Dnešní svátek se slaví na památku posvěcení baziliky sv. Františka v Assisi. Základní kámen tohoto chrámu položil papež Řehoř IX. roku 1228, hned druhý den po vyhlášení Františka za svatého. Tělesné pozůstatky svatého Františka přenesly ve slavnostním doprovodu z kaple svatého Jiřího do nového chrámu dne 25. května 1230. Papež Inocent IV. chrám slavnostně posvětil dne 25. května 1253. Papež Benedikt XIV. dne 25. března 1754 povýšil chrám na patriarchální baziliku a papežskou kapli. Ve své konstituci Fidelis Dominus při této příležitosti napsal:
„Pán je věrný ve svých výrocích, protože ve Svatém písmu často prohlašuje, že povýší ty, o kterých zjistí, že se pokorou podobají jeho Synu. A nejen v Království nebeském je obdivuhodně ověnčil slávou a ctí, ale ve své moudrosti zařídil, aby se i na zemi uchovával příklad jejich života slavením vzpomínky na ně, a tak aby se probouzela a mocněla víra v lidech. A vidíme, že právě při povýšení svatého Františka se to zřetelně projevilo. On, pokud žil na zemi, neustále usiloval být ničím před sebou samým i před jinými. A jakmile ho církev nezměnitelným rozhodnutím a slavnostním prohlášením včlenila do sboru svatých, Božích přátel, kteří spolu s ním kralují v nebesích, je slaven a uctíván po celé zemi. A jeho tělo, na němž až do smrti nesl znaky Kristova umučení, a která nebesa oslavila mimořádnými znameními a zázraky, zbožný lid svou úctou tak proslavil, že si zasloužilo, aby jeho hrob byl slavný a ve větší úctě jako nádherné hrobky mocných tohoto světa.
A vskutku, sotvaže uplynuly dva roky od jeho smrti, už se začalo jednat o místě, kde se mají uložit pozůstatky Božího služebníka. Za tímto účelem město Assisi nabídlo vhodné místo a pozemek u hradeb města Assisi. Náš předchůdce Řehoř IX. tento pozemek převzal do právního vlastnictví Apoštolské Stolice a rozhodl, že chrám, postavený na tomto místě, nebude podřízen nikomu jinému pouze Apoštolské Stolici. Potom, když tentýž papež Řehoř IX. v samém městě Assisi zapsal slavného Patriarchu do Katalogu svatých, vlastnoručně položil základní kámen ke stavbě a budoucí chrám ustanovil za hlavu a matku řádu Menších bratrů. I jiné věci prozíravě nařídil a jeho nástupci, římští papežové, v tom pokračovali poté, co tělesné pozůstatky svatého Františka v nádherném a slavnostním doprovodu přenesl do chrámu. Uložili je na vyvýšeninu uprostřed chrámu, a v neděli před svátkem Nanebevstoupení Páně roku 1253 chrám slavnostně posvětili.
Chceme tedy kráčet ve šlépějích tolika našich předchůdců, a proto s radostí jsme se rozhodli rozmnožit jeho lesk a slávu. Především nás k tomu vybízí přesvědčení, že právem můžeme doufat, že k jeho orodování Bůh tím více bude ochraňovat svou církev, čím více slavnostních rozhodnutí vydá Apoštolská církev k uctění jeho světlé památky. Proto tímto naším natrvalo platným rozhodnutím povyšujeme uvedený chrám svatého Františka na patriarchální baziliku a papežskou kapli.“
V dnešním prvním čtení jsme spolu se sv. Janem nahlédli do nebe. I tato knize, byť v pořadí poslední v kánonu NZ knih, je stejně důležitá, jako ty předchozí. Evangelia končí Nanebevstoupením Pána Ježíše, tedy ukazují nám oslavení Ježíše, Mesiáše. Skutky apoštolské nám popisují Sestoupení Ducha Svatého a jeho mohutné účinky v počátcích církve. Listy apoštolské nám zachovávají zdravou nauku. Avšak kniha Zjevení svatého Jana nám podává jakýsi nástin duchovní historie lidstva až po její završení. Sv. Jan píše o tom, že „viděl nová nebesa a novou zemi, dřívější nebesa a dřívější země zmizely, ani moře už není.“ Sv. Jan nehlásá to, co hlásají některé sekty, že budeme a můžeme navěky žít v pozemském ráji, tedy na této zemi. Spolu se Sv. Petrem apoštolem hlásá, že tento svět pomine, že zanikne v ohni. Musí zaniknout, protože jak hříšný člověk musí zemřít, tak i tento svět je plný zkaženosti. Tento svět je místem lidské svévole a neposlušnosti. Naše civilizace je naším výdobytkem. Jsme pyšní na to, co všechno jsme vytvořili. Ale už dnes můžeme vidět kam vede naše šafáření, které nechce brát a nebere ohled na Boha a jeho svatou vůli a není nám z toho dobře.
Svatý Jan „uviděl svaté město, nový Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha; bylo vystrojeno jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha.“ Je to město, svaté město a zároveň Nevěsta. Tedy město a zároveň živý organismus, jedno tělo. Tělo tak moudře vytvořené z živých lidí, jako je naše tělo vytvořené z jednotlivých buněk. Tělo spaseného lidstva. Tělo a zároveň město, nádhernější než korálový útes. A tak jako buňky jednoho těla jsou spojeny bez bariér, tak i lidé tohoto města budou žít v absolutní otevřenosti a důvěře vůči sobě samým navzájem i vůči Bohu.
Je to Město, které již nepotřebuje chrám, protože ono samo je stánkem Božím mezi lidmi. „Hle, Boží stan mezi lidmi! Bůh bude s nimi přebývat; oni budou jeho lidem, a on, Bůh s nimi, bude jejich Bohem.“ I z těchto slov můžeme pochopit, že všichni, kdo kráčejí ke Spáse mají nebeskou naději a ne jen pozemskou naději. Předmětem naší naděje je Bůh uprostřed nás, Živý Bůh uprostřed nás. Bůh Živý v člověku. Bůh Živý v lidstvu. Boholidský organismus, kde vše stoprocentně funguje, neboť přijalo zákon lásky – poslušnost Bohu.
„On jim setře každou slzu z očí: nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest už nebude, protože co dříve bylo, pominulo.“ Dokud se toto všechno nestane, jsme plní smutku. Ale tento zármutek není hříšný, neboť je to pláč, který vyvěrá z touhy po Bohu. A je to tentýž pláč, který Ježíš blahoslaví ve svých blahoslavenstvích. Starý svět pomine. „A ten, který seděl na trůně, řekl: „Hle, všechno tvořím nové!“ Závěr dějin je obnova všeho v Kristu a skrze Krista. Tato slova jsou spolehlivá a pravdivá.