V dnešním evangeliu k nám Pán Ježíš promlouvá slovy: „Ale blahoslavené jsou vaše oči, že vidí, i vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám: Mnozí proroci a spravedliví toužili vidět, co vidíte vy, ale neviděli, a slyšet, co vy slyšíte, ale neslyšeli.“ Možná si ani neuvědomujeme, jak tato slova o vidění a slyšení souvisí s tématem výchovy a s tématem dobrého rodičovství, které si zvláštním způsobem uctíváme v rodičích Panny Marie, ve sv. Jáchymu a sv. Anně.
Položme si otázku, co je smyslem rodičovství? Skrze pozemské rodiče se učíme poznávat nebeského Otce. Ať si to uvědomujeme nebo ne, naše představa o Bohu velmi úzce souvisí s našimi rodiči. Pokud naši rodiče dobře splnili svou rodičovskou roli, pomáhá nám tato zkušenost na cestě k Bohu. Naopak, pokud nebyly takoví, jací měli být, tato představa nám vadí na cestě k pravému Bohu. I v pozemském rodičovství se objevuje princip Boží pedagogiky, který nás vede od lásky k věcem viditelným k lásce k věcem neviditelným, a od skutečností časných ke skutečnostem věčným, trvalým. Čím rodiče zjevují Boha? Předpokládá se, že každé dítě, každý nový člověk, je plodem lásky. Člověk, který předtím neexistoval, stává se skutečností skrze rodiče, skrze jejich vztah. Je to velkolepé. Neexistoval a najednou je díky svým rodičům. Je ovocem jejich vztahu. Kdyby se rodiče nemilovali, nebyl by. Boží stvořitelská moc se zde pokorně skrývá za rodiče. Skrývá se natolik, že rodiče, pokud nejsou čestní, mohou tuto skutečnost Božího Otcovství svým dětem zatajit a popřít.
Ale pokud jsou čestní, budou podobně jako matka synů Makabejských vyznávat: „Nevím, jak jste povstali v mém lůně; já vám nedarovala ani dech, ani život, ba ani údy jsem uměle neuspořádala na vytvoření každého z vás. Proto Stvořitel světa, který způsobuje vznik člověka a vytváří bytí všech věcí, opět vám dá dech i život ze svého milosrdenství, jak si vy nyní neceníte sebe pro jeho zákony.“ Skrze naše rodiče se zjevuje i Boží nezištnost a pokora. Oslavu a dík za svůj vznik a stvoření adresujeme přirozeně nejprve svým rodičům, které vidíme, až následně Bohu. Rodiče se mohou alespoň chvíli cítit jako Bůh Stvořitel, neboť skrze ně povstala nová bytost.
Tělesně se náš život začíná fyzickým spojením rodičů, oplodněním. Duchovně náš život koření v jejich vzájemném vztahu, a následně ve všem tom, co jsme viděli a slyšeli, tedy v našich pozemských zkušenostech. Už při svém početí dělá člověk první a základní zkušenost přijetí nebo nepřijetí, může utržit první a velké zranění. To zranění spočívá v tom, že je sice ovocem fyzického spojení rodičů, ale vůbec nemusí být ovocem jejich lásky. Případně jejich vzájemný vztah s novým člověkem nepočítá, nebo jej vědomě vylučuje. Člověku se nedostává nejzákladnější přijetí. A tato bolestná zkušenost se zapíše do lidského podvědomí a z ní pocházejí různé komplexy a neurózy. Proto vůbec není jedno, zda člověk přichází na svět v manželství, nebo mimo něj, zda přichází na svět jako ovoce zralé lásky, nebo nezodpovědné vášně.
Jako zpovědníci se velmi často setkáváme s tím, že se rodiče stěžují na své děti, a že na ně žalují. Někdy oprávněně a někdy jakoby úplně zapomněli, že jsou to jejich děti. Tyto děti jsou ovocem jejich vzájemných vztahů, které mohly být velmi daleko od skutečné lásky. Jsou ovocem jejich života. Každý člověk je ovocem vztahů. Především toho nejzákladnějšího, který rodiče prožívali v okamžiku jeho početí, ale i všech dalších, které pozoroval mezi rodiči, ale které zažíval i ve vztahu k sobě samému. Někdy se rodiče tak vyjadřují o svých dětech, že nás to nutí zamýšlet se nad tím, zda vůbec měli někdy tyto své děti skutečně rádi.
Ctít své rodiče znamená uznat s vděčností kořeny své vlastní bytosti. Je třeba ctít nejen dobré rodiče, ale i ty, kteří v rodičovství selhali. Neboť v úctě vůči rodičům je obsažena i úcta vůči sobě samému i vůči Bohu, který toto všechno zabudoval do svého podivuhodného plánu spásy. Vždy si musíme uvědomovat, že i kdyby nás vlastní rodiče nechtěli, je tu Bůh, který nás chtěl a chce. I kdybychom nebyli v plánu svých rodičů, v plánu Boha Stvořitele jsme určitě zahrnuti. Početí člověka je prvním dobrým skutkem ze strany rodičů vůči dětem.
V rodičovství se poprvé setkáváme s posláním člověka, být Božím obrazem, tedy zjevovat neviditelného Boha. Zjevovat Boha neznamená jen číst dětem Písmo svaté nebo probírat s nimi katechismus, ale především žít zjevené Slovo Boží, žít Boží Dobrotu. Žít tajemství Lásky, která miluje, i když trpí. Milovat bez ohledu na zásluhy. Milovat děti proto, že jsou vaše. Zjevovat Boha znamená nežít podle své lidské chytrosti a sobectví, ale žít tajemství Slova. Všude tam, kde člověk uskutečňuje Boží Slovo, zjevuje Boha, stává se skutečným obrazem Boha. V opačném případě zjevuje hřích, ďábla, zlého ducha. Toto je také tajemství nevěry mnoha dětí. Mnozí dnes nejsou mezi námi, protože jim rodiče svým životem nezjevovali Boha a jeho dobrotu, jeho odpovědnost a spravedlnost, jeho stálost v lásce. Dobrý otec i matka nabídne Bohu za své děti i svůj život: nežaluje na ně Bohu, ale přimlouvá se za ně, Bůh sám je tím dobrým Otcem, který dává svůj život.
Na pozadí toho, co jsme slyšeli, můžeme lépe pochopit, jaký zločin je potrat. Je to zkušenost zavržení. Zkušenost Zla hned na počátku lidské existence. Bůh člověka chce, ale člověk – otec a matka – ho zavrhují. Člověk je od prvního okamžiku stvořený pro Dobro, je určen k tomu, aby skrze zážitek lidské dobroty prožíval a poznával dobrotu Boha. A místo toho je tu první zkušenost – „likvidace jeho bytosti“. Děti potřebují zažívat ve stejné míře lásku a něžnost ze strany matky i otce. Když dítě nezažívá něžnost a přijetí ze strany některého z rodičů, může to vést k vážným poruchám v prožívání sexuální orientace. To není jen chyba špatného tisku a špatných filmů, především je to selhání rodičovské lásky.
Mše svatá je tajemstvím, zjevením a zážitkem Boží lásky, v níž se může uzdravit každá duše, co narazila na nedostatek lásky ze strany rodičů. Ve mši svaté se za nás obětuje Ten, jehož nazýváme Otcem budoucího věku. On pro nás obětuje všechno. Dává nám své Slovo, své Tělo i svého Ducha. Je pro nás Chlebem života. Bůh nás zve ke stolu své lásky, aby v nás uzdravil každý nedostatek lásky.