Dnes nám církev předkládá před náš zrak sv. Václava. Jeho slovanské jméno odvozené ze staročeského jména Veceslav anebo Věnceslav znamená „více slavný“ (přeslavný). Toto české kníže pochází z třetí křesťanské generace dynastie Přemyslovců. Podle staré tradice se narodil na Stochově u Libušína pravděpodobně v roce 907, za vlády knížete Spytihneva, který byl bratrem jeho otce. Byl nejstarším synem knížete Vratislava I. a jeho manželky Drahomíry pocházející z kmene pobaltských Slovanů – Stodoranů (Havolanů), kteří tehdy sídlili na území dnešního Braniborska. Václav měl ještě dva bratry (Boleslava a Spytihněva, který zemřel mlád) a čtyři sestry, z kterých jménem známe jen Přibyslavi. Vychováván byl v křesťanském prostředí pod dohledem sv. Ludmily, první české historické a křesťanské kněžny a první světice českých dějin.
Nejprve se vzdělával ve slovanském písmu a později ho poslali na latinskou školu v Budči, kde působil jako učitel kněz zvaný Učen a kde se naučil také řecky. Svou vzdělaností a zbožností převyšoval své okolí natolik, že jeho současníci nad ním hořekovali: „Co si s ním počneme; ten, který má být knížetem je zkažený od kněží a je jako mnich.“ Jeho zbožnost byla skutečná. Je o něm známo, že vlastními rukami pěstoval a připravoval obětní dary ke mši svaté.
V roce 925, když dosáhl plnoletosti, ujal se Václav vlády. Svou matku Drahomíru, která měla účast na vraždě jeho babičky sv. Ludmily, vykázal pryč z hradu a rozkázal přenést ostatky sv. Ludmily z Tetína do Prahy do dokončeného chrámu sv. Jiří. Navzdory svým asketickým sklonům, mladosti a složitosti poměrů, se projevil jako schopný panovník. Snažil se o kulturní i náboženské povznesení země. Šlo mu o pokračování evangelizace Čech. Správně rozpoznal budoucí vývoj Europy, avšak nebyl pochopený svým okolím. Jeho křesťanský způsob vlády a spravedlivá přísnost k neukázněné, většinou ještě pohanské šlechtě, i to, že přijal lenní závislost na Jindřichu I., vyvolaly opozici v čele s jeho mladším bratrem Boleslavem, na jehož popud byl 28.IX.929 (nebo 935) ve Staré Boleslavi zabit.
První staroslověnská legenda nám takto opisuje jeho smrt: „Když Václavův otec Vratislav zemřel, dosadili Čechové na stolec předků Václava. Ten byl milostí Boží dokonalý ve víře. Všem chudým prokazoval dobrodiní, nahé odíval, lačné krmil, pocestné přijímal podle slov evangelia, vdovám nedal ukřivdit, všechny lidi, chudé i bohaté miloval, přisluhoval služebníkům Božím, mnohé kostely zdobil zlatem. Ale čeští muži zpychli a namluvili jeho mladšímu bratru Boleslavovi: „Bratr Václav tě chce zabít a dohodl se o tom se svou matkou a se svými muži.”
Václav jezdíval po všech hradech, když se tam slavil svátek kostela. Vešel i do hradu Boleslavova, v neděli na svátek Kosmy a Damiana. Když vyslechl mši, chystal se, že se vrátí domů do Prahy. Ale Boleslav jej s podlým úmyslem zadržel a řekl: „Proč bys odcházel, bratře?” A Václav bratrovo pozvání neodmítl. Když pak nastalo ráno, zvonili na jitřní. A Václav uslyšev zvon řekl: „Chvála tobě, Pane, žes mi dal dočkat se tohoto jitra.” A vstal a šel na jitřní. Hned v bráně jej dostihl Boleslav. Václav se na něj ohlédl a řekl: „Bratře, včera jsi nám byl dobrým služebníkem“. Boleslavovi se však k uchu sklonil ďábel a rozvrátil jeho srdce. Boleslav vytasil meč a odpověděl: „Teď ti chci být ještě lepším.” A když to řekl, udeřil jej mečem po hlavě. Václav se k němu obrátil a řekl: „Co sis to usmyslil, bratře?” A uchopil ho a srazil k zemi. Tu přispěchal jeden z Boleslavových rádců a ťal Václava do ruky. Ten poraněn na ruce pustil bratra a běžel do kostela. Dva zločinci ho však ubili u kostelních dveří a přiskočil ještě jiný a probodl mu bok mečem. Tu Václav vypustil duši říkaje: „Do tvých rukou, Pane, odevzdávám svého ducha“.“ Tolik nám říká staroslověnská legenda.
Přede dveřmi chrámu, za kterými by byl býval chráněn i církevním azylem, byl Václav dostižen a zavražděn. Matka Drahomíra se s pláčem vrhla na mrtvé tělo syna, kterého potom dala v kostele sv. Kozmu a Damiana pohřbít. Na místě vraždy i na hrobu sv. Václava se začaly dít nevídané věci. Během třech dní se krev mučedníka nevsakovala a nešla smýt ani ze země ani ze stěn kostela. Drahomíra, která dostala strach, uprchla ze země, zatím co Boleslav odešel do Prahy, kde se uchopil moci sérii dalších vražd Václavových stoupenců a jejich dětí, které dal utopit ve Vltavě.
Už od svého zavraždění byl kníže Václav uctívaný jako mučedník a patron země. Během doby vzniká idea českého státu jako země sv. Václava. Za krátký čas poznal svůj omyl také kníže Boleslav, který se začal kát ze svého činu. Po třech létech dal v neděli 4. března v roce 932 otevřít hrobku, kde bylo tělo mrtvého Václava nalezeno neporušené a dokonce všechny rány na jeho tele byly zahojeny s výjimkou rány, kterou mu zasadil on sám, jeho bratr Boleslav. Proto dal přednost tichému nočnímu přenesení bratrova těla z Boleslavi do Prahy do rotundy sv. Víta, kterou sám Václav založil jako třetí kostel na Pražském hradě, čímž podle tehdejších platných představ provedl důležitý kanonizační akt.
Sláva českého mučedníka se rychle šířila po Evropě. Jeho nejstarší životopis byl napsán staroslověnsky hlaholským písmem brzy po jeho smrti. První kostel mu byl zasvěcen už v roce 972 v Proseku u Prahy. Už v roku 992 mu byl zasvěcen oltář v Halberstadtské katedrále. Jako světce ho na sklonku 11. století uctívali na Kyjevské Rusi, Sasku, na Balkáně i v Římě, kde mu byl zasvěcen jeden z oltářů v bazilice sv. Petra ve Vatikánu a od roku 1670 je jeho svátek v celocírkevním kalendáři. Jen pro zajímavost ještě uvedu, že velikým ctitelem sv. Václava byl také mistr Jan Hus, který o něm kázal. Husité se také národního světce dovolávali a přidali ke svatováclavskému chorálu další sloky. Sv. Václav se nestal jen výhradně katolickým světcem, ale křesťanským i národním symbolem.
Sv. Václavu se jednalo především o evangelizaci Čech. Proč mu na tom tolik záleželo? Zřejmě si uvědomoval to, co uniká pozornosti sekularizované Evropě. Křesťanství nepřináší jen nové učení, není jen náboženstvím Knihy, ale křesťanství, když se správně žije, přináší možnost změny hříšného lidského bytí. Když přijímáme Ježíše jako svůj život, tak on osvobozuje lidskou duši zpod nadvlády démonů a dává ji novou kvalitu, účast na Duchu Božím. Duch Boží je bytostné a podstatné Dobro. Když člověk začíná existovat v Duchu Svatém, stává se skutečně dobrým člověkem. A toto pravděpodobně vytušil i sv. Václav. A takových lidí potřebujeme každý národ i stát jako sůl.