Dnes nám církev nabízí pohled do života dvou mužů. Když se podíváme na jejich životní styl, lekneme se. Jejich životní styl je naprosto nepohodlný. My máme tendenci udělat si život trochu snesitelnější, oni naopak tento pozemský život prožívali v přísné askeze, která se nám zdá nepochopitelná. Církev dnes takové skutky umrtvování od nás nežádá.
Co nám tedy ještě dnes mohou říci tito dva obyvatelé jeskyně, kteří od sebe utrpením odháněli spánek a usilovali o trvalou bdělost. Můžeme říci, že jejich život se podobal Kristovu umírání. Možná velmi dobře pochopili tajemnou spojitost mezi vykoupením a dobrovolným utrpením. Možná, kdyby žili dnes, nazvali bychom je extravagantními lidmi. I když Bůh od nás nežádá takové mimořádné oběti, ale oběť nepřestal od nás vyžadovat. Písmo Sv. zachovalo Ježíšův výrok: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě!“
Tento příkaz: „Zapři sám sebe!“ – platí pořád. Zapři své sobectví, vezmi kříž svého každodenního života, protože Bůh tě právě pro tento kříž zapíše do své knihy života. Ten, kdo pro Krista život ztratí, nalezne ho. Sv. Pavel nám dává v listu Filipanům návod ke svatosti: „Bratři, vždy se radujte v Pánu! Opakuji: Radujte se!“ Můžeme se zeptat: Je možné přikázat radost. Radost se dá způsobit, ale ne přikázat, aspoň nám se to tak zdá. Existuje však radost, která pramení z víry. Je to jásot duše, o kterém mluví Panna Maria v Magnifikátu a to radost pramenící z jistoty víry, z jistoty toho, že se splní to, co Pán přislíbil. Předmětem naší radosti je blažená naděje, že dostaneme to, co nám Pán přislíbil. Avšak předpokladem této radosti je naše šlechetnost.
„Vaše šlechetnost ať je známa všem lidem.“ Co je to šlechetnost? Můžeme říci, že je to spravedlnost lidského života, prožívaná ve vztahu k bližním. Cosi, co všichni podvědomě od nás očekávají a co nejvíce otevírá lidské srdce slovu evangelia. Pramenem radosti a našeho úsilí o šlechetnost je blízkost Pána.
„Pán je blízko.“ Bůh nám všem je velmi blízko. Svatí Otcové říkali, že Duch Svatý je duší naši duše. Bůh je nám blíže než my sami sobě a miluje nás víc než my sami sebe.
„O nic nebuďte ustaraní. Ale své žádosti o všechno přednášejte Bohu modlitbou a poníženou prosbou se vzdáváním díků.“ Na jiném místě nám apoštol doporučuje: „Na Boha uvalte všechny své starosti a On se postará.“ Apoštol neříká: „O nic se nestarejte!“ Ale „O nic nebuďte ustaraní!“, že Otec který krmí nebeské ptactvo a šatí polní lilie bude šatit i nás. Věřící péče vede k tomu, že svůj problém dokážeme odevzdat Bohu s poníženou prosbou, ale i se vzdáváním díků.
Radost z víry, šlechetnost z víry, vědomí blízkosti Boží, důvěra z víry, spolehnutí na Boha, toto vše vede k zážitku míru, který vychází z Boha, klid, který převyšuje každou představu. Neklid je jakoby zemětřesením duše. Naše duše potřebuje tento pokoj, aby naše myšlenky a naše srdce zůstaly v Kristu Ježíši.
„Ostatně, bratři, mějte zájem o vše, co je pravdivé a šlechetné, co je spravedlivé a čisté, co je milé a čestné, co je čestné a chvalitebné!“ Mohli bychom to vyjádřit dnešní terminologií. Bratři zajímejte se o všechno pozitivní, všechno, co vás, jakkoli může přiblížit k poznání Boha.
„Dělejte, co jste se ode mě naučili, co jste přijali, slyšeli a na mně viděli A bude s vámi, Bůh pokoje.“ Kéž by každý jeden z nás sloužil pro druhého jako živý vzor. Pak není třeba mnoho slov. Protože slova hýbou, ale příklady táhnou.