Apoštola Bartoloměje nazývá sv. Jan jeho vlastním jménem Natanael. V seznamech dvanácti apoštolů bývá Bartoloměj vždy jmenován před Matoušem. Jméno Bartoloměj je určitě rodové, protože jeho podoba výslovně odkazuje na jméno otce a znamená syn Tolomajov. Jeho otec byl ze vznešeného rodu. Jméno Nathanael znamená „Bůh dal”. Pocházel z Káně Galilejské.
O jeho apoštolském působení nemáme přesné zprávy. Podle historika Eusebiusa, jistý Pantaneus prý našel doklady o Bartolomějově přítomnosti dokonce až v Indii. Tam podle podání zanechal aramejský opis Matoušova evangelia. Svatý Jan Zlatoústý dokládá, že Bartoloměj na svých apoštolských cestách kázal o Kristu s velkým úspěchem, až se pohané podivovali nad rychlou změnou v mravech těch, kdo uvěřili. Podle tradice Bartoloměj šířil víru na Arabském poloostrově a v nynějším Turecku. V maloasijské Frýgii se sešel s apoštolem Filipem. Navštívil Lykaonii a putoval dále na východ až do Velké Arménie, respektive do země Šírván (dnes Ázerbajdžán a Dagestán). Nejstarší životopisy se shodují na místě jeho mučednické smrti, kterým se stala Arménie. Přesné místo a rok úmrtí nejsou zcela jasné.
Podle legendy působil v královské rodině Šírvánšáhů. Arménský král Polimeus měl dceru, která byla tak zuřivá, že musela být spoutána řetězy. Bartoloměj, jakmile o tom uslyšel, vešel ke králi a slíbil mu, že ve jménu Ježíše Krista jeho dceru uzdraví, jestliže on příjme křesťanskou víru. Král ochotně svolil. Bartoloměj se nad posedlou dívkou pomodlil a zbavil ji zlého ducha. Tento zázrak způsobil veliký údiv, a král i celý jeho dvůr i obyvatelé dvanácti měst uvěřili v Ježíše Krista. Tím však Bartoloměj proti sobě popudil pohanské kněze, jenž na něj poštvali králova bratra Astyagese, zarytého pohana, který ho úkladně zajal, uvěznil a krutě mučil. Údajně se tak stalo ve městě Deerbent na břehu Kaspického moře. Bartoloměj byl odsouzen k tzv. perskému trestu smrti. To znamenalo, že byl nejprve stažen z kůže a posléze ukřižován hlavou dolů.
Bartolomějovy ostatky prodělaly složitou cestu. Na počátku 6. století je dal východořímský císař Anastasius I. přenést do mezopotámské Dury, později se relikvie dostaly na ostrov Lipari u Sicílie (v 8. století) a v roce 809 do jihoitalského města Beneventa v Kampánii. Odtud byly roku 983 přeneseny německým císařem Otou III. do Říma, do hrobky, kterou nechal postavit v chrámu sv. Bartoloměje nacházejícím se na ostrově v Tibeře nedaleko Kapitolu. V 11. století získala katedrála v Canterbury paži svatého Bartoloměje. Lebka svatého Bartoloměje je od roku 1238 uložena v kostele svatého Bartoloměje ve Frankfurtu nad Mohanem, který se nazývá císařskou katedrálou, “Kaiserdom”. Část ostatků tohoto apoštola získal také Karel IV. pro svatovítskou katedrálu v Praze. Některé z jeho ostatků jsou uloženy v Kostele Neposkvrněného početí Panny Marie v Ostravě
Kult svatého Bartoloměje je vzhledem k tomu, kde všude se nachází jeho relikvie, hojně rozšířen po celé Evropě. Ze všech světců nejvíce kostelů a svatyní v naší zemi je zasvěceno právě svatému Bartolomějovi. Tento mučedník byl vždy velmi uctívaný, a tak není divu, že je patronem mnoha měst a živností. Je patronem Arménie, Frankfurtu nad Mohanem, Maastrichtu, Altenburgu, Lutychu, u nás například Plzně. Z živností je patronem řezníků, koželuhů, zpracovatelů kůže, lovců kožešin, ševců, krejčích, obuvníků, knihvazačů; také pastevců, sedláků, vinařů, pekařů, obchodníků s olejem, sýrem a solí; sádrařů, štukatérů, i horníků. Vzýván je proti kožním chorobám, nervovým a neurologickým chorobám, proti škubům svalů.
Svatý Bartoloměj je v umění často znázorňován. Velmi známá je scéna z Posledního soudu v Sixtinské kapli, ve které Michelangelo zobrazil sv. Bartoloměje, jak drží v pravé ruce koželužský nůž a v levé ruce vlastní kůži, na níž umělec zanechal svůj autoportrét. Dalšími atributy jsou nůž, kniha, svitek spisů, prapor, někdy kříž.
Evangelium, které jsme četli, nám ukazuje, jak má probíhat evangelizace. Filip, učedník Pána Ježíše, potkal Natanaela a řekl mu: „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i Proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta.“ Všimněme si, že Filip nezačíná svou evangelizaci, jakýmsi okružním rozhovorem o počasí nebo o politice. Filip velmi dobře ví, že každý člověk, alespoň podvědomě, touží po spáse. Vzdor se často týká lidské hříšné stránky církve, ale ne Ježíše Krista. Křesťan není ten, kdo schvaluje řád tohoto světa, o kterém Boží Slovo zjevuje, že leží v moci zlého. Podobně jako ateisté, ani my nejsme spokojeni se světem. K pokoji nás přivádí skutečnost, že jsme našli Mesiáše a v něm řešení osobních i světových problémů. Věřme tomu, že mnozí z těch, kteří do kostela nevstoupí, touží možná ještě upřímněji po spáse než ti, kteří přijdou jen na Vánoce. A my máme co říci lidem. Ale často se setkáváme s pravdou, že ani mnozí, kteří chodí do kostela, Mesiáše ještě nenašli. Nenašli Spasitele pro svůj osobní život. Spása v člověku působí podle míry jeho víry, podle míry jeho odevzdanosti Bohu skrze Ježíše Krista.
Natanael má předsudek, který se dotýká místa původu mesiáše. Nazaret zřejmě nebyl dobrým a vzorným městem. Nezdá se mu, že by právě odtud mohla přijít Spása světa. Filip ho zve: „Pojď a přesvědč se!“ Jako lék na jeho pochybnost mu nabízí možnost zkušenosti. Na co se měl přijít podívat? Především jej bylo třeba přivést přímo k Ježíši. Dnes bychom mohli říci, přivést ho k četbě Písma svatého, naučit ho komunikovat s Bohem skrze osobní modlitbu. Ale také ho přivést k těm, kteří již uvěřili před ním. Podívat se na ně. Zeptat se jich: „Proč jdou za Ježíšem? Co pro ně osobně Ježíš znamená?“
Když přivádíme druhé k Ježíši, nemusíme mu je představovat, neboť On je dokonale zná. Zná jejich dobrá i slabá místa. „Když Ježíš viděl přicházet Natanaela, řekl o něm: „Hle, pravý Izraelec, v němž není lsti.““ Jakub, praotec a patriarcha, dostal jméno lstivý. Sám Bůh mu změnil jméno na Izrael. Ale Izrael se v celých dějinách spásy objevuje jako lstivý. A přece, toto není pravá tvář Izraele. Pravý Izraelita je člověk beze lsti a přetvářky. Bohu se líbí právě ti, kteří se neumí přetvařovat.
„Natanael se zeptal: „Odkud mě znáš!“ Ježíš mu odpověděl: „Dříve než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkem.“ Možná si Filip myslel: „přivedl jsem k Ježíši nového učedníka“ Evangelium nám však odhaluje, že Ježíš si jej už dávno předtím všiml. Evangelista neříká o tom, co bylo pod tím fíkovníkem. Můžeme se podle reakce Natanaela domnívat, že šlo o něco velmi vnitřní a intimní, co mohl vědět jedině Bůh a on sám. Možná právě proto následovalo úžasně vyznání, kterým předběhl dokonce apoštola Petra: „Mistře, ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele!“ Přímé setkání s Kristem udělalo to, co nedokázal Filip, zlomilo jeho předsudky, které byly hluboko v něm zakořeněné.
„Ježíš mu odpověděl: „Ty věříš proto, že jsem ti řekl: ‚Viděl jsem tě pod fíkem‘? Uvidíš věci daleko větší.“ Čistota srdce vede k nahlížení. Bartoloměji je přislíben stejný zážitek, jak prožíval patriarcha Jakub. „Amen, amen, pravím vám, uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka.“ Možná apoštol Bartoloměj nosil v sobě živou touhu najít ten tajemný žebřík do nebe, který viděl patriarcha Jakub. Ježíš mu zjevuje, že On je tím přemostěním mezi nebem a zemí. Ježíš a jeho kříž tvoří tento tajemný žebřík, po kterém andělé sestupují na zem a lidé vystupují k Bohu.