Terezie se narodila 28. března 1515 ve městě Avila (střední Španělsko). Už jako sedmiletá, utekla s bratrem z domu s úmyslem „jít k mohamedánům“ a tam získat mučednickou korunu. Jako dvacetiletá vstoupila do kláštera karmelitánek. Sama přiznává, že dvaadvacet let žila bez vnitřní horlivosti. V roce 1557 udělala před trpícím Spasitelem slib a rozhodnutí, že chce patřit pouze Jemu. Bůh ji vyznačil mimořádnými milostmi, hlubokým klidem, extázemi a pod.. Během svého života se snažila o reformu karmelitánských klášterů. Její reforma zasáhla i kláštery bratří. Na podnět svých duchovních vůdců, psala duchovní knihy: „Vlastní životopis“, „Cesta dokonalosti“, „Vnitřní hrad“, „Výkřiky duše k Bohu“ a jiné. Zemřela 4. října 1582.
Její zásluha v církvi spočívá hlavně v tom, že pronikla do tajemství modlitby a věděla to učit i jiné. I nám vzkazuje: „Jak to, že neumíte meditovat? Vždyť to není těžké! Umíte mluvit s přítelem? A s dobrým přítelem jistě i důvěrněji jako s cizími lidmi. A kdo vám je blíže než Bůh? Říkejte mu všechno! Mluvte o svých radostech, předkládejte mu své trápení, úspěchy, pády. Pokora je pravda! Buďte před ním pokorní, vyzvedne vás vysoko. Když budete velmi pokorní, vyzvedne vás velmi vysoko! Jak se můžete bát Boha, který vás miluje?! Nezapomínejte, že je jen jedna blaženost a to věčná! Tak upustíte od mnoha věcí. Vaším přáním, ať je vidět Boha. Vaší obavou – zatracení! Vaší radostí, ať je to, že vás Bůh vede k sobě!“ Za její přínos k mystické teologii, ji sv. otec Pavel VI. prohlásil za učitelku církve. Její teologii si můžeme shrnout do jedné věty a zapamatovat v jejím jazyce: „Sólo Dio Basta!“ = „Sám Bůh stačí!“
V prvním čtení nás zaujalo, jako spolu souvisí Duch Svatý a naše Spása. Mystická teologie, kterou učí i dnešní světice, nás poučuje, že Spása není výhradně jen věcí budoucího věku. Ježíš na kříži přece řekl: „Dokonáno je!“ A to je důležitá teologická výpověď. Ježíš, pravý Bůh ale současné pravý člověk, Spásu uskutečnil. Na nás je, abychom se jí zmocnili. Ježíš nám ve své smrti otevřel pramen Ducha Svatého. Je to Duch Svatý, který je Spásou, neboť On obnovuje prvotní poměry v člověku. Sv. Pavel říká, že máme prvotiny Ducha Svatého. Také říká „V naději už jsme spaseni!“. To, jako by řekl, že když kráčíme cestou, kterou je Kristus, určitě dojdeme Spásy. „Neboť slovo kříže je bláznovstvím pro ty co jdou do záhuby, ale pro ty, co jsou na cestě spásy, tedy pro nás, je Boží mocí.“ (1 Kor 1,18) A to se neděje jen v budoucím věku, ale už teď. Právě účast na darech Ducha Svatého způsobuje, že už teď prožíváme Spásu, jako cosi reálné, jako něco, co lze zakusit už teď. Neboť Duch přichází na pomoc naší slabosti. Ve věčnosti prožijeme plnost Spásy – to co očekáváme: být přijati za syny a vykoupení svého těla.
Evangelium nám zase ukazuje, jak se uskutečňuje naše Spása. Musíme být pevně zakořeněni v Kristu. On je kmen a my jsme ratolesti. Bůh Otec je vinař, který pečlivě sleduje každou ratolest a ořezává, aby přinášela hojnou úrodu. Pokud cítíme, že jsme ořezávání, že nám mizí nějaký planý i když možná pěkný výhonek, je to Otec, který nás ořezává a to je dobrý znak. Musíme zůstat v Kristu, neboť bez něj vyschneme, bez něj nemůžeme udělat nic. Musíme bytostně zůstat spojení s Kristem prostřednictvím jeho Těla a Krve. Mízou této révy je Boží Duch. Duch Boží v nás způsobuje tajuplnou plodnost. Pokud zůstaneme v Kristu a pokud jeho slova zůstanou v nás, můžeme a máme se modlit, můžeme prosit oč chceme a stane se nám to. Podmínka je, abychom v sobě měli Kristovo slovo, tedy abychom měli v sobě smýšlení Ježíše Krista. Tehdy nás Bůh Otec určité vyslyší. Tím bude oslaven Bůh Otec, když poneseme hojné ovoce a budeme Ježíšovými učedníky.
Ježíš nás vyzývá k modlitbě a říká, že Bůh Otec bude oslaven. Mějme touhu po tom, aby byl oslaven Bůh. Buďme ochotní přinášet ovoce. Pokud jsme ze své přirozenosti plánky a to určitě jsme, nechme se naroubovat na tajemnou révu Boží lásky, na Ježíše Ukřižovaného, který je kmenem naší plodnosti. Odevzdejme na svůj čas díl úrody, nepřisvojujme si to, co Bůh v nás a skrze nás vykonal. Mějme touhu osvěžit Boží oči dobrým a plodným životem. Toto je mystika, když my jako ratolesti spojené s tajemnou révou začneme rodit ovoce, o kterém se nám ani nesnilo. To je radost duše, která vidí Boha v sobě žít i působit. Pamatujme a připomeňme si ještě ráz, slova svaté Terezie: „Nebojte se Boha, který Vás miluje!“ On velmi touží, abychom přinášeli ovoce. Spojme se navždy s ním a pochopíme, že Spása začíná už tady a teď. Přestaneme být smutnými křesťany.
Sv. Terezie z Avily říká: „Kdo má Ježíše Krista za přítele a vznešeného vůdce, všechno může snést, neboť On nás podporuje, posiluje a nikoho neopouští, jako věrný a upřímný přítel. Když se chceme zalíbit Bohu a přijmout od něj velké milosti, jasně vidím, že On nám je chce poskytnout rukama své svaté lidské přirozenosti, o níž řekl, že jeho vznešenost má v ní zalíbení. Velmi často jsem to sama zkusila, ba i Pán mi to řekl a vidím to jasně, že jen touto branou musíme vejít, pokud chceme, aby se nám odhalila velké tajemství Božské vznešenosti.”