Rafaela a andělů strážných. Od dětství až k hodině smrti je lidský život obklopen ochranou andělů a jejich přímluvou. Každý věřící má u sebe anděla jako ochránce a pastýře, aby ho vedl k životu. Křesťanský život má již zde na zemi ve víře podíl na blaženém společenství andělů a lidí sjednocených v Bohu.