Na dny následující bezprostředně po slavnosti Narození Páně, uvádějí již nejstarší liturgické kalendáře skupinu svátků svatých. Středověk, který v těchto svatých viděl jakoby čestné průvodce novorozeného Krále je pojmenoval „Comites Christi“ – „Kristovi průvodci“. V římské liturgii jsou to prvomučedník Štefan (26.12.), apoštol a evangelista Jan (27.12.) A děti, které dal zavraždit Herodes v Betlémě (28.12.). Podle sv. Bernarda se nám po tyto tři dny představují zástupci trojího způsobu svatosti, kteří se klanějí nově narozenému Králi: mučedník touhou i v skutečnosti (sv. Štefan), mučedník jen touhou (sv. Jan) a mučedníci jen skutkem (neviňátka). Svátek sv. Štěpána se na Východě vzpomíná již od 4. století, na Západě je znám od začátku 5. století. Jeho úcta se značně rozšířila, když v roce 415 kněz Lucian našel v Jeruzalémě jeho relikvie a část z nich putovala do mnoha zemí a chrámů. Na mnoha místech vznikly chrámy zasvěcené tomuto světci. Jen v Římě jich bylo ve středověku 35. S tímto svátkem se kdysi vázali mnohé lidové zvyky. Spojitost svátku sv. Štěpána se slavností Narození Páně pěkně popisuje sv. biskup Fulgencius Ruspenský: „Náš král, ačkoliv je nejvyšší, přišel kvůli nám ponížen, ale s prázdnýma rukama přijít nemohl. Přinesl svým bojovníkům velký dar, kterým je nejen bohatě obdařil, ale také vystrojil nezdolnou silou do boje. Přinesl totiž dar lásky, která přivádí lidi do společenství s Bohem. Tedy láska stáhla Krista z nebe na zem a Štěpána zvedla ze země do nebe. Ta láska, která se nejprve zjevila v Králi a pak zářila ve vojákovi.“
Svátek sv. Štěpána nás poměrně rychle vytrhuje z vánoční idyly. Když sledujeme televizní programy s vánočním obsahem, všude se zdůrazňuje kouzlo Vánoc, ale v samotné církvi trvá toto kouzlo jen jeden den. Zřejmě je to vliv Ducha Svatého, abychom nechtěli a nežili v iluzích. Ani Ježíš nezůstal navěky malým dítětem, chráněným svou starostlivou matkou, ale narodil se proto, aby vstoupil do reality hříšného světa a aby nad světem zvítězil. Církev na tomto světě označujeme přívlastkem – bojující. Nejen východní národy mají své bojová umění, ale samotné křesťanství je slavným a starým bojovým uměním, které není namířeno proti lidem. Sv. Pavel v listu Efesanům vystihuje proti komu a s kým máme zápasit: „Nás nečeká zápas s krví a tělem, ale proti vládám a mocnostem, s vládci tohoto temného světa, se zloduchy v nebeských sférách.“
I na jiných místech ve svých listech tuto pravdu a duchovním boji zdůrazňuje: „To ti kladu na srdce, synu Timoteji, ve shodě s prorockými slovy, která byla o tobě pronesena, abys jimi povzbuzen bojoval dobrý boj a zachoval si víru i dobré svědomí, jímž někteří lidé pohrdli, a tak ztroskotali ve víře.“ (1 Tim 1,18-19); „Neboť já již budu obětován, přišel čas mého odchodu. Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce.“ (2 Tim 4,6-7)
Skutky apoštolské charakterizují sv. Štěpána slovy: „byl obdařen Boží milostí a mocí a činil mezi lidem veliké divy a znamení.“ Na jiném místě se říká: „Nebyli však schopni čelit Duchu moudrosti, v jehož moci Štěpán mluvil…“ a zase na jiném: „viděli, že jeho tvář je jako tvář anděla.“ Štěpán byl plný milosti a síly. Dnešní křesťané často přiznávají zážitek slabosti. Jak je to možné, že on byl silný? Byl silný, skrze přijetí Ježíše Krista. Toto jsou účinky přijímání Krista, tedy Eucharistie, ale nejen Eucharistie. Každé přijímání Krista v slově i ve svátosti nás vnitřně i navenek proměňuje. Vnitřně nám dává milost a sílu, moudrost a Ducha. Navenek divy a velké znamení, mocnou řeč a tvář anděla. Otevřenost Kristu působí i na vzhled člověka.
Ani jeden svatý se jím nestal svou vlastní silou, ale do svatosti dorostl, proto protože přijímal Krista a se mu vydával. Svatost je především a prvotně Boží vlastností, člověk ji nemůže vytvořit, ale může ji přijmout v Duchu svatém. Dárcem svatosti je Bůh sám. Svatost se počíná z moci Ducha svatého a ne z lidských sil. Nespočívá v důkladném realizování sebe, ale v ochotě nechat v sobě místo pro Zjevení Božího Slova. Svatí nechávají v sobě prostor pro Boží vládu.
To co uznáváme ve světě biologie, že bez přijímání neexistuje růst, totéž platí i v duchovním světě. Snad bychom to mohli ještě doplnit. Bez víry není otevřenost a bez otevřenosti není možné přijímat a bez přijímání není možný růst. A bez síly není možný zápas. Jak chceš přemoci sám sebe? Když se bijí dva stejně silní, nikdo nemůže zvítězit. Přemoci sám sebe a svůj svět, do kterého jsme se narodili, můžeme jen v moci Kristova života v nás.
Kdybychom brali slovo Kristovo vážně, nemohli bychom být zaskočeni z různých nepřátelských postojů vůči církvi. V dnešním evangeliu jsme slyšeli: „Mějte se na pozoru před lidmi; neboť vás budou vydávat soudům, ve svých synagógách vás budou bičovat, budou vás vodit před vládce a krále kvůli mně, abyste vydali svědectví jim i národům.“ Svět stále bojuje proti křesťanům. Pokud proti nám nebojuje, tak je to proto, že se nestavíme radikálně proti zlu, které kolem sebe i v sobě samých objevujeme.
Vydat svědectví není totéž jako učit náboženství nebo přednášet teologii nebo dokonce není a nemusí být totožné s kázáním v kostele. Vydat svědectví Ježíši znamená skutky i slovy prokázat sílu Boží lásky, kterou nám Ježíš v Duchu Svatém sesílá. Svědčit může jen ten, kdo má zážitek. K svědectví uschopňuje Duch svatý, který nám dává zážitek nového života, narození z Boha. Svědectví je něco spontánně, něco, co se nedá ani naučit ani nastudovat. „A když vás obžalují, nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit; neboť v tu hodinu vám bude dáno, co máte mluvit. Nejste to vy, kdo mluvíte, ale mluví ve vás Duch vašeho Otce.“
Páter Milan Bubák, SVD říká k dnešnímu svátku tuto myšlenku: „Dnes máme svátek prvního mučedníka (martyra), který vydal život za Krista. Martyr znamená řecky svědek. Mučednictví je tedy způsob svědectví. Není to utrpení pro utrpení. A svědectví je způsob apoštolátu. A není účinnějšího apoštolátu, jako svědectví. Na první pohled se nám zdá, že Štefanův život vyšel nazmar. Tak horlivě pracoval pro evangelium, a přece ho nepřátelé přemohli. Jak se to mohlo stát? Zdá se, že někdy největší služebníci Boha umírají dříve, než přijde jejich čas. Jenže Boží cesty jsou příliš složité na to, abychom je pochopili. Například jedním ze vzdálených důsledků Štěpánově smrti bylo obrácení svatého Pavla. Obrátil se Pavel jen proto, že viděl umírat Štěpána (Sk 8,1)? Ne. No byla to jedna z mnoha neobyčejných událostí, jejichž svědkem se stal. Všechny ty události svědčily o síle evangelia a připravili ho na setkání s Ježíšem.“
Nemyslete si, že se po pádu totality Satan stáhl z naší země. Do konce světa bude balamutit duše těch, kteří se nechtějí otevřít Kristu. Jde jen o jinou formu boje jako dřív a neřekl bych, že lehčí. Dnes nás chce ďábel svázat konzumním způsobem života a bohužel se mu to daří na mnoha místech. Modleme se: Otče, pomoz nám překonat strach z evangelizace. Mocí Ducha svatého nám dej srdce, které chce, aby ostatní poznali Ježíšovu lásku.