Narodila se v Křižanově přibližně v roce 1220. Rodiče, Přibyslav z Křižanova a Sibyla ze Sicílie, byli značně zámožní, vzdělaní a velmi zbožní. Matka Sibyla, původem Z dolno – italských normandských držav, přišla z Německa s mladší královskou dcerou Kunhutou, nevěstou budoucího krále Václava I.. Pan Přibyslav, který byl v Brně purkrabím, měl ve správě brněnský hrad a sídlil na hradě v Křižanově, si Sibylu vzal jako mladou vdovu. Říkalo se o něm, že „byl zevně rytířem a v nitru mnichem”.
Zdislava měla mladší sourozence, Eufemii, Elišku, Libuši a Petra. Rodiče jí poskytli všestrannou výchovu a učili ji lásce k Bohu a úctě k duchovnímu stavu. Bylo jí asi něco přes patnáct let, když se provdala za Havla z rodu Markvarticů, pána na hradě Lemberku v severních Čechách, kam se po svatbě přestěhovala. Její muž byl rytířem, zdobeným válečnou slávou, s křižáckým zanícením pro věc náboženství. Měli spolu čtyři děti: Havla, Markétu, Jaroslava a Zdislava.
Na hradě bývalo rušno, ale v nitru Zdislavy panoval klid, pramenící z Boží milosti. Plnila jak společenské povinnosti svého stavu, tak se pečlivě starala o svou rodinu a zároveň vedla duchovní život, z něhož čerpala sílu pro všechny činnosti. Byla hradní paní a světicí zároveň. Přes svůj šlechtický stav byla ženou prostého života, dobroditelkou chudých i nemocných. Snažila se co nejvíce ztotožnit s Kristem i jako manželka a matka čtyř dětí. Sjednocení s Kristem upevňovala modlitbou, čtením Písma sv., o kterém rozjímala, účastí na mši svaté a přijímáním svatých svátostí. Radostně snášela oběti každého dne a konala skutky kajícnosti.
V blízkém městě Jablonném založila se svým manželem Havlem špitál, postavila chrám svatého Vavřince s klášterem pro dominikány. V Turnově kostel a dominikánský klášter. Nejvíce však vynikala svou velkou láskou k potřebným. S radostí často navštěvovala chudé, jakoby v nich očima víry viděla trpícího Ježíše. Zákon lásky k bližnímu byl náplní jejího života podle evangelia. Mateřsky cítila hlavně s těmi nemocnými a zraněnými, kteří byli upoutání na lůžko nebo byli postiženi jakýmkoliv neštěstím a pohromou. Podle Dalimilovy kroniky dokonce prý křísila mrtvé, vracela zrak slepým a uzdravovala chromé i jinak nemocné.
Sv. Zdislava nám ukázala, že život navenek všední, lze prožívat ve sjednocení s Kristem nevšedně hluboce, radostně a krásně. Osvědčila se v době vzpoury proti Václavu I. v letech 1248-49, kdy země trpěla občanskou válkou a její muž Havel stal na straně Václavově. Zvládla zabezpečení hradu, starost o všechny obyvatele i o hladovějící uprchlíky z vypálených vesnic. Ošetřovala, léčila, přitom šířila kolem sebe klid a důvěru. Sama si mnohé odříkala. Žila s Kristem v celém svém životě, nejen v modlitbě, rozjímání nad Písmem svatým, účastí na bohoslužbách a přijímáním svátostí. To byly jen zdroje, které ji posilovaly. Příkladným životem získávala i druhé, především svého muže, s jehož svolením se stala dominikánskou terciářkou a už předtím s ním mnohé dokázala vykonat.
Zemřela pravděpodobně roku 1252 ve svých 32 letech. Pohřbena byla v dominikánském kostele v Jablonném, kde se její ostatky dochovávají dodnes. Zkoumány byly i antropology, kteří potvrzují věk úmrtí krátce před dosažením 33 let. Její lebka byla v opraveném barokním relikviáři uložena do postranního oltáře v chrámu sv. Vavřince. K blahořečení Zdislavy došlo roku 1907 Piem X. a ke kanonizaci r. 1995 papežem Janem Pavlem II. v Olomouci. Stala se patronkou rodin, českého národa a kongregace sester dominikánek.
Její atributy: děti, manžel, kostel, vinná réva a břečťan, erb lvice; rozdavatelka almužen chudým či ošetřovatelka nemocných. Zdislava, patronka rodin, nám ukazuje, jak život v manželství může být plodný, požehnaný a plný pokoje. Bože, Tys naučil svatou Zdislavu osvědčovat lásku k Tobě v každodenní péči o vlastní rodinu i trpící bližní; dej, ať podle jejího příkladu i my využíváme času věrným plněním Tvé vůle.