Dnešní svatá je nazývána také „malou svatou Terezií“. Toto její označení má sloužit k rozlišení od sv. Terezie z Avily, která byla reformátorkou karmelitánského řádu, ale toto označení vyjadřuje i její duchovní cestu. Narodila se 2. ledna 1873 v Alenncone ve Francii jako nejmladší dcera Louise Martina, výrobce hodin. Matka jí zemřela, když měla čtyři roky. Vychovávali ji v atmosféře tradiční zbožnosti a v odloučení od světa. Její vnitřní svět byl charakteristický pro katolicismus střední francouzské vrstvy. R. 1877 se rodina přestěhovala do Lisieux, kde na dívky dohlížela jejich teta a kde Terezie začala navštěvovat školu sester benediktinek. Všechny její rodné sestry postupně vstoupili do kláštera. Sv. Terezka vstoupila už jako patnáctiletá do řádu se souhlasem sv. otce.
Vnější události jejího krátkého života lze v krátkosti vyjádřit takto: „Nikdy ničím mimořádným nevynikala, ale výjimečně věrně dodržovala přísná pravidla karmelitek. Nikdy nenesla nějakou velkou zodpovědnost v řádu, ale od r. 1883 pomáhala magistre novicek.“ R. 1894 po krátké nemoci jí zemřel otec. R. 1895 se u ní první ráz objevilo krvácení, které bylo znakem tuberkulózy, ohrožující život. Toto jí překazilo úmysl jít do misií. Namísto toho zůstala v klášteře a ticho až hrdinsky, snášela utrpení. V červnu 1897 ji vzali do klášterní nemocnice a 30. září jako 24 – letá zemřela. Je celkem možné, že by se na ni úplně zapomnělo, kdyby z poslušnosti nenapsala životopis nazýván „Dějiny duše“, který s jistými úpravami vydala její sestra. Obliba tohoto díla, brzy nato přeloženého do většiny evropských a dokonce i některých asijských jazyků, spolu s množstvím zázračných uzdravení a ještě většího množství duchovních zázraků, které se staly na její přímluvu, způsobily doslova neuvěřitelné rozšíření její úcty. Za svatou byla vyhlášena v r. 1925 a r. 1927 za patronku misí a v r. 1947 za patronku Francie. V r. 1997 ji sv. otec Jan Pavel II. prohlásil za učitelku církve.
Vynikala prostotou a přívětivostí. Lidé, kteří se zabývali její duchovním odkazem, vycítili, že měla velmi blízko k Božímu Slovu, které často citovala a které se i za cenu nesmírných obětí snažila realizovat. Prostá, na sebe zapomínající, ale úplná poslušnost, kterou doporučovala, je namáhavější a záslužnější než uměle používané prostředky vnějšího umrtvování, které odvrhla jako neužitečné. Celá historie jejího krátkého života svědčí o tom, že „všechno je milost“ a že člověk se vlastními silami nemůže spasit. Komunita, v níž žila, nebyla v žádném případě zbavena nedokonalosti a omezenosti. Její životní příklad ve velké míře podnítil k znovuobjevení prvotních křesťanských principů a předností obyčejných povinností v náboženském životě před osobními iniciativami, které často zakrývají jen lidskou tvrdohlavost. Terezie, která navenek působila klidně a vyrovnaně, trpěla po celý svůj život depresemi. Byla často týraná představou, že ji Bůh opustil. Vždy znovu a znovu dokázala odolávat pokušení beznaděje. Sama sebe prožívala v takové pravdě, že byla přesvědčena o své bídě a cítila se mezi zavrženými. Navzdory těmto pocitům se zcela oddávala Kristově lásce. Jejím heslem bylo: „Všechno je milost.“
Ona sama takto mluví o svém zvláštním povolání v církvi: „Moje nesmírně touhy mě mučili. Proto jsem hledala v listech svatého Pavla, abych konečně našla odpověď. Oči mi náhodou utkvěly na 12 a 13 hlavě 1 listu Korinťanům. A v první jsem četla, že všichni nemohou být zároveň apoštoly, proroky a učitelé, že církev sestává z různých údů a oko nemůže být současně i rukou. Byla to jasná odpověď, ale ne taková, která by utišila mé touhy a přinesla mi pokoj. No nedala jsem se odradit a četla jsem dál. A tak jsem našla větu, která mi přinesla úlevu: „Usilujte o vyšší dary milosti. A ještě vznešenější cestu vám ukážu.“ Apoštol zde upozorňuje, že ani vyšší dary milosti nejsou ničím bez lásky a že láska je ta nejvznešenější cesta, která bezpečně vede k Bohu. Konečně jsem našla mír. Když jsem rozjímala o tajemném těle církve, nepoznávala jsem se ani v jednom údu, které zmiňuje svatý Pavel, nebo lépe, chtěla jsem se vidět ve všech. Teprve v lásce jsem našla os mého povolání.
Pochopila jsem, že církev má tělo složené z různých údů, ale i to, že v tomto těle nechybí nezbytně potřebný a velmi vznešený úd. Pochopila jsem, že církev má srdce a že toto srdce hoří láskou. Pochopila jsem, že pouze láska nutí údy církve do činnosti a že kdyby tato láska vyhasla, apoštolové by již více nezvěstovali evangelium a mučedníci by už neprolévali svou krev. Zahlédla jsem a poznala, že láska v sobě zahrnuje všechna povolání, že láska je všechno, že ona obsahuje všechny časy a místa, jedním slovem, že láska je věčná. Tehdy jsem opojená největší radostí vykřikla: „Ježíši, moje láska, konečně jsem našla své povolání: mým povoláním je láska. Ano, našla jsem své místo v církvi a toto místo jsi mi dal ty, můj Bože. V srdci církve, mé matky, budu láskou, a tak budu všem a moje touha se splní.“
Ona sama vyznává: „Pán Bůh mi vždycky dával touhu po tom, čím mě chtěl obdarovat.“ Když si jednou sv. Terezie z Lisieux povídala s jinou sestrou, ta se jí přiznala: „Sestra, když se na vás dívám, vždycky si říkám: „Kolik toho ještě musím nabýt“. Ona jí odpověděla: „Sestra, opak je pravdou, kolik ještě musíte ztratit.“
Otci Roullandovi napsala: „Vím, třeba být velmi čistý, abyste se mohli ukázat před Svatým ale vím i to, že Pán je nekonečně spravedlivý, a ta spravedlnost, co děsí tolik duší, je předmětem mé radosti a důvěry. Být spravedlivý neznamená jen projevovat přísnost a trestat viníky, znamená také poznávat správné úmysly a odměňovat ctnost. Doufám stejně v Boží spravedlnost, jakož i v milosrdenství. Protože „Bůh je spravedlivý, milostivý a milosrdný Pán a dobrotivý nesmírně. Nevyčítá nám ustavičně naše chyby, ani se nezlobí navěky. Vždyť on dobře ví, z čeho jsme stvořeni, pamatuje, že jsme pouze prach. Jak se otec smilovává nad dětmi, tak se Pán smilovává nad těmi, kdo se ho bojí.“ (Ž 103;8.14)
Sv. Terezka říká, že Pán Bůh je absolutní spravedlnost, tedy spravedlnost, která nesnese žádnou křivdu a ani nepůsobí žádnou křivdu. Bůh dobře ví z čeho jsme stvořeni, pamatuje, že jsme pouze prach a přece se nad námi smilovává jako otec nad dětmi. My sami často neznáme nejskrytější motivy svých skutků, ale on zná, z čehož pramení naše hříchy. Bůh je Spravedlnost, která způsobí, že sama duše v jeho přítomnosti vysloví soud nad sebou. Jeho Spravedlnost se nedá oddělit od Lásky a Milosrdenství, ani od Pravdy a Krásy. Bůh je Krásná Spravedlnost a Milosrdná Pravda. V Bohu každá dokonalost dosahuje svůj absolutní vrchol a všechny tvoří nerozdílnou jednotu. Všechny dosahuje svého vrcholu v Božím bytí, které je Láskou. Bůh sám je současně Trestem i Odměnou. Pro ty, kteří ho v poslušnosti jeho příkazům milovali, je nesmírnou Blažeností. Pro ty, kteří milovali bezpráví a lež se stává nepříjemnou výčitkou. Sv. Terezka říká: „A ta spravedlnost, co děsí tolik duše, je předmětem mé radosti a důvěry.“ Neboť Bůh není schopen zla. Boží Spravedlnost má být předmětem i naší radosti a důvěry. Pokud milujeme Boha, pokud po něm toužíme, On nám dá to, po čem toužíme.
Sv. Terezka v tomto dopise pokračuje: „Milý bratře, to jsou mé názory o Boží spravedlnosti; moje cesta je cestou důvěry a lásky, nechápu duše, které se bojí takového něžného Přítele. Když někdy čtu jisté duchovní spisy, kde se dokonalost popisuje jako zdolávání množství překážek a je ověnčená množstvím iluzí, můj ubohý rozoumek se rychle unaví, zavřu tu určitou knížku, nad kterou si lámu hlavu a která mi zatvrzuje srdce, a vezmu si Písmo svaté. A všechno se mi osvětlí, jediné slovo otevře mé duši nekonečné obzory, dokonalost se mi zdá lehká, vidím, že stačí poznat svou nicotu a odevzdat se jako dítě do Božího náruče.“ (Listy, TL 226, s. 318).
Pokud zjišťujeme, že nám nějaká kniha ubírá z víry, naděje a lásky, tedy jak říká Terezka, že nám zatvrzuje srdce vůči Bohu, vezměme do rukou Boží Slovo a vše se nám osvětlí. Boží Slovo je přece radostnou zvěstí. Dokonalost je podle sv. Terezky v poznání a uznání své nicoty před Bohem a zároveň v odevzdanosti dítěte. To se může udát v každé sv. mši při svatém přijímání. Přijímejme Ježíše jako svého Pána a odevzdejme se mu jako svému Zachránci a Spasiteli. Prosme o to, aby se v nás rozhořel jeho život. On je Život. Božský život v lidech a lidský život v Bohu.