Sv. Vojtech se narodil kolem r. 956 na hradě Libici při Poděbradech. Byl z rodu Slavníkovců, kteří vládli na větší části území dnešních východních Čech. Z hradu, jehož trosky se nacházejí blízko Poděbrad, Slavníkovci ovládali Polabí od dnešního Kolína až po hranice Krkonoš a Orlických hor. Jeho otcem byl slavný český vladyka Slavník, matka se jmenoval Střezislava a také pocházela ze slovanského rodu. Vojtech byl pátým synem své matky. Jméno „Vojtěch“ znamená „útěcha vojska“. Vzdělání a výchovu dostal na rodném hradě, vychovával ho kněz Radla, benediktin. Vojtěch byl velmi nadaný. Později ho poslali vzdělávat se do Magdeburgu. Tam byl biskupem sv. Adalbert, který dal Vojtěchovi při biřmování své jméno. Proto se sv. Vojtech někdy a zvláště v cizině nazývá také Adalbert. V r. 981 se Vojtech stal knězem, vysvětil ho první pražský biskup Dětmar. Když pak r. 983 biskup zemřel, za jeho nástupce byl jednohlasně zvolen Vojtěch. Vysvětili ho téhož roku ve Veroně v Itálii.
Byl velmi skromným biskupem, spával na holé zemi, někdy pracoval také v zahradě, staral se o chudé, o kněze. Hned druhý rok svého působení začal vizitovat svou diecézi. Nekompromisně bojoval proti pohanským zvykům šlechticů – sňatky mezi blízkými příbuznými, mnohoženství, sňatky kněží, krevní msta, trhy v neděli, prodávání zajatců atd. Byl to tvrdý zápas. Když Vojtech viděl, že tvrdošíjně zůstávají ve svých hříšných zvycích na čele s knížetem Boleslavem II., který dokonce zakázal stavět křesťanské kostely, rozhodl se vzdát svého úřadu. V r. 989 se odebral k papeži Janu XV. Následně vstoupil do kláštera na Aventinu. Tam vykonával ty nejpodřadnější práce. Nikdo netušil, že Vojtěch je biskupem. Věděl o tom jedině opat, který obdivoval jeho pokoru.
Český národ však brzy poznal, koho ve Vojtěchovi ztratil. V r. 992 vypravili poselství do Říma k papeži, aby Vojtěcha poslal zpět na biskupský stolec v Praze. Papež Jan XV. vyhověl a Vojtech se vrátil. I kníže Boleslav mu začal vycházet vstříc. Vojtech založil při Břevnově benediktinský klášter. Prvním opatem se stal bývalý Vojtěchův vychovatel, Radla. Klášter se stal centrem křesťanské kultury a vzdělanosti v Čechách. Pak šel Vojtech na Moravu, odtud pravděpodobně i na Slovensko a dále do Ostřihomi, kde se setkal s uherským vévodou Gejzem a jeho synovi Vajkovi udělil biřmování, kterému zároveň změnil jméno na Štěpán (budoucí uherský král sv. Štěpán). Když se však Vojtech vrátil do Čech, zjistil, že během jeho nepřítomnosti se lidé znovu vrátili k pohanským zvykům. Vojtech delší dobu snášel příkoří, ale koncem r. 994 znovu odešel do kláštera na Aventinu. Později se setkal s papežem Řehořem V. Požádal ho, aby mu dovolil jít na mise, když ho v Praze ani tentokrát nepřijmou. Papež vyhověl. Vojtech se tedy vydal na cestu zpět do Prahy. Avšak ještě nebyl ani doma, když se dověděl, že nepřátelé jeho rodu, Vršovci, vyvraždili celou jeho rodinu. Zachránil se jen nejstarší bratr Radim. Vojtech vyslal poselství, jestli ho vůbec chtějí za biskupa. Stalo se, jak předpokládal, nepřijali ho.
Vojtech tedy odešel do Hnězdna ke knížeti Boleslavovi Chrabrému. Odtud se plavil po řece do Gdaňska, kde za krátký čas pokřtil mnoho pohanů. Pak přešel k litevskému kmeni Prusů a jim chtěl hlásat evangelium. No ti ho nepřijali. Vyháněli ho ze země. Proto chtěl Vojtech odejít k polabským slovanům. Cestou však nevědomky vstoupil na posvátné pohanské pole, kam pod hrozbou smrti, nesměl nikdo vstoupit. Tam jej i s jeho společníky propadly Prusové na čele s pohanským knězem Sikkim. Vojtěcha zabili, jeho společníky svázali, ale později propustili. Stalo se to 23. dubna r. 997 blízko města Královec (Kaliningrad). Kníže Boleslav Chrabrý koupil jeho ostatky a pohřbil ho v Hnězdně. Kníže Břetislav v r. 1039 dobyl Hnězdno a tělo sv. Vojtěcha slavnostně přenesl do chrámu sv. Víta v Praze. Vojtěchův bratr Radim (řeholním jménem Gaudencius) se stal prvním arcibiskupem Hnězdna a jeho vychovatel Radla (řeholním jménem Anastasius) se stal biskupem v Kaloči v Uhersku a později arcibiskupem v Ostřihomi. Vojtech byl prohlášen za svatého v r. 999 papežem Silvestrem II.
Z legendy Quattuor Immense, kterou napsal pravděpodobně svatý Radim r. 999: „Kéž nás na jeho přímluvu Kristus chrání. Všem věřícím v Krista svítilo v něm veliké světlo, ne skrytě pod nádobou, ale zjevně zářící naplno. Sám živil ze svého nespočetný zástup ubohých chudáků, jejich potřebám poskytl věcí víc než dost, až hojnost. Jeho však samého jen zřídka – kromě svátečních dní – zastihlo slunce sytého a noc ho nevídala spát. Nikdy se dostatečně nevyspal, chodil cestou i necestou, tu přednášel žalmy, tam zase dával almužnu chudým, navštěvoval nemocné, nebo viníky kvílící v poutech. Starost o jídlo, o spánek nikdy mu nebránila strávit i celé dlouhé hodiny v modlitbách. Když skončil večerní modlitbu, mlčel až do první ranní; noční mlčení obvyklé u mnichů, vždy zachovával. Po ranní modlitbě šel přehlédnout zástupy lidu; ptal se, kdo si co přeje a proč k němu přišel. Všechny usmířil, nikoho nikdy neodsoudil. A když už konečně byl svobodný, zbaven těchto věcí, horlivě zpíval v Ježíši Kristu líbezné hymny, až ho příslušná chvíle odvedla k sloužení mše. A když skončil mši, nesytil tělo potravou, nýbrž s milými duchovními a znalci svatého Zákona přečetl mnohé knihy, ve kterých je obsažen Zákon, vyprávěl o nich a radil, co dělat kážou.
Takový měl životní cíl, tak pracoval a o to se staral. Zatím však z rtů mu nepřestávala plynout řeč k národu, když učil, co dělat a čeho se chránit; sliboval nespravedlivým trest, řádným odměnu, že Krista navěky z tváře do tváře viděti budou. Ve slovech byl šetrný, v zbožnosti vážný a přísný. Vlídný ke všem poddaným, nýbrž k pyšným občas i tvrdý. Opatrný jako had, však skvěl se i prostotou bílých holubic.
Ale smyslné stádo se vzpírá konat, co duchovní pastýř na srdce klade, a kráčí stále a stále tam, kde ho vábí láska k obžerství a jalové vášně. On mu káže o Božím zákoně a o věčném životě, lid se však řítí do smrti a na žádný zákon nedbá. Tu sv. biskup viděl, že nikdo nechce chápat to, co přikazují příkazy a to, čím jeho slova znějí, neviděl žádný úspěch, jen zmar únavné své práce. A tehdy plakal nad zkázou národa, nad množstvím hříchů. Nakonec přesmutný a hořce si těžkající na všechno, rozhodl se, že raději zavře rty, než by měl marnit práci v zaslepeném národě, co zlom se jakoby dobrém řídil.
Pluhem spásného slova je odhodlán stále a stále orat v Ježíši Kristu neplodný úhor všech duší; a hned nastoupil svou pout a uznal za výhodnější rozsévat mezi Prusy semeno života věčného. A byl to devátý den, jak je známo, před prvním květnem, co náš biskup Vojtěch byl umučen pro Krista Pána. Kéž nás na jeho ustavičnou přímluvu přesvatý Kristus chrání po všechny věky a nad to i po smrti dál!“