Dnes máme vzpomínku sv. Růženy z Limy, která je uctívána jako patronka Peru a zvláště jeho hlavního města Limy. Ve starém breviáři ji nazývali „Prvním květem svatosti v Jižní Americe“. Sv. Růžena se narodila 20. dubna 1586 v peruánském hlavním městě v Limě. Při křtu dostala jméno Izabela. Legenda říká, že její matka krátce po porodu viděla, jak se nad kolébkou vznáší růže, a proto ji začali nazývat Růžena. Už jako dítě vynikala nadměrným sebeovládáním, což mohlo být prvním znakem její mystického omilostnění. Když jí ráz museli amputovat rozdrcený prst, nevydala při tom žádný vzdech.
Růžena vyrostla v krásnou dívku a rodiče ji chtěli vydat za bohatého mládence. Ona se však rozhodla pro jinou životní dráhu. Odstřihla si své krásné vlasy a svým rodičům prohlásila, že se chce stát řádovou sestrou. Pro toto její rozhodnutí matka s ní začala špatně nakládat.
V roce 1606 se jí konečně splnilo přání a stala se dominikánskou terciářkou. V zahradě svého rodného domu si zřídila dřevěnou chýši, v níž od té doby žila a modlila se. Téměř už nepřijímala potravu a téměř nikdy nespala. Nejtěžší duševní a tělesné bolesti snášela s nevýslovnou trpělivostí. Opakovaně se jí dostávalo projevů mystických milostí. Často se modlila: „Pane, rozmnož moje utrpení, ale i mou lásku!“
Nabídnu alespoň něco z bohatství jejích myšlenek: „Pán a Spasitel pozvedl hlas a s nesrovnatelnou vznešeností řekl: „Všichni by měli vědět, že po soužení následuje milost, měli by znát, že bez břemene utrpení nelze dosáhnout vrcholu milosti, měli by pochopit, že míra duchovních darů se zvětšuje úměrně růstu potíží. Ať si lidé dávají pozor, aby se nespletli a nedali oklamat. Toto jsou jediné pravé schody do ráje a bez kříže nelze nalézt cestu, kterou by se dalo vystoupit do nebe.“
Když jsem slyšela tato slova, zmocnila se mě silná touha jít doprostřed náměstí a volat mocným hlasem na všechny lidi, každého věku, pohlaví a postavení: „Poslouchejte lidé, poslouchejte národy. Z Kristova pověření, slovy, které vyšly z jeho úst, vás napomínám: Milost nedosáhneme, pokud nebudeme snášet utrpení. Musíme tedy k námaze přidat námahu, abychom dosáhli co nejúplnější účast na božské přirozenosti, slávu Božích dětí a dokonalé štěstí duše.“
Tentýž podnět mě silně pobízel hlásat krásu Boží milosti; svíral mě úzkostí a vyvolával pot a vzdychání. Zdálo se mi, že už nelze duši udržet v žaláři těla a že rozlomí pouta, aby svobodná a sama mohla jít pohyblivěji celým světem a volat: „Kéž by smrtelníci poznali, jak velká věc je Boží milost, jaká je krásná, jaká vznešená a drahocenná! Kolik v sobě skrývá bohatství, kolik pokladů, kolik radostí a slastí! Určitě by vynaložili všechnu píli a vynalézavost, aby získali tresty a útrapy. Všichni po celém světě by vyhledávali raději potíže, nemoci a muka jako štěstí, aby získali neocenitelný poklad milostí. To je výtěžek a největší zisk trpělivosti. Nikdo by nenaříkal nad křížem ani nad útrapami, se kterými se může setkat, kdyby znal váhy, na kterých se váží a rozdělují lidem.“
24. srpna 1617 smrt vysvobodila sv. Růže z Limy z jejích těžkých, ale radostně a s vděčností nesených utrpení. Tolik lidí se s ní přišlo po smrti rozloučit, že vícekrát museli odročit pohřeb. Byla pohřbena v dominikánském kostele v Limě. Na jejím hrobě se událo mnoho zázraků. Papež Klement X. je vyhlásil v roce 1671 za svatou. Možná její největší zázrak spočíval v tom, že mise, které do té doby vázly, i kvůli pohoršlivému životu katolických Španělů, se po její smrti začaly slibně rozvíjet. Evangelizace lásky zapouštěla kořeny a rozmáhala se. Samotní indiánští domorodci přišli na to, když říkali: „Máme svou královnu, která nám to vydobyla pokáním. Je to svatá Růžena z Limy.“