Dnes slavíme Křest Páně. Ježíšův křest není totéž jako náš. My všichni jsme se narodili obtíženi dědičným hříchem. Chybí nám prvotní svatost a dokonalost, kterou Bůh od nás právem očekává. Chybí nám Boží život. Ježíš se narodil jako Bohočlověk. Nepotřeboval křest na odpuštění hříchů a očištění. Tím, že sestupuje do vody, kde se dříve křtili hříšníci, jakoby na sebe vzal jejich hříchy. Je to něco takové, jako když čistý člověk vstoupí do vody, kde se před ním myli špinaví, zašpiní se. Proto i sv. Jan Křtitel může prohlásit: „Hle Beránek Boží, který snímá hříchy světa.“ Ježíš bere na sebe hříchy, které budou očištěné jeho krví. Jeho křest je jakýmsi vyjádřením solidarity s hříšným lidstvem.
I dnes můžeme hovořit o Zjevení Páně. Zatímco návštěva tří králů, představovala Zjevení Páně pohanským národům, při Ježíšově křtu, bylo zjeveno nejniternější tajemství Boha, svému vyvolenému lidu. Celá Nejsvětější Trojice se účastní velikého zjevení na břehu Jordánu. Otec nechává slyšet svůj hlas a vydává svědectví o svém Synu, Ježíš je představen jako Syn Boží a Duch Svatý sestupuje na něj viditelným způsobem. Pravda, kterou prorok Izaiáš ohlašoval zastřeně: „Hle můj Služebník, kterého podporuji, můj vyvolený, v němž jsem si zalíbil. Vložil jsem na něj svého Ducha; národům přinese právo“, zazářila nyní ve svém plném mesiášském významu. Výraz „můj služebník“ je nahrazen slovy „můj milovaný Syn“, které mnohem zřetelněji poukazují na Kristovu Božskou přirozenost. Duch Svatý, kterého má Ježíš plně, protože je Syn Boží, se zjevuje nad ním viditelným způsobem. Bůh mluví osobně a veřejně a všechen přítomný lid slyší jeho hlas.
Ježíšův křest, je jakoby úředním uvedením do jeho spasitelského poslání. Otec a Duch Svatý dávají záruku, že Ježíš je Syn Boží a představují jej světu, aby svět přijal jeho poselství. Sv. Petr, svědek Ježíšova křtu, v řeči ke Kornéliovi, představil tuto událost jako začátek Pánova apoštolského života: „Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po celém Judsku. Jak Bůh pomazal Duchem Svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel.“ (Sk 10,37-38). Petrova slova jsou ozvěnou toho, co říkal prorok Izaiáš a o čem psali evangelisté.
Ve všech uvedených textech se o Ježíši říká, že byl naplněn a pomazán Duchem Svatým. Stejně, jak se jeho pozemský život začal početím z Ducha Svatého, jeho apoštolský život se začal zvláštním působením Ducha Svatého. Duch Svatý se naplno zmocnil Ježíše a vedl ho při plnění jeho poslání. Totéž se analogický stává s křesťanem. Křtem se rodí pro život v Kristu působením Ducha Svatého, který jej činí spravedlivým, obnovuje celé jeho bytí a dělá z něj Božího Syna. Když vyroste a má vědomě a zodpovědné přijmout na sebe závazky vyplývající z křesťanského života, Duch Svatý se mu ve svatosti biřmování znovu daruje, aby ho posílil ve víře a udělal z něj efektivního Kristova svědka. Celý život křesťana se rozvíjí pod vlivem Ducha Svatého.
Dnes, na svátek Křtu Páně, se nám nabízí zamyšlení nad našim křtem. Proč člověk potřebuje křest? Proč Bohu nestačí skutečnost, že jsme se narodili do světa jako lidské děti? Vše souvisí s prvotním rozhodnutím člověka v Ráji a ztrátou Božího života. Člověk se svou nesprávnou volbou přiklonil na stranu svého svůdce – ďábla. Od té chvíle, celý náš lidský svět leží v moci zlého. Ďábel si na člověka dělá nárok. Člověk se do jeho moci dostal tím, že mu uvěřil proti Bohu. Kristus nás vysvobozuje zpod této zvrácené moci. Vírou v Ježíše jsme vykoupeni. A tuto víru vyjadřujeme i vnějším znakem křtu. Ve křtu jsme znovu přijímání za Boží děti.
Bůh spojil Spásu se svátostí křtu, ale sám sebe neomezil pouze na svátost. Koncil říká v Gaudium et Spes: „Musíme být přesvědčeni, že Duch Svatý dává všem možnost, aby se přičlenili k tomuto velikonočnímu tajemství způsobem, který zná jedině On.“ Tím se nám chce říci, že Bůh zná i jiné cesty spásy, než je cesta křtu. Ohlašování a víra je vždy nutná, neboť bez hlásání slova nemůže být víra a bez víry se nikdo nemůže Bohu líbit, ale už prvotní církev uznávala, kromě klasické formy křtu vodou i křest krví a to tehdy, když někdo pro Krista prolil svou krev i když ještě nebyl pokřtěn vodou. Podobně uznávala vždy i křest touhy, když člověk hledá spásu a touží po ní, i když se nesetkal s někým, kdo by ho pokřtil vodou.
Na jiném místě, tatáž encyklika říká: „Proto by nemohly být spasení lidé, kteří vědí, že Bůh prostřednictvím Ježíše Krista, založil církev jako nutnou a přesto by do ní nechtěli vstoupit nebo v ni vytrvat. Bůh sice může cestami, které zná jen On, přivést lidi, kteří bez vlastní viny neznají evangelium k víře, bez níž se nelze líbit Bohu, přesto však připadá církvi povinnost a zároveň i svaté právo hlásat evangelium. Proto si misijní činnost uchovává dnes, tak jako vždycky, svůj plný význam a naléhavost.
Sv. Hippolyt nám v Apoštolské tradici svědčí o křtu, který se koná trojitým ponořením do křestní nádrže, při čemž se vždy vzývá jedna z osob Nejsvětější Trojice. Tedy podobně jako dnes i oni křtili ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.
Svátostnou skutečnost, vyplývající z trojitého ponoření a ze vzývání Nejsvětější Trojice, dobře vystihl sv. Irenej: „Když jsme se znovu zrodili křtem jménem těchto tří Osob, byli jsme při tom druhém narození obohaceni dobry, která jsou v Bohu Otci, skrze jeho Syna s Duchem Svatým. Pokřtění přijímají Božího Ducha. Duch je odevzdává Slovu, to je Synu. A Syn je odevzdává Otci a Otec jim uděluje neporušitelnost.“
Bohatství křestní důstojnosti, je shrnuto v obzvláště hutném textu sv. Řehoře Teologa: „Křest je nejkrásnější a nejvelkolepější Boží dar: Nazýváme ho: dar, milost, pomazání, osvícení, roucho neporušitelnosti, koupel znovuzrození, což znamená: dar: je darovaný i tomu, kdo sám nic nedal; milost: nakolik je dána i dlužníkovi; ponoření: hřích je pohřben ve vodě; pomazání: je posvátné, královské, prorocké a kněžské; osvícení: je vyzařováním světla Kristova; roucho: zakrývá hanbu; lázeň: je to očista; pečeť: chrání a je známkou svrchovanosti. Z tohoto daru se radují nebesa, plesají andělé nad skvělým příbuzenstvem s Bohem a nám se dostává obrazu blaženosti již na zemi. My chceme Boha oslavovat, ale nezmůžeme se na nic, co by ho jen ukazovalo. Všichni, kteří jsme pokřtěni, nepatříme ďáblu ale Bohu, proto žijme důstojně svého povolání.“
Sv. Ambrož říká: „Uvažuj, když jsi byl pokřtěn, odkud pochází křest, pokud ne z Kristova kříže, z Kristovy smrti. Celé tajemství je v tom, že trpěl za tebe. V něm si vykoupen, v něm si spasen.“ Amen.