Dnes slavíme vzpomínku sv. Vincence z Paula, zakladatele kongregace lazaristů a Dcer křesťanské lásky. Narodil se ve Francii, v rolnické rodině, studoval u františkánů ve městě Dax a pak na univerzitě ve městě Toulouse. Za kněze byl vysvěcen jako devatenáctiletý. Nějakou dobu zažíval na vlastní kůži otroctví, neboť loď, na níž se plavil, propadly mohamedánský piráti a v Tunisu ho prodali za otroka. Svou laskavostí si získal i svého pána, který byl odpadlíkem z křesťanství a skrze Vincentův příklad se vrátil k víře. Po svém návratu ze zajetí se stal vyhledávaným člověkem, kterého si všichni vážili pro jeho dobrotivost. Možná právě setkání s největší bídou během zajetí ho udělalo milosrdným a laskavým. Pohyboval se mezi šlechtou, ale ustavičně myslel na to, jak pomoci bídným. Zajímala ho však nejen materiální bída, ale i duchovní bída, zejména nevzdělanost u kněží. Na výchovu svatých kněží a pomoc chudým založil misijní kongregaci lazaristů a ve spolupráci se sv. Lujzou de Marillac i kongregaci Dcer křesťanské lásky, v Čechách známou pod jménem sestry Vincentky.
Sv. Vincent hlásal, že „Chudé nemáme posuzovat podle toho, jak jsou oblečeni a upraveni navenek, ani podle toho, jakou se zdají mít duševní úroveň, neboť často mají způsoby drsné a neohrabané. Ale budete-li se dívat na chudé ve světle víry, poznáte, že zastupují Syna Božího, neboť on si zvolil chudobu. Když trpěl, téměř ztratil lidskou podobu, a pohané ho pokládali za blázna a pro židy byl pohoršením. Ale právě tím vším ukázal, že je hlasatelem radostné zvěsti chudým. Poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst. I my tak máme smýšlet a stávat se Kristu podobnými v jednání, to znamená starat se o chudé, těšit je, pomáhat jim, svěřovat je Bohu modlitbou.
Kristus se chtěl narodit chudý, vybral si za učedníky chudé a sám se stal služebníkem chudých, měl účast na jejich postavení a prohlásil přímo, že cokoli by se udělalo chudým dobrého nebo zlého, bude posuzovat tak, jako by se to udělalo jemu. A když Bůh miluje chudé, miluje i ty, kdo je mají rádi. Neboť když někdo někoho miluje, zahrnuje láskou i jeho přátele a služebníky. Proto i my doufáme, že nás bude Bůh milovat kvůli chudým. Navštěvujme je tedy, snažme se chápat chudé a ubohé a prožívejme s nimi jejich bolesti…
Služba chudým má přednost přede vším a je třeba ji konat bezodkladně. Je-li tedy nutné v době modlitby zanést někomu lék, nebo poskytnout pomoc, jděte tam s klidnou myslí a obětujte tu službu Bohu, jako byste byli na modlitbách. Nemusíte se zneklidňovat úzkostí nebo výčitkami svědomí, jestliže pro službu chudým vynecháte modlitbu. Vždyť to není zanedbávání Boha, opustíte-li Boha pro Boha, to znamená, přeruší-li se jedna služba Bohu, aby se pro něj vykonala jiná. A tak zanecháte-li modlitby, abyste posloužili nějakému chudákovi, vězte, že jste tím prokázali službu Bohu. Vždyť láska je víc než všechna pravidla, a právě k ní má všechno směřovat. Láska je velká paní, a proto se musí dělat to, co ona poručí. Dejme se tedy s novým odhodláním do služby chudým a vyhledávejme zvláště ty nejopuštěnější, neboť právě oni jsou nám dáni, abychom péčí o ně sloužili našemu Pánu a Mistru.
Rukama sv. Vincence prošla neuvěřitelná suma peněz. Jeho životopisec poznamenal: „Více než státní bankou!“ Teď se zeptejme, jak to všechno stačil a dokázal? Odpoví sám: „Prokazujme dobro, dokud máme čas! Pouze milosrdná láska získává svět!“ Byl to člověk činu a lásky, ale i muž neuvěřitelné pokory. Každou katastrofu, každé neštěstí druhých, připisoval své hříšnosti, pro kterou trestá Bůh svět!“ Meditujme! Proč jsem na zemi já? Co jsem udělal pro chudé? Pro duševně chudé? Pane, smiluj se! Sv. Vincenc zemřel v Paříži roku 1660 jako osmdesátiletý.