Dnes slavíme Křest Páně. Sv. Hypolit o tajemství dnešního svátku říká: „K Janovi přišel Ježíš a byl od něj pokřtěn. Jaká neuvěřitelná událost! Nekonečný proud, který oblažuje Boží obec, je omýván trochou vody. Nepochopitelný pramen, jenž dává vzejít životu všech lidí a nemá konce, se ukryl ve skrovných a pomíjejících vodách. Ten, jenž je všude přítomen a nikde není nepřítomen, nepochopitelný andělům a neviditelný lidem, přichází podle vlastního rozhodnutí ke křtu. A hle, otevřelo se mu nebe a ozval se hlas: To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.“
Ježíšův křest není totéž jako náš. My všichni jsme se narodili postižení dědičným hříchem. Chybí nám prvotní svatost a dokonalost, kterou Bůh od nás právem očekává. Chybí nám Boží život. Ježíš jako Bohočlověk nepotřeboval křest na odpuštění hříchů a očištění. Tím, že sestupuje do vody, kde se dříve křtili hříšníci, bere na sebe jejich hříchy, podobně jako když čistý člověk vstoupí do vody, kde se před ním myli špinaví, zašpiní se. Proto i sv. Jan Křtitel může prohlásit: „Hle Beránek Boží, který snímá hříchy světa.“ Ježíš bere na sebe hříchy, které budou očištěné jeho krví. Staví se ke svému stvoření plně zodpovědně. Jeho křest je jakýmsi vyjádřením solidarity s hříšným lidstvem.
I dnes můžeme mluvit o Zjevení Páně. Zatímco návštěva tří králů představovala Zjevení Páně pohanským národům, při Ježíšově křtu bylo zjeveno nejniternější tajemství Boha vyvolenému lidu. Celá Nejsvětější Trojice se účastní velikého zjevení na břehu Jordánu. Otec nechává slyšet svůj hlas a vydává svědectví o svém Synu, Ježíš je představen jako Syn Boží a Duch svatý sestupuje na něj viditelným způsobem. Pravda, kterou prorok Izaiáš ohlašoval zastřeně: „Hle můj Služebník, kterého podporují, můj vyvolený, v němž jsem si zalíbil. Vložil jsem na něj svého Ducha; národům přinese právo“, zazářila nyní ve svém plném mesiášském významu. Výraz „můj služebník“ je nahrazen slovy „můj milovaný Syn“, které mnohem zřetelněji poukazují na Kristovu Božskou přirozenost. Duch svatý, kterého má Ježíš plně, protože je Syn Boží, se zjevuje nad ním viditelným způsobem. Bůh mluví osobně a veřejně a všechen přítomný lid slyší jeho hlas.
Ježíšův křest je jakoby úředním uvedením do jeho spasitelského poslání. Otec a Duch svatý dávají záruku, že Ježíš je Syn Boží a představují jej světu, aby svět přijal jeho poselství. Sv. Peter, svědek Ježíšova křtu, v řeči ke Kornéliovi představil tuto událost jako začátek Pánova apoštolského života: „Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po celém Judsku. Jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel.“ (Sk 10,37-38).
Ve všech uvedených textech se o Ježíši říká, že byl naplněn a „pomazán“ Duchem svatým. Stejně jak se jeho pozemský život začal početím z Ducha svatého, i jeho apoštolský život se začal zvláštním působením Ducha svatého. Duch svatý se naplno zmocnil Ježíše a vedl ho při plnění jeho poslání. Totéž se stává s křesťanem. Křtem se rodí pro život v Kristu působením Ducha svatého, který jej činí spravedlivým, obnovuje celé jeho bytí a dělá z něj Božího Syna. Když vyroste a má vědomě a zodpovědně přijmout na sebe závazky vyplývající z křesťanského života, Duch svatý se mu ve svátosti biřmování znovu daruje, aby ho posílil ve víře a udělal z něj efektivního Kristova svědka. Celý život křesťana se rozvíjí pod vlivem Ducha svatého.
Dnes na svátek Křtu Páně se nám nabízí zamyšlení nad našim křtem. Proč člověk potřebuje křest? Proč Bohu nestačí skutečnost, že jsme se narodili do světa jako lidské děti? Vše souvisí s prvotním rozhodnutím člověka v Ráji a ztrátou Božího života. Člověk se svou nesprávnou volbou přiklonil na stranu svého svůdce – ďábla. Od té chvíle celý náš lidský svět leží v moci zlého. Ďábel si na člověka dělá nárok. Člověk se do jeho moci dostal tím, že mu uvěřil proti Bohu. Kristus nás vysvobozuje zpod této zvrácené moci. Vírou v Ježíše jsme vykoupení. A tuto víru vyjadřujeme i vnějším znakem křtu. Ve křtu jsme znovu přijímání za Boží děti.
Bůh spojil Spásu se svátostí křtu, ale sám sebe neomezil pouze na svátost. Koncil říká v Gaudium et Spes: „Musíme být přesvědčeni, že Duch svatý dává všem možnost, aby se přičlenili k tomuto velikonočnímu tajemství způsobem, který zná jedině On.” Tím se nám chce říci, že Bůh zná i jiné cesty spásy než je cesta křtu. Ohlašování a víra je vždy nutná. Neboť bez hlásaní slova nemůže být víra a bez víry se nikdo nemůže Bohu líbit, ale už prvotní církev uznávala kromě klasické formy křtu vodou i křest krví a to tehdy, když někdo pro Krista vylil svou krev i když ještě nebyl pokřtěn vodou. Podobně uznávala vždy i křest touhy. Když člověk hledá spásu a touží po ní, i když se nesetkal s někým, kdo by ho pokřtil vodou.
Na jiném místě tatáž encyklika říká: „Proto by nemohly být spasení lidé, kteří vědí, že Bůh prostřednictvím Ježíše Krista založil církev jako nutnou a přesto by do ní nechtěli vstoupit nebo v ní vytrvat. Bůh sice může cestami, které zná jen On, přivést lidi, kteří bez vlastní viny neznají evangelium k víře, bez níž se nelze líbit Bohu, přesto však připadá církvi povinnost a zároveň i svaté právo hlásat evangelium. Proto si misijní činnost uchovává dnes tak jako vždycky svůj plný význam a naléhavost. ”
Svátostnou skutečnost vyplývající z trojitého ponoření a ze vzývání Nejsvětější Trojice dobře vystihl sv. Irenej: „Když jsme se znovu zrodili křtem jménem těchto tří Osob, byli jsme při tom druhém narození obohaceni dobry, která jsou v Bohu Otci skrze jeho Syna s Duchem svatým. Pokřtění přijímají Božího Ducha. Duch jejich odevzdává Slovu, to je Synu. A Syn jich odevzdává Otci a Otec jim uděluje neporušitelnost.“ Podobne učí sv. Gregor teolog: „Všichni, kteří jsme pokřtěni, už nepatříme ďáblu, ale Bohu, proto žijme důstojně svého povolání.“ a sv. Ambrož říká: „Uvažuje, když jsi byl pokřtěn, odkud pochází křest, pokud ne z Kristova kříže, z Kristovy smrti. Celé tajemství je v tom, že trpěl za tebe. V něm si vykoupen, v něm si spasen.“
Sv. Hypolitem sem začal a ním aj ukončím túto promluvu: Otec nesmrtelnosti seslal na svět nesmrtelného Syna, své Slovo; ten přišel k lidem, aby je omyl vodou a Duchem. Když nás obnovil k neporušitelnosti duše i těla, vdechl do nás ducha života a obklopil nás ze všech stran neporušitelnou výzbrojí. Jestliže se tedy člověk stal nesmrtelným, bude i bohem…. A když se skrze vodu a Ducha Svatého v koupeli znovuzrození stává bohem, je jisté, že po vzkříšení bude Kristovým spoludědicem. Kdo tedy s vírou sestupuje do této koupele znovuzrození, odříká se ďábla a spojuje se s Kristem; odmítá nepřítele a vyznává, že Kristus je Bůh, svléká otroctví a odívá se darovaným synovstvím; od křtu se navrací jasný jako slunce a vyzařuje paprsky spravedlnosti; a co je nejdůležitější, stává se synem Božím a spoludědicem Kristovým. Jemuž buď sláva a moc spolu s jeho nejsvětějším, dobrým a životodárným Duchem nyní i vždycky i po všechny věky věků. Amen.