Sv. Šarbel Makhluf (Charbel Makhlouf) je známý jako poustevník z Annayi. Žil v Libanonu v letech 1828 – 1898 a je považován za jednoho z největších divotvůrců 19. století. Už za svého života byl vzorem dokonalého mnicha poustevníka a lidé ho považovali za světce. Narodil se 8. května 1828 na jihu Libanonu v chudé rolnické rodině. Jako tříletému mu zemřel otec, a tak vyrůstal pod dohledem svého strýce. Když měl 14 let, uchýlil se do jeskyně, dnes zvané „Jeskyně světce“, aby se tam v tichu modlil. V rozjímání dokázal trávit celé hodiny. Cítil povolání do mnišského stavu, ale nemohl tuto touhu realizovat, neboť strýc byl proti. Až po dosažení 23 let opustil tajně dům a stal se novicem v klášteře Řádu libanonských Maronitů v Annay. Přijal jméno Šarbel po jednom z mučedníků z éry císaře Trajana. Slavnostní sliby složil 1. listopadu 1853 a představení ho poslali do semináře v Kfifane.
Za kněze byl vysvěcen roku 1859 a následujících čtyřicet let prožil v klášteře v Annay. Roku 1859 požádal o možnost žít životem eremitu a usadit se v poustevně. Toto povolení však dlouho nedostával. V r. 1875, když otec Charbel už příliš dlouho čekal na povolení utáhnout se do poustevny, se udál zázrak. Dva klášterní sluhové se rozhodli, že si z něj udělají žert a místo oleje naplnili jeho lampu vodou. Otec Charbel ji však zapálil jako obvykle. Otec představený, kterého na to upozornili vystrašení sluhové, se přesvědčil, že v lampě opravdu hořela voda. Pochopil tuto událost jako znamení a na druhý den přišlo od generálního představeného povolení pro poustevnu.
Východní duchovní tradice, kterou žijí východní mniši, je v podstatě vždy svatostí kontemplace po těžkém asketickém boji. Východní kláštery byly vždy střediskem intenzivního duchovního života. O co jde v takto skrytém kontemplatívním životě vystihuje úryvek z listů svatého Ammonia, poustevníka (Ep. 12: PO 10/6, 1973, 603-607) , který se čte dnešní den v breviáři: Boží přátelé byli ustanoveni za lékaře duší : „Vy víte, drazí v Kristu, že po zpronevěře Božím příkazům nemůže duše poznat Boha jinak, než když se vzdálí od lidí a ode všech světských zaměstnání. Pak totiž dobře vidí, jak usilovně se proti ní staví její protivník. Až když je tento protivník, s duší zápasící, odhalen a ten, jenž se s ní kdysi utkával, je poražen, zabydluje se v ní sám Bůh a její zármutek se proměňuje v radost a veselí. Jestliže však je člověk v této bitvě přemožen, zaplaví ho smutek a chlad a mnoho jiných věcí a nesnáze všeho druhu.
Právě proto žili Otcové v poušti osamělým životem, jako už dříve Eliáš z Tishbe nebo Jan Křtitel. Nemyslete si, že se stali spravedlivými uprostřed lidí, protože jsme se o nich dověděli, když svou spravedlnost mezi lidmi uskutečňovali. Oni totiž předtím setrvávali v hlubokém mlčení a právě tímto způsobem se jim dostalo božských ctností a Bůh v nich přebýval. Teprve potom je Bůh poslal mezi lidi, až když dosáhli všech ctností potřebných k tomu, aby se stali rozdavateli Boží milosti a mohli uzdravovat lidi z jejich neduhů. Stali se lékaři duší, protože chtěli léčit jejich slabost. Právě proto byli vytrženi z mlčení a posláni mezi lidi. Posíláni jsou ovšem teprve tehdy, když jsou uzdraveny všechny jejich vlastní neduhy. Nesmí se totiž stát, že by k povznesení duší byla mezi lidi posílána duše nedokonalá. Ti, kteří jdou mezi lidi předtím, než sami dosáhli dokonalosti, přicházejí nikoli z Boží vůle, ale z vlastního rozhodnutí. O takových ovšem Bůh káravě říká: Já jsem je neposlal, a přesto běží (srov. Jer 23, 21). A proto nemohou zachovat ani svou vlastní duši, natož vzdělávat cizí.
Ti, které posílá Bůh, se ticha mlčení vzdávají neradi. Vědí totiž, že právě v mlčení nabyli božských ctností. Nechtějí ovšem být neposlušní vůči svému Stvořiteli, a tak jdou duchovně vzdělávat druhé. Přímo tak napodobují Boha: jako Otec poslal svého pravého Syna z nebe, aby uzdravoval všechny nemoci a slabosti lidí. Vždyť je psáno: Vzal na sebe naše slabosti a nesl naše nemoci (Mt 8, 17). Proto všichni svatí, kteří přicházejí k lidem, aby je uzdravovali, napodobují ve všem Stvořitele, a tak se jim dostává účasti na zaslíbení být přijati za syny Boží, aby tak jako Otec a Syn byli i oni na věky věků.
Nuže, milovaní, ukázal jsem vám sílu mlčení, jak je všestranně léčivé a jak je příjemné Bohu. A napsal jsem vám to proto, abyste se osvědčili jako silní v tom, co děláte, abyste věděli, že mocí a pomocí mlčení prospívali všichni svatí, takže v nich přebývala božská síla a otevírala se jim nebeská tajemství; díky mlčení potřeli všechnu starobu tohoto světa. A ten, kdo vám tyto věci píše, sám těchto darů dosáhl právě pomocí mlčení.
Je ovšem i v této době mnoho poustevníků, kteří nedokáží v mlčení vytrvat, protože nedovedli přemoci vlastní vůli. A tak ustavičně přebývají mezi lidmi ti, kdo nejsou s to sami sebou pohrdat a obyčeje lidského rodu opouštět či se s nimi v zápase utkávat. Proto jim poté, co odložili mlčení, nezbývá než se po celý čas života utěšovat se svými blízkými. Nepokládají se už za hodné božské sladkosti ani toho, aby v nich přebývala božská síla. Neboť když se jim tato síla ukáže, nachází je v utěšování pozemskými časnostmi a duševními i tělesnými vášněmi, takže na ně nemůže sestoupit. Vlastně ani láska k penězům, prchavá lidská sláva a všechny duševní slabosti a zaneprázdnění jim nedovolují, aby na ně sestoupila síla Boží.
Vy se však ukažte jako silní v tom, čím se zabýváte. Neboť ti, kdo odstoupí od mlčení, nemohou přemoci svoje vášně ani bojovat proti svému protivníkovi, protože jsou nevolníky vlastních vášní. Vy však vášně přemozte a Boží síla budiž s vámi. “
Otec Charbel každou noc od půlnoci klečel před svatostánkem i v největší zimě oblečený jen v lehkém oděvu. Podstupoval tvrdé umrtvování. Když 16. prosince jako sedmdesátiletý sloužil mši svatou v syrsko – maronitském obřadu, v momentě pozdvihování dostal mozkovou mrtvici. Věřící ho převezli do jeho poustevny, kde prožil osm dní v těžké agónii. Zemřel 24. prosince 1898.
Několik měsíců po smrti se kolem jeho hrobu začaly dít mimořádné události. Když otevřeli rakev, našli tělo ve stavu, jako by ho pohřbili pouze včera. Přenesli ho tedy do nově postavené kaple, kde ho pohřbili. Roku 1927 začal proces jeho blahořečení, a tak rakev znovu vynesly na povrch. Mniši a věřící, kteří se tam sešli, viděli z truhly vytékat tekutinu. Domnívali se, že do ní pronikla voda, proto ji znovu otevřely. Tělo bylo nedotčené rozkladem a mělo teplotu živého člověka. Na čele mrtvého byly kapky potu. Když je představen utřel, na šátku zůstal otisk obličeje.
V den, kdy se v r.. 1950 exhumovali jeho tělo, byli na přímluvu otce Šarbela uzdraveni mnozí nemocní, hluší, němí, slepí, ochrnutí – pouhým dotykem jeho hrobu nebo krví, nebo často jednoduchou modlitbou jeho jménem. K hrobu Šarbela Makhlufa začali přicházet poutníci, katolíci i věřící jiných vyznání, přinášeli nemocné a modlili se za jejich uzdravení. Mnozí z nich se skutečně vyléčili. Během II. vatikánského koncilu papež Pavel VI. prohlásil Šarbela Makhlufa za blahoslaveného 5. prosince 1965 a 9. října 1977 ho připsal do seznamu svatých.