Tomáš pocházel z Palestiny a patřil do sboru apoštolů, kterých si přímo vyvolil Ježíš. Jeho jméno v aramejštině znamená dvojče, stejně jako řecké Dydimus. Z evangelistů o něm nejvíce píše sv. Jan, celkově čtyřikrát. Poprvé je to v situaci, kdy přinesli Ježíšovi zprávu o Lazarově nemoci. Apoštolové Ježíšovi rozmlouvají cestu do Judska. Tomáš tehdy řekl: „Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!“ (Jan 11,16). Podruhé se vzpomíná v události, která se odehrála den před velikonočními svátky. Ježíš mluví o příbytcích, které jsou připraveny v nebi, a o cestě, která tam vede. Tomáš tehdy reaguje: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?“ Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14,5-6).
V 20. kapitole píše o události, kdy se Kristus po svém zmrtvýchvstání zjevil apoštolům, kteří byli shromážděni za zavřenými dveřmi. Tomáš tehdy s nimi nebyl. Až když přišel Ježíš podruhé, byl tam i Tomáš. Tehdy vyznal: „Pán můj a Bůh můj!“ Tomáš zdánlivě nic zvláštního neřekl. Někteří se dokonce pokoušejí rozdělit jeho slova tak, jakoby se „Pan“ týkalo Ježíše a „Bůh“ Boha Otce. Problém však spočívá v tom, že Tomáš byl Žid a Žid by v takové situaci řekl: „Pane, Bože náš!“ (hebrejsky Adonaj Elohejnu). Tomáš však řekl něco jiného: „Pán můj a Bůh můj!“ (hebrejsky Adonaj weElohaj), což jednoznačně vyjadřuje, že tento výraz se vztahuje na Ježíše, kterého se Tomáš dotýká. I označení Pan zde zastupuje hebrejské Adonaj, které bylo náhražkou za Boží jméno – JHVH. Tomáš uvěřil v Kristovo Božství a zůstal věrný až do smrti. Naposled se zmiňuje Ján o Tomášovi v 21. kapitole. Apoštolové – mezi nimi výslovně i Tomáš – byli lovit ryby. Tehdy se jim Ježíš opět zjevil.
Podle starověké tradice odešel Tomáš po Kristově Nanebevstoupení mezi Parthy jako misionář a dostal se až do Indie. Dodnes ho křesťané v Indii uctívají jako zakladatele místní církve. Od jeho působení v Indii odvozuje svou existenci sýrskomalabarská a sýrskomalankarská katolická církev a také malankarská ortodoxní církev. Podle jedné legendy byl Tomáš jako jediný přítomný při nanebevzetí Ježíšovy matky Panny Marie. Ostatní apoštolové byli zázračně přenesení do Jeruzaléma, aby byli přítomni při její smrti, ale Tomáš zůstal v Indii. Po pohřbu byl však přenesen k jejímu hrobu, kde byl svědkem jejího Nanebevzetí. Jak stoupala, spadl dolů její pás. Ostatní apoštolové neuvěřili jeho slovům, dokud nenašli prázdný hrob a neviděli pás. Tento pás se dodnes uchovává na hoře Athos v klášteře Vatopedi.
Co se týče jeho účinkování v Indii působil v okolí dnešního města Chennaj (dříve Madras). Zde obracel na křesťanskou víru místní obyvatele. Zde údajně v roce 72 našel svou smrt. Přepadli ho hinduističtí kněží, pobodali kopími a ubili holemi. Jako místo jeho smrti se udává Mailapur, kde dodnes místní katolická diecéze nese patrocínium svatého Tomáše. Nedaleko tohoto místa existuje Hora svatého Tomáše, na níž byl v roce 1547 na jeho počest postaven chrám. Zde stál kamenný kříž, kde podle tradice byly ostatky svatého Tomáše uloženy. Ty v roce 394 přenesli do Edessy (dnešní Şanlıurfa v jižním Turecku). Podle jiné tradice Tomášově ostatky se v roce 1258 dostaly na ostrov Chios v Egejském moři a odtud do dnešní Orton v regionu Abruzzo ve střední Itálii.
S pobytem Tomáše v Indii souvisí ještě jedna legenda. Údajně zde od místního krále jménem Gundaphar dostal pověření postavit palác. Poskytnuté peníze však Tomáš tajně rozdal chudým. Král viděl, že stavba vůbec nepokročila a Tomáš mu jako vysvětlení řekl, že „palác bude moci vidět až po smrti, protože je stavěn v nebi“. Tehdy zázračně ožil králův mrtvý bratr a potvrdil Tomášově slova. Na krále to mělo takový účinek, že se sám stal křesťanem. Z historického hlediska je zajímavý fakt, že jméno krále Gundaphara není vymyšleno; panovník takového jména skutečně v Indii žil. Našli se mince, pocházející z 1. stol. po Kristu, s jeho jménem. Tento nález a odvěké uctívání hrobu sv. Tomáše v Majlapure hovoří ve prospěch podání o apoštolském účinkování sv. Tomáše v jižní Indii.
Apoštolu Tomášovi se připisuje autorství několika apokryfních textů. Nejznámější z nich je evangelium Tomáše, které bylo napsáno koptským jazykem a našlo se v egyptském městě Nag Hammádí v roce 1945 (dnes tvoří součást tzv.. Knihovny z Nag Hammádí). Ačkoli někteří si myslí, že bylo napsáno dříve než novozákonní evangelia, většina učenců ho považuje za pozdní gnostické dílo.
Obecně lze říci, že svatý Tomáš patří mezi oblíbené světce. Dokazuje to několik sakrálních staveb s jeho patrociniem. U nás je kostel svatého Tomáše v Praze na Malé Straně, v zahraničí v německém Lipsku Thomaskirche, který se proslavil jako místo uložení ostatků hudebního génia Johanna Sebastiana Bacha.
Svatý Tomáš je stejně častým námětem uměleckých děl. Nejčastěji je zobrazován jako se dotýká Kristových ran, případně jako přijímá Mariin pás při jejím nanebevzetí. Z ikonografického hlediska bývá zobrazen jako většina apoštolů, s nástrojem svého umučení: v tomto případě je to kopí nebo oštěp. Jindy je zobrazován s trojúhelníkem nebo úhelníkem tvaru T, což je odkaz na jeho stavbu paláce v Indii. Možná právě proto se stal patronem architektů.
Evangelium dnešního dne ukazuje na jeden problém, který se objevuje často v celých dějinách spásy a to je přijetí lidského prostředníka spásy. Tomáš se nám jeví jako člověk, který si všechno nejraději prozkoumá sám. Evangelium říká, že Tomáš nebyl s ostatními, když se zjevil Ježíš. Ježíš se zjevuje společenství věřících, ale Tomáš tam nebyl. Možná podceňoval ostatních a jejich kolektivní svědectví. Charakter kolektivního svědectví má samotná Bible. Písmo Svaté je sbírkou svědectví o živém Bohu. V Písmu svědčí patriarchové, proroci, kněží a zákoníci, mudrci a králové, apoštolové ale i prostí věřící. Proto má Písmo svaté zvláštní schopnost zapálit naši víru. Vírou se i my zařazujeme do tohoto zástupu věřících, kteří tvoří církev. Víra z nás dělá členy Boží rodiny.
Vírou jsme i my postaveni na základě, kterým jsou apoštolové a proroci a na hlavním uhelním kameni, kterým je sám Ježíš. Bůh použil jako svůj nástroj Ježíše z Nazareta jako pravého Boha i člověka. Už tady je zkoušena naše víra, protože ačkoli vidíme člověka, jsme vyzván věřit, že je současně pravým Bohem. Pokud zkoumáme svůj osobní vstup do skutečnosti spásy, zjistíme, že i na nás Bůh působil skrze nějakého člověka, který byl pro nás prvním svědkem víry. Možná to byli rodiče a možná někdo úplně neznámý, kdo nepatřil do okruhu příbuzných, ale s nímž nás pozdější spojila stejná víra. Nepohoršujme se nad tím, že Bůh učinil naši spásu závislou od lidí, od Ježíše, od apoštolů, od kněží. I my přijměme toto své určení spolupracovat na spáse druhých. Prosme o dar Ducha svatého, který jediný uschopňuje k svědectví. Poznávejme Boha a jeho vůli z Písma, abychom věděli, co máme učit a o čem máme svědčit.
Tibetská kniha mrtvých říká, že když člověk zemře, setkává se se Světlem světa, a Ono se ho ptá: „Znáš mě?“ Od odpovědi člověka na tuto otázku záleží jeho věčnost. Kdo koná dobro, určitě zná Boha, pozná v něm všechno dobro, které v životě hledal a o které se snažil, nebude mu těžké spolu se svatým Tomášem vyznat: „Pán můj a Bůh můj!“