Bratři a sestry, dnes nám církev klade před oči vzor svatého Tomáše Becketa, arcibiskupa a mučedníka. Narodil se v roce 1118 v bohaté normanské rodině v Londýně. Vzdělání získal v Paříži. Jistý čas pracoval jako finanční úředník, pak nastoupil do kůrie Canterburského biskupa Teobalda, která byla známá kvalitou svého obsazení a skvělými znaleckými posudky. Poslali ho ke studiu práva do Boloně. Po vysvěcení na jáhna se stal v roce 1154 arcidiakonom v Canterbury. V tomto úřadě byl neobyčejně úspěšný a Teobald ho využíval na jednání se světskou vrchností.
Roku 1154 nastoupil na anglický trůn jednadvacetiletý Jindřich II., a ten si o rok později na Teobaldův návrh vybral Tomáše za kancléře Anglie. Tomášovo blízké přátelství s mladým králem, jeho práce na velvyslanectvích, také činnost ve prospěch manželství prince a francouzské princezny Markéty, účast na vojenských výpravách, v nichž on sám vedl vojsko do boje, zjevně předurčily jeho politickou kariéru pro budoucnost. Jeho osobní výkonnost, marnotratnost v zábavách, podpora králových zájmů, dokonce i v případech, kdy byly proticírkevní, z něj udělaly výjimečného královského úředníka.
Roku 1162 Jindřich v očekávání, že takové přátelství bude nadále pokračovat, dosáhl, aby ho zvolili za arcibiskupa v Canterbury. Ale od této chvíle Tomáš dobrovolně přijal přísný životní styl a na královo znepokojení se okamžitě zřekl úřadu kancléře. Košile z hrubé vlny, disciplína, bdění a udělování almužny však neubrali z jeho předchozí vznešenosti nebo odhodlanosti. Byl citlivý a zároveň nesmiřitelný, pohotový v řeči a rozhodný pokud šlo o skutky.
Jako arcibiskup neměl na výběr a byl odhodlán snášet vše, co považoval za přiměřené povinnostem vůči státu. Mezi tyto povinnosti patřila i otcovská péče o duši krále, za kterého se ustavičně modlil jako za přítele. Tomáš oponoval králi i v daňových záležitostech, při požadavcích světských soudů trestat duchovní osoby za přečiny, které již projednali církevní soudy a v nejpalčivější otázce – v svobodném odvolávání se do Říma. Jindřich žádal ze své strany dodržování zvyklostí svého dědečka Jindřicha I, kodifikovaných v Clarendonských konstitucích, které dávaly králi určitá práva v oblasti jmenování církevních představitelů, a které již v historii církve v Anglii nadělali hodně zla.
Následoval dlouhý a trpký boj: ani král a ani arcibiskup neustoupil. Jindřich požadoval peníze, které, jak prohlašoval, mu Tomáš dlužil ještě jako kancléř. Královi přívrženci začali bojkot proti Tomáši. Na Northompské synodě se Becket, téměř zcela osamocený, vzepřel proti královským požadavkům a odvolal se k papeži. Pak emigroval do Francie.
Jeho exil trval šest let a během něj se spřátelil s francouzským králem. Nejprve žil v cisterciáckém opatství v Pontigny a od roku 1166 v Sens. Obě strany se obrátili na papeže Alexandra III, který se velmi snažil najít přijatelné řešení. Ale disputace nabyla trpkou chuť. Král chtěl Tomáše zruinovat. Zatímco arcibiskup využíval církevní tresty vůči královým přívržencům z vyššího kléru a dokonce se pokusil použít interdikt, jeho majetky v Anglii mu zabavily a jeho přívržence pronásledovali. Během exilu si uvědomil, že samo církevní právo tento problém nikdy nevyřeší a pod vlivem svých odhodlanějších následovníků šel stále více do hloubky problému. Šlo o vztah církve a státu, jehož řešení je stále aktuální.
Přestože roku 1170 dospěli ke smíření a Tomáš se vrátil do své diecéze, usmíření bylo jen předstírané. Navzdory výsadním právům arcibiskupa, biskupové oddaní králi, korunovali mladého prince Jindřicha. Becket odpověděl exkomunikací nejvíce zainteresovaných biskupů. Král Jindřich v zuřivosti zvolal: „Kdo mě zbaví tohoto nezkrotného duchovního.“ Čtyři baroni krále vzali za slovo a zabili arcibiskupa Tomáše Becketa v jeho vlastní katedrále. Přestože Tomáš před svým obrácením nežil jako světec, bezpochyby jako světec umřel, a svěřil svůj případ Bohu a jeho svatým, když přijal smrt pro jméno Kristovo a pro dobro církve.
Zpráva o jeho usmrcení šokovala celý křesťanský svět. Brzy se při jeho hrobu začaly dít zázraky. Za deset let od jeho smrti jejich napočítali 103. kanonizován byl v roce 1173. Tento svatý však ani po smrti neměl klidu. Jindřich VIII. zničil bohatý relikviář s jeho ostatky. Také zakázal a dal zatřít obrazy sv. Tomáše Becketa a nařídil vytřít každou zmínku o něm z liturgických textů anglikánské církve.
Něco z jeho myšlenek: „Milí věřící, mučedníka nepokládáme jen za dobrého křesťana, jehož zabili, protože byl dobrým křesťanem: to bychom pouze truchlili. A nepokládáme ho jen za dobrého křesťana, kterého Bůh vyvýšil, mezi svatých, to bychom jen plesaly. Jenže náš smutek a radost, to není jako smutek a radost tohoto světa. Křesťanské mučednictví není nikdy nahodilé, neboť svatí se nestaly svatými náhodou. Tím méně je křesťanské mučednictví výsledkem vůle člověka, který se chtěl stát svatým, jak se lidé chtějí stát pány nad jinými a vynasnaží se, aby se tak stalo.
Mučednictví je vždy částkou Božího plánu. Je projevem Boží lásky, která lidi varuje, spravuje a vede zpět na cestu Spasení. Nikdy nevyplývá z lidské vůle, protože skutečný mučedník se stává nástrojem Boží vůle, jeho vůle se sjednocuje s Boží vůlí a pro sebe nechce nic, ani mučednickou slávu. Na tomto světě Církev zároveň truchlí i plesa způsobem, který svět neumí pochopit a v nebi podobně, tam jsou svatí nejvýše, neboť se nejhlouběji ponížili a vidět je tam, ne jako my vidíme, ale ve světle Boha, ze kterého čerpají život.“