V západní liturgii má tento svátek název „Obětování Páně“. Ve východní liturgii se tento svátek nazývá svátkem „Setkání Páně“ – na památku toho, že Simeon v dítěti „Ježíš“ rozpoznal Mesiáše a Pána, kterého nazval také „Světlo k osvícení pohanů a ke slávě Izraele“. Evangelium nám říká: „Když nadešel pro ně, podle Mojžíšova zákona, den očišťování, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, představit ho Pánu jak předepisuje Pánův zákon.“ Zkusme z tohoto stručného výroku vyvodit několik závěrů pro svůj osobní ale také i rodinný duchovní život.
„Přinesli Ježíše do chrámu.“
Podle starověkých představ Jeruzalémský chrám představoval rajskou zahradu, ve které Bůh i člověk přebývali v důvěrném společenství. Přivést někoho do chrámu tedy může značit i to, že jej uvedeme do společenství s Bohem. V praxi to znamená mluvit dětem o Bohu, vydávat před nimi svědectví o tom, co Bůh pro nás představuje. Každý otec i matka dluží dětem toto svědectví. Krásný vzor svědectví matky svým dětem ukazuje kniha Makabejských: Matka promlouvá svým synům, které povzbuzuje k mučednictví: „Nevím, jak jste vznikli v mém lůně. Já jsem vám nedarovala ani ducha a ani život, ani jsem nikomu z vás nedala dohromady všechny části těla. Proto tedy Stvořitel světa, který dává vzniknout člověku při zrození a zná původ všech věcí, vám ve své milosti daruje život znovu, když nyní dáváte přednost jeho zákonům před sebou samými.“
Každý otec a každá matka dluží dětem pravdivé svědectví o jejich skutečném Otci a Původci. Nejen svět kolem nás, ale i nás samých stvořil ten, který je na nebesích a který je Všemohoucí. Je třeba aby oba rodiče spolu vydali toto svědectví svým dětem o jejich zázračném původu, o úžasnosti Boha, který je stvořil skrze jejich lidskou lásku, neboť svědectví dvou vyznívá přesvědčivější. Přivést dítě do chrámu může také znamenat, učit ho modlit se, tedy komunikovat s Bohem, obracet se na Boha nejen úřední modlitbou církve, ale také z vlastního srdce. Nejlepší je, když dítě vidí rodiče, jak se oni modlí, jak se oni chovají k Bohu, jaké místo mu dávají ve svém životě.
„představit ho Pánu“.
Představit Pánu, znamená uznat Boží svrchovanost nad tímto darem, kterým je dítě a ukázat Bohu jak se těšíme z přijatého daru a jak jsme za něj vděčný. Představit ho Pánu, však může znamenat i to, že budeme Bohu mluvit o svém dítěti, čili budeme se za své děti modlit. A znovu to může značit: vovést dítě do tajemství víry. Víra to je důvěrný vztah k Bohu Otci skrze Ježíše Krista, Božího Syna. Víra je základní dar Ducha Svatého. I mezi námi křesťany jsou stále bratři a sestry, kteří vůbec nevědí, co to je mít osobní a důvěrný vztah k Bohu. Lidé, kteří nikdy s Bohem osobně nemluvili. Který nikdy nevyznali: „Bože, ty jsi můj Bůh, už od úsvitu se vinu k tobě, za tebou prahne moje duše, za tebou touží i mé tělo.“ Nikdy osobně s Pánem Bohem nemluvili, byť chodí možná i denně na mši svatou . Ve styku s Bohem používají stále jen modlitební knížku, ale nikdy se mu osobně nepředstavili. Nemluví Bohu o svém životě. Nevědí, co to je osobní modlitba. A přitom osobní modlitba je tak jednoduchá jako naše slova a myšlenky.
„jak předepisuje Pánův zákon.“
Rodiče, kteří neuznávají Boží zákon nad sebou, nejsou dobrými rodiči. Dají sice život tělu, ale neukážou pravý život duše. Hříchem nivočí to, čemu dali život. Velmi často slyšíme vzdech: „však jsme mu dali všechno!“ Toto ale není poslání rodičů. Ani nesmírně dobrotivý a milosrdný Bůh nám nedává vše o co prosíme, nýbrž jen to, co je prospěšné pro nás. Poslání rodičů je i v tom, umět říci „ne“ svým dětem, pokud chtějí něco, co není v souladu s Božím zákonem. Rodiče mají svým životem vydat svědectví poslušnosti Božímu zákonu, který nám byl dán jako návod na cestu ke svobodě.
Události popsané v dnešním evangeliu nám odhalují pár duchovních zákonů, které platí pro setkání osoby člověka s osobou Syna Božího. Především nám odhalují snahu Boha setkat se s námi. Někteří z otců říká, že bychom se s ním nemohli setkat, kdyby se on sám nejprve nechtěl setkat s námi.
Dnešní evangelium odhaluje i jiný zákon. Simeon je na toto setkání s Kristem „vedený Duchem Svatým“. Toto dítě Ježíš, které se navenek ničím nelišilo od ostatních dětí, bylo v Duchu Svatém zvláštně rozpoznáno. Duch Svatý zjevil Simeonovi, že toto je „Světlo k osvícení pohanů a ke slávě Izraele“. Před podobným problémem stojíme, když jedeme ke sv. přijímání. Vidíme oplátku, jako mnoho jiných oplátek. Navenek se tato oplátka neliší od jiných. Jen Duch Svatý mi může zjevit a vnitřně mě v tom utvrdit, že toto je opravdu Kristus, že je to jeho pravé a životodárné tělo. Tedy první předpoklad sv. přijímání, je vedení zjevujícím Duchem Svatým, který vzbuzuje v mém srdci víru v Ježíšovo Slovo. On říká: „Toto je mé tělo“ a já věřím, neboť Duch Svatý mi to zjevuje.
Duch Svatý je důležitý také ve druhém pravidle. Sv. přijímání nebo jako po latinsky řekneme comunio, což znamená „sjednocení“, může nastat jen tehdy, když máme téhož Ducha, jakého má Kristus. A protože měl Simeon Ducha Svatého a On v něm vzbudil víru, proto poznal v dítěti Ježíši očekávaného Spasitele a vyznal svou víru.